25 Cdo 140/2006
Datum rozhodnutí: 19.12.2007
Dotčené předpisy:





25 Cdo 140/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v právní věci žalobkyně P., a. s., zastoupené advokátem, proti žalované F. T., spol. s r. o., zastoupené advokátem, o zaplacení 34.995,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 4 C 657/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. července 2005, č. j. 31 Co 272/2005-54, takto:





I. Dovolání se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 13. 10. 2004, č. j. 4 C 657/2004-30, zamítl žalobu na zaplacení 34.995,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dohodou o srážkách ze mzdy uzavřenou dne 17. 11. 2001 byla zajištěna pohledávka, jež vznikla žalobkyni vůči D. P. ze smlouvy o půjčce. Tato dohoda byla dne 19. 11. 2001 předložena žalované jako plátci mzdy D. P., ta ji však neakceptovala s dodatkem, že srážky ze mzdy provádět nebude, a ke srážení mzdy pak skutečně nepřistoupila. Při právním posouzení věci vycházel soud prvního stupně z ustanovení § 37 odst. 1 a § 551 obč. zák. a dovodil, že ačkoli plátce mzdy není účastníkem dohody o srážkách ze mzdy, je povinen je provádět poté, co mu byla platná dohoda přeložena, aniž by bylo třeba jeho souhlasu. Předmětnou dohodu o srážkách ze mzdy shledal soud absolutně neplatnou pro neurčitost, neboť v ní není dostatečně určitým způsobem popsána zajištěná pohledávka včetně jejího příslušenství, přičemž odkaz na jinou smlouvu, zřejmě obsahující přesnou výši pohledávky, nelze považovat za dostatečný, protože nejde o nedílnou součást dohody o srážkách ze mzdy.


K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 7. 2005, č. j. 31 Co 272/2005-54, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 34.995,- Kč s diferencovaným úrokem z prodlení z jednotlivých měsíčních částek 2.333,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, na rozdíl od něj však shledal dohodu o srážkách ze mzdy ze dne 17. 11. 2001 platným právním úkonem, obsahujícím všechny náležitosti uvedené v § 551 obč. zák., přičemž pohledávka, k jejímuž uspokojení měly být prováděny srážky ze mzdy D. P., je konkretizována přesně; neurčitě vymezené příslušenství pohledávky pak způsobuje pouze částečnou neplatnost této dohody ve smyslu § 41 obč. zák. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná porušila povinnost stanovenou v § 551 odst. 1 obč. zák. provádět srážky ze mzdy D. P. od okamžiku, kdy jí byla dohoda předložena (19. 11. 2001) až do úplného uspokojení pohledávky. Toto zaviněné porušení právní povinnosti je příčinou vzniku škody (její výši žalovaná nezpochybnila) na straně žalobkyně; předpoklady odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. jsou tedy naplněny.


Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá, že žádnou povinnost neporušila, neboť dohodu o srážkách ze mzdy neakceptovala, závazek D. P. považovala za jeho osobní záležitost, což mu také sdělila. Navíc negativní vyjádření k dohodě ve smyslu jejího nepřijetí sepsala a podepsala účetní žalované, jež podobná podpisová práva neměla. Dovolatelka považuje předmětnou dohodu za neplatnou nejen podle § 37 odst. 1 obč. zák., ale rovněž podle § 39 (správně § 49a) obč. zák., neboť ji D. P. sjednal v omylu, tj. v předpokladu akceptování téže dohody žalovanou, a žalobkyně o tom musela vědět. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., a po přezkoumání věci podle § 243a odst. 1, věty první, o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není důvodné.





Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Dovolací soud je přitom vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), tzv. kvalitativní stránka přezkumné činnosti je zásadně určena tím, jak dovolatel vymezí důvod dovolání.


Předmětem dovolacího přezkumu, jak jej žalovaná v dovolání vymezila, je v dané věci otázka, zda žalované, která po předložení dohody odmítla srážet část mzdy ve prospěch žalobkyně jako věřitele, skutečně tato povinnost vznikla a zda ji porušila. Dovolatelka namítá, že předmětnou dohodu o srážkách ze mzdy předloženou jí dne 19. 11. 2001 neakceptovala a výslovně deklarovala, že převod měsíčních srážek ze mzdy z její strany realizován nebude, tj. tuto dohodu odmítla, z čehož dovozuje, že jí taková povinnost nevznikla.


Podle § 551 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném ke dni uzavření předmětné dohody, tj. před novelou č. 264/2006 Sb., účinnou od 1. 1. 2007, uspokojení pohledávky lze zajistit písemnou dohodou mezi věřitelem a dlužníkem o srážkách ze mzdy; srážky ze mzdy nesmějí činit více, než by činily srážky při výkonu rozhodnutí. Podle odstavce 2 uvedeného ustanovení nabývá věřitel proti plátci mzdy práva na výplatu srážek okamžikem, kdy byla plátci dohoda předložena.


Tento institut slouží jak k zajištění pohledávky, tak k jejímu postupnému uspokojení, a to na základě dohody o srážkách ze mzdy a jiných příjmů, která musí mít písemnou formu, jinak je neplatná. Obsahem dohody je souhlas dlužníka, aby plátce z jeho mzdy prováděl srážky v předem určené výši a vyplácel je věřiteli, jemuž vzniká právo, aby po splatnosti pohledávky byly prováděny srážky ze mzdy dlužníka a byly mu zaměstnavatelem vypláceny. Účinnost dohody nastává okamžikem, kdy je předložena dlužníkovu plátci mzdy, který sice není účastníkem této dohody, je však podle zákona povinen na základě dohody provádět od té doby srážky a vyplácet je věřiteli až do úplného uspokojení pohledávky. Musí přitom dbát, aby srážky nečinily víc, než připouští zákon, a při případném poklesu mzdy dlužníka je v odpovídajícím rozsahu snížit. Ustanovení § 551 obč. zák. tedy zaměstnavateli dlužníka zcela jasně ukládá povinnost provádět srážky ze mzdy svého zaměstnance a poukazovat je věřitelům poté, co mu byla dohoda předložena, aniž by bylo třeba tento závazek věřitele a dlužníka jakoukoli formou akceptovat a aniž by případný nesouhlas plátce mzdy s dohodou, resp. právní povinností stanovenou mu zákonem, vyvolal jakékoli účinky či změnu v rozsahu či obsahu zákonných práv a povinností (je tedy zároveň zcela bez právního významu, kdo jménem žalované takový nesouhlas vyslovil). Jelikož uvedené ustanovení ukládá plátci mzdy povinnost srážky provádět, a to ve správné výši, nese odpovědnost za neplnění této zákonné povinnosti i za provádění srážek v nesprávné výši, navíc veškerou tuto činnost nese na své náklady s tím spojené. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil povinnost žalované k plnění srážek ze mzdy jejího zaměstnance ve prospěch žalobkyně v souladu s ustanovením § 551 obč. zák., tedy v souladu s hmotným právem.


Nelze souhlasit ani s námitkou neplatnosti posuzované dohody o srážkách ze mzdy pro její neurčitost (§ 37 odst. 1 obč. zák.), neboť výše měsíční srážky (specifikované v dohodě slovy 2.333,- Kč ) i výše dluhu (charakterizovaného jako půjčka ve výši 42.000,- Kč s příslušenstvím ) jsou uvedeny zcela jasně a určitě. Ustanovení § 41 obč. zák. při posuzování charakteru příslušenství aplikoval odvolací soud rovněž správně.


Konečně k námitce dovolatelky, že předmětná dohoda byla uzavřena D. P. v omylu (v předpokladu akceptování této dohody dovolatelkou), o čemž musela žalobkyně vědět (dovolatelka odtud dovozuje neplatnost dohody podle § 49a obč. zák.), dovolací soud nemůže s ohledem na tzv. zákaz novot v dovolacím řízení přihlížet, neboť je dovolatelka nevznesla v průběhu nalézacího řízení a jedná se tedy o nepřípustně uplatněnou novou skutečnost ve věci samé až v dovolacím řízení (§ 241a odst. 4 o.s.ř.). Navíc jde o argument lichý, neboť předpoklad D. P., že dohoda dovolatelku zavazuje, byl správný a o omylu ve smyslu ustanovení § 49a obč. zák. tak nelze uvažovat.





Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolatelkou uplatněný dovolací důvod není naplněn a že rozsudek odvolacího soudu je z pohledu výhrad vyslovených v dovolání správný; Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř. jako nedůvodné zamítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch a žalobkyni náklady v dovolacím řízení nevznikly.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 19. prosince 2007


JUDr. Petr Vojtek, v. r.


předseda senátu