25 Cdo 1397/2004
Datum rozhodnutí: 14.04.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 13 odst. 1 písm. c) předpisu č. 82/1998Sb.




25 Cdo 1397/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobců A) Ing. D. J., B) H., a. s., C) B. V., D) M. CORP., E) B. N., F) Ing. T. J., G) P. H., H) M. P., CH) Ing. A. S., I) PharmDr. P. K., a J) Z., a. s., všech zastoupených advokátem, proti žalované České republice - Komisi pro cenné papíry, se sídlem v Praze 1, Washingtonova 7, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 79/2001, o dovolání všech žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2004, č. j. 13 Co 505/2003-75, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se proti státu domáhali náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem Komise pro cenné papíry (dále též jen KCP ), spočívajícím v tom, že KCP zanedbala dozor a kontrolu nad společností P. I., a. s. (dále též jen PI ), s níž měli žalobci uzavřené smlouvy o správě portfolia, čímž měla žalovaná porušit své povinnosti podle ustanovení § 82 odst. 1 písm. b) a § 83 odst. 1 zákona č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry. PI poskytovala v rozporu se zákonem svým klientům půjčky na nákup cenných papírů, které získávala od A. B. W. oproti zástavě majetku klientů bez jejich vědomí a souhlasu. Na majetek PI byl prohlášen konkurs, portfolio nebylo žalobcům vyúčtováno, nebyly předány nebo převedeny cenné papíry ani nebyla vyplacena hotovost, čímž žalobcům vznikla škoda, jejíž náhrady se domáhají a jejíž výši vyčíslili jako tržní hodnotu nezúčtovaného portfolia cenných papírů a hotovosti na majetkových účtech jednotlivých žalobců ke dni 18. 5. 2001.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26. 9. 2003, č. j. 16 C 79/2001-50, zamítl žalobu žalobce A) o zaplacení 3.185.939,- Kč, žalobkyně B) o zaplacení 15.520.063,- Kč, žalobkyně C) o zaplacení 592.619,- Kč, žalobce D) o zaplacení 1.438.868,- Kč, žalobce E) o zaplacení 2.617.065,- Kč, žalobce F) o zaplacení 666.350,- Kč, žalobce G) o zaplacení 2.527.509,- Kč, žalobce H ) o zaplacení 481.696,- Kč, žalobce CH) o zaplacení 3.385.066,- Kč, žalobce I) o zaplacení 770.774,- Kč a žalobkyně J) o zaplacení 20.852.104,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci, každý jednotlivě, uzavřeli se společností P. I., a. s., smlouvy o správě portfolia, jimiž se tato společnost zavázala spravovat cenné papíry klientů; usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2001, č. j. 91 K 12/2001-27, byl na majetek společnosti prohlášen konkurs s účinky ke dni 1. 6. 2001. Žalobci své jednotlivé pohledávky uplatnili v konkursním řízení za úpadcem PI, tyto pohledávky byly před přezkumným řízením správkyní konkursní podstaty uznány v plné výši. Rozsudkem ze dne 15. 11. 2002, č. j. 58 Cm 28/2002-41, konkursní soud zamítl návrh jiného klienta PI, který se dožadoval proti správkyni konkursní podstaty úpadce PI vyloučení akcií a peněžních prostředků, které jsou podle výpisu na jeho účtu, ze soupisu konkursní podstaty úpadce; své rozhodnutí odůvodnil tak, že z účetnictví úpadce a ze sdělení auditora vyplynula skutečnost, že úpadce řádně nespravoval ani nevedl oddělené finanční prostředky svých klientů a nelze určit ve prospěch kterého klienta byla obchody realizovány. Správkyně konkursní podstaty PI vymáhá v náhradovém řízení před soudem v USA na americkém makléři A. B. W. náhradu škody ve výši 30 milionů Kč. Dne 10. 5. 2001 zahájila Komise pro cenné papíry s PI správní řízení dle § 47 písm. c) zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech. Až k datu 27. 1. 2003 bylo teprve určeno přezkumné jednání přihlášených pohledávek. Konkursní řízení v době vyhlášení rozsudku stále trvalo. Soud dospěl k závěru, že žalobci v řízení neprokázali vznik škody ve smyslu ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák. Žalobci jsou konkursními věřiteli úpadce PI, ve smyslu § 20 zákona o konkursu a vyrovnání uplatnili vůči úpadci svůj nárok, jejich pohledávka nebyla popřena, konkursní řízení vedené na majetek PI dosud neskončilo a není znám jeho výsledek, a není tedy známo, zda pohledávka žalobců vůči úpadci bude uspokojena, v jaké výši, popř. zda jim bude poskytnuta náhrada z Garančního fondu obchodníků s cennými papíry. Ke dni vyhlášení rozsudku žalobcům podle soudu škoda nevznikla, přičemž okolnost, že žalobce nemůže svými pohledávkami vůči PI disponovat, neznamená vznik škody. Protože nebyl splněn základní předpoklad odpovědnosti za škodu a možnost domáhat se její náhrady (actio nata), soud prvního stupně žalobu pro předčasnost zamítl, aniž se zabýval tím, zda se KCP dopustila nesprávného úředního postupu.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 1. 2004, č. j. 13 Co 505/2003-75, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právními závěry. Námitky žalobců, že řízení je zatíženo vadami, neboť žalobci nebyli řádně vyzváni k doplnění tvrzení podle ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. a řízení mělo být s ohledem na probíhající konkursní řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. přerušeno, odvolací soud neshledal důvodnými. Výzva soudu podle ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. nebyla na místě, neboť užita má být pouze tehdy, když soud věc právně kvalifikuje jinak než žalobce v žalobě, a z tohoto důvodu vznikne potřeba doplnit vylíčení rozhodných skutečností, což však nebyl tento případ; a za situace, kdy není splněn základní předpoklad odpovědnosti za škodu, nejsou podmínky pro přerušení řízení. Okolnost, zda někdy v budoucnu k naplnění takového předpokladu dojde, přitom není předběžnou otázkou podle § 135 odst. 2 o.s.ř. V trestním řízení vedeném proti vedoucím představitelům PI byla vyčíslena škoda, pouze však předběžně pro účely kvalifikace trestného činu, navíc s ohledem na zásadu presumpce neviny do pravomocného skončení trestního řízení nemohl odvolací soud z údajů o výši škody, vyčíslených v rámci trestního řízení, vycházet. Dlužníkem žalobců z právních vztahů založených smlouvami o správě portfolia je jejich smluvní partner PI, která se s nimi musí v rámci smluvních podmínek v prvé řadě vypořádat. Právě k tomuto vypořádání s věřiteli směřuje konkursní řízení, v němž také žalobci uplatnili své pohledávky vůči úpadci. Do skončení konkursního řízení podle odvolacího soudu nelze předjímat, zda nároky žalobců budou uspokojeny a v jaké výši, popřípadě k uspokojení pohledávek žalobců může dojít plněním ze zákonného pojištění prostřednictvím Garančního fondu obchodníků s cennými papíry. Dokud tedy nebudou vypořádány nároky ze závazkového vztahu mezi žalobci a PI, vyplývající ze smluv o správě portfolia, je předčasná úvaha o vzniku škody na straně žalobců v souvislosti s úpadkem jejich dlužníka i o tom, zda a kdo za ni odpovídá.

Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a které odůvodňují podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Zásadní význam napadeného rozhodnutí spatřují v posouzení otázky, zda přihlášení pohledávky za úpadcem do konkursního řízení vylučuje až do skončení konkursního řízení možnost konkursního věřitele požadovat náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Namítají dále, že přihlášení pohledávky má vliv pouze na běh promlčecí lhůty a žádný další účinek podle zákona o konkursu a vyrovnání ani podle jiného zákona nemá. Pokud by přihláška pohledávky v konkursním řízení vylučovala podání žaloby o náhradu škody pro absenci vzniku škody, znamenalo by to, že občanskoprávní odpovědnost, odpovědnost státu či trestněprávní odpovědnost je subsidiární vůči odpovědnosti úpadce dle zákona o konkursu a vyrovnání a mělo by to za následek nemožnost zahájit trestní stíhání pro trestné činy, jejichž znakem je způsobení škody. Žalobci poukazují na to, že prokuristovi PI bylo v roce 2001 sděleno obvinění pro trestný čin zpronevěry s tím, že v důsledku jeho jednání vznikla na majetku klientů škoda cca 932 mil. Kč, a že v tomtéž roce vyčíslila KCP pro potřeby trestního řízení proti manažerům PI škodu vzniklou zákazníkům PI ve výši 1.012.564.435,- Kč. Jestliže trestní stíhání je vedeno proto, že není sporu o tom, že klientům PI vznikla škoda, může být spor o výši škody a nikoli o její existenci, jinak by muselo být trestní stíhání zastaveno pro absenci škody jako základního znaku skutkové podstaty stíhaného trestného činu. Žalobci namítají, že PI měla jejich peněžní prostředky a z nich zakoupené cenné papíry spravovat v souladu s jednotlivě uzavřenými smlouvami o správě portfolia, a protože se jednalo o jejich zákaznický majetek ve smyslu § 81b zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, který není součástí majetku obchodníka s cennými papíry a podle § 81e odst. 1 tohoto zákona není ani součástí konkursní podstaty, je správce konkursní podstaty povinen jej vydat. Právní názor, že škoda dosud nevznikla, když žalobci přihlásili pohledávku do konkursu, aniž je postaveno najisto, zda přihlašovaná pohledávka vůbec spadá do konkursní podstaty, je proto podle dovolatelů předčasný. Vzhledem k tomu, že konkursní řízení a řízení o vyloučení majetku z konkursní podstaty může mít vliv na výši případné škody, měl soud řízení v této věci podle § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. přerušit do skončení konkursního řízení nebo do rozhodnutí o vylučovací žalobě. Názor odvolacího soudu, že závěr soudu prvního stupně o tom, že nebyl prokázán vznik škody, není závěrem právním, nýbrž skutkovým , považují dovolatelé za nesprávný. Protože soud žalobu zamítl z důvodu, že žalobcům žádná škoda nevznikla, změnil tím právní kvalifikaci žalobci tvrzených skutkových okolností, a protože je nepoučil a nevyzval k doplnění skutkových tvrzení dle ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř., znemožnil jim tím argumentaci k odlišnému právnímu názoru soudu a zatížil řízení vadou ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Žalobci navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání podala žalovaná vyjádření, v němž zastává názor, že dovolání žalobců není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 803/2003, kde byla řešena obdobná právní otázka, přičemž argumentace dovolacího soudu svědčí o tom, že dovoláním napadené rozhodnutí je v souladu s hmotným právem. Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání, které bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Žalobci napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že žaloba na náhradu škody způsobené tvrzeným nesprávným úředním postupem KCP při kontrole činnosti společnosti PI (obchodníka s cennými papíry) je předčasná, neboť v době rozhodování soudu nevznikla ještě žalobcům škoda, spočívající v hodnotě jejich majetku smluvně svěřenému do správy společnosti PI (cenných papírů a hotovosti na jednotlivých účtech), jejíž náhrady se na státu domáhají.

Dovolatelé spatřují zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v posouzení otázky, zda přihlášení pohledávky za úpadcem do konkursního řízení vylučuje až do skončení konkursního řízení možnost konkursního věřitele požadovat náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., a to i za situace, že zatím není postaveno najisto, zda přihlašovaná pohledávka vůbec spadá do konkursní podstaty. Tato otázka již byla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a to rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 9. 2004, č. j. 25 Cdo 2625/2003-119.

I v této věci vycházel odvolací soud ze správného názoru, že povinnost správce portfolia vypořádat prostředky mu svěřené vzniká z jeho závazku v jednotlivých smlouvách uzavřených se žalobci, tedy z jejich vzájemného vztahu založeného smluvním ujednáním, a že v prvé řadě v tomto vztahu musí žalobci v rámci svých oprávnění vůči obchodníkovi s cennými papíry vypořádat své nároky vyplývající z jednotlivých smluv o správě portfolia. Ve vztahu k jiným subjektům lze jejich mimozávazkovou odpovědnost za vznik majetkové újmy, spočívající ve ztrátě hodnoty majetku svěřeného do správy společnosti PI, uplatňovat až poté, co tato újma z právního vztahu mezi obchodníkem s cennými papíry a jeho zákazníky vznikla, tedy jakmile právo žalobců na plnění nebylo a již nemůže být uspokojeno. Náhrady za plnění, k němuž je povinen přímý dlužník, se proto nelze úspěšně domáhat na dalších subjektech z titulu jejich odpovědnosti za škodu dříve, než vůbec majetková újma věřitelům vznikla, tedy před vypořádáním pohledávek zákazníků vůči obchodníkovi s cennými papíry.

To platí i v případě, že náhrada škody je požadována po státu z titulu jeho odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem jeho orgánů vůči dlužníkovi. Zásadně je totiž třeba vycházet z toho, že pouze tehdy, měl-li nedostatek v činnosti orgánu, za nějž nese stát odpovědnost, dopad do majetkové sféry účastníka, vzniká mu škoda jakožto předpoklad pro uplatnění práva na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti.

Na závěru odvolacího soudu, že škoda, jejíž náhrady se žalobci v tomto řízení proti státu domáhají, zatím nevznikla, nemění nic ani námitka, že zatím není postaveno najisto, zda cenné papíry a hotovost na účtech žalobců, spravovaných společností PI, patří do konkursní podstaty úpadce či nikoliv. Tím, že na majetek této společnosti byl prohlášen konkurs (jehož účinky v době rozhodování soudu trvaly), pohledávky žalobců vůči této společnosti nezanikly. Škoda, spočívající v neuspokojení pohledávek vůči úpadci, může konkursnímu věřiteli vzniknout, až když pominou účinky prohlášeného konkursu. Pokud majetek žalobců do konkursní podstaty nepatří, jak je namítáno v dovolání, a žalobci by tak nebyli v postavení konkursních věřitelů, svědčí jim právo na vydání jejich majetku (tzv. zákaznického majetku), popř. na uspokojení jejich pohledávek mimo konkursní řízení. Teprve jestliže jejich pohledávky vyplývající z právního vztahu ze smluv o správě portfolia nelze jako jejich přímé nároky uspokojit, vzniká jim majetková újma, spočívající ve ztrátě jejich majetku, smluvně svěřeného do správy společnosti PI. Sama okolnost, že smluvní partner žalobců, byť je v konkursu, neplní své závazky vůči němu, neznamená vznik škody žalobcům, jejíž náhrady se domáhají, a škoda také nevzniká již v okamžiku, kdy správce portfolia či orgán státního dozoru nad činností obchodníka s cennými papíry poruší své povinnosti. Tento závěr je ostatně v souladu s obecným pravidlem, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit (srov. obdobně rozsudek NS SR ze dne 16. 4. 1985, sp. zn. 4 Cz 110/84, Výběr 1985). V případě probíhajícího konkursu na majetek správce portfolia (stav k okamžiku vyhlášení rozsudku odvolacího soudu) to znamená, že žalobcům může škoda vzniknout až tehdy, pominou-li účinky prohlášeného konkursu, neboť teprve nebude-li jejich nárok vůči jejich dlužníku uspokojen ani v rámci konkursu (popř. likvidace), vzniká jim majetková újma.

Jestliže škoda neexistuje k okamžiku, ve kterém soud rozhoduje o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, a soud žalobu zamítne tzv. pro tentokrát , aniž by se musel zabývat splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu a případně její výší. Vychází-li rozhodnutí odvolacího soudu z názoru, že žalobcům nemohla ještě vzniknout škoda, spočívající v neuspokojení jejich pohledávek vůči společnosti PI, je zřejmé, že jde o závěr, který je v souladu s uvedenou judikaturou stejně jeho závěr, že z tohoto důvodu nebyl v době vydání napadeného rozhodnutí splněn základní předpoklad pro založení odpovědnosti jiných subjektů za škodu, a žaloba je předčasná.

Rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá tedy po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř.), neboť právní otázku řeší v souladu s hmotným právem i s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Dovolateli tvrzené vady řízení spočívající v okolnosti, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustanovením § 118a odst. 2 o.s.ř. a že nepřerušil řízení, jsou svojí povahou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a současně dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., který lze uplatnit, jen jestliže je dovolání přípustné.

Podle ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1. Tím, že v daném případě soud prvního stupně žalobu zamítl z důvodu, že nebyl prokázán vznik škody jakožto předpoklad pro uplatnění práva na její náhradu, nezměnil právní kvalifikaci žalobci tvrzených skutkových okolností a věc neposoudil jinak, než podle názoru žalobců v žalobě. Jestliže podle § 118a odst. 2 o.s.ř. soud postupuje v případě, že uplatněný nárok lze po právní stránce jinak kvalifikovat a k tomu je potřebné doplnit právně významnou skutečnost, která nebyla tvrzena, nelze spatřovat zásadní význam dovoláním napadeného rozhodnutí v tom, že soud nevyzval žalobce k doplnění jejich tvrzení tak, aby na základě změny tvrzeného skutkového stavu bylo možné uplatněný nárok posoudit podle jiné právní normy. Zásadní právní význam rozhodnutí nemůže spočívat ani v tom, že řízení v této věci nebylo přerušeno podle § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. Otázka výše škody není důvodem k přerušení řízení, jestliže soud rozhoduje o uplatněném nároku na náhradu škody za situace, že škoda zatím nevznikla. Výši škody totiž soud zjišťuje, jestliže jsou splněny všechny předpoklady pro základ nároku, a vznik škody, který je jednou z podmínek vzniku odpovědnosti za škodu, nelze ztotožňovat s otázkou její výše.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud ČR proto jejich dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobci nemají s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jejich nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. dubna 2005

JUDr. Petr Vojtek,v.r.

předseda senátu