25 Cdo 1384/2003
Datum rozhodnutí: 17.06.2004
Dotčené předpisy: § 420 předpisu č. 40/1964Sb.




25 Cdo 1384/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému R. ČR, a. s., zastoupenému advokátkou, o 250.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 13 C 7/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2002, č. j. 22 Co 211/2002 - 225, takto :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 13. 9. 1996, č. j. 13 C 2/96 - 70, uložil tehdy prvnímu žalovanému R., s. r. o. v likvidaci, povinnost zaplatit žalobci 250.000,- Kč s 3 % úrokem od 1. 5. 1993 do 14. 7. 1994 a se 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení, žalobu o zaplacení 1 % úroku z částky 250.000,- Kč od 15. 7. 1994 do zaplacení a žalobu proti druhému žalovanému R. ČR, a. s., zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vzal za prokázané, že žalobce odevzdal dne 29. 3. 1993 v redakci časopisu R., jehož vydavatelem byl R., spol. s r. o., (právní předchůdce prvního žalovaného), 38 kusů diapozitivů s tematikou Dalajláma určených ke zveřejnění s tím, že byla dohodnuta autorská odměna ve výši 2.500,- Kč za každý publikovaný diapozitiv, z nichž mu 10 kusů nebylo dosud vráceno. Dále bylo soudem prvního stupně zjištěno, že dne 26. 3. 1993 uzavřela M. CS spol. s r. o. a R., s. r. o. na jedné straně a R. A. a R., a. s., na straně druhé, smlouvu ve věci převodu veškerých vydavatelských práv k časopisu R., kterou se převádějící společnosti zavázaly mimo jiné předat do 10 dnů od podpisu smlouvy veškeré písemné i jiné podklady související s dosavadním vydáváním předmětného časopisu, a současně bylo dohodnuto, že za veškeré dosud existující závazky převádějících společností vůči třetím osobám odpovídají výlučně tyto společnosti samy. Změna vydavatelských práv ke společenskému týdeníku R. pak podle zprávy Ministerstva kultury ČR byla zaregistrována ke dni 6. 4. 1993 a jeho vydavatelem se stal R., a. s. Z dalších provedených důkazů (z výpisů z obchodního rejstříku Obvodního soudu pro Prahu 1 a Krajského obchodního soudu v Praze a dále ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 13 C 216/95) pak vyplynulo, že R., spol. s r.o., který v době rozhodování soudu nesl název R., s. r. o., vstoupil dnem 17. 6. 1995 do likvidace a že společnost nesoucí obchodní jméno R., a. s., pod kterým byla zapsána dne 9. 11. 1992, byla dne 25. 1. 1996 vymazána bez likvidace s tím, že jejím právním nástupcem se stala obchodní společnost R. ČR, a. s., s níž byla podle § 69 odst. 3 obch. zák. vymazávaná společnost sloučena. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci shledal obvodní soud uplatněný nárok na náhradu škody za 10 kusů nevrácených diapozitivů důvodným ve smyslu ust. § 421 obč. zák. proti prvnímu žalovanému R. s. r. o., jako právnímu nástupci R. spol. s r. o., když dovodil, že dne 29. 3. 1993, kdy žalobce předmětné diapozitivy redakci časopisu R. předal, byla tato společnost jeho vydavatelem, a přitom v řízení nebylo prokázáno, že by ke škodě, která ztrátou diapozitivů vznikla, došlo i jinak, např. pro povahu věci apod. Naopak za nedůvodný považoval soud prvního stupně požadavek žalobce na náhradu škody vůči druhému žalovanému, a to se závěrem, že za vznik škody neodpovídá, neboť ke změně registrace vydavatele na základě smlouvy ze dne 26. 3. 1993 došlo až dne 6. 4. 1993, a druhému žalovanému zmíněné diapozitivy nebyly žalobcem ani odevzdány. Při stanovení výše škody, která takto žalobci vznikla (§ 442 odst. 1, odst. 2 část věty před středníkem obč. zák.), vycházel soud prvního stupně ze znaleckého posudku znalce Mgr. R., který dohodnutý honorář považoval spíše za nízký s tím, že při nemožnosti jakéhokoliv dalšího využití díla je obvyklý a běžně užívaný v zahraničí i v tuzemsku.

K odvolání žalobce a prvního žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 6. 1997, č. j. 22 Co 93/97 - 106, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích o věci samé tak, že žalobu proti tehdy prvnímu žalovanému zamítl a druhému žalovanému (nynějšímu žalovanému) uložil povinnost zaplatit žalobci 250.000,- Kč s 3 % úrokem od 1. 5. 1993 do 14. 7. 1994 a se 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a řízení doplnil dalšími důkazy. Ze sdělení likvidátora tehdy prvního žalovaného a z usnesení Krajského obchodního soudu v Praze, č. j. 95 K 2/95 - 44, které nabylo právní moci dne 21. 3. 1997, zjistil, že obchodní společnost R., s. r. o. v likvidaci, byla podle ust. § 68 odst. 3 písm. f) obch. zák. zrušena, neboť citovaným usnesením byl zamítnut návrh na prohlášení konkurzu na majetek této společnosti pro jeho nedostatek. Ze zprávy Ministerstva kultury ČR bylo odvolacím soudem dále zjištěno, že R., spol. s r. o., byla registrována jako vydavatel periodika R. dne 14. 1. 1991, dne 6. 4. 1993 byl zaregistrován nový vydavatel společnost R., a. s., a současným vydavatelem tohoto časopisu je od 1. 1. 1994 R. ČR, a. s. Z úplného výpisu z obchodního rejstříku Krajského obchodního soudu v Praze pak městský soud zjistil, že dne 14. 1. 1991 byla do rejstříku zapsána obchodní společnost s obchodním jménem R., spol. s r. o., což platilo do 6. 9. 1994, a od tohoto data do 17. 6. 1995 s obchodním jménem R. v likvidaci s likvidátorem JUDr. P. T. Dále bylo z výpovědi svědka J. Š. zjištěno, že dne 29. 3. 1993 převzal jako obrazový redaktor zaměstnaný u společnosti R., spol. s r. o., od žalobce 38 kusů diapozitivů, o čemž mu vystavil potvrzení, které podepsal. Ve stejné funkci pak plynule přešel do společnosti R., a. s., kde setrval do 30. 4. 1993. Při právním posouzení věci pak odvolací soud vycházel z ust. § 5, § 6 písm. a) a c) a 7 odst. 1, § 4 a § 10 odst. 1 zákona č. 81/1966 Sb., o periodickém tisku a ostatních hromadných sdělovacích prostředcích, z nichž dovodil, že oprávnění vydávat tisk vzniká vydavateli až registrací konkrétního periodického tisku, přičemž s jeho vydáváním může být započato až po této registraci. Konkrétní vydavatel tedy musí být znám ještě před podáním přihlášky k registraci. Jestliže v daném případě bylo zjištěno, že smlouvou ze dne 26. 3. 1993 byla převedena vydavatelská práva z právního předchůdce prvního žalovaného na právního předchůdce druhého žalovaného tak, že k jejich přechodu došlo uvedeným dnem, a předmětné diapozitivy byly žalobcem v redakci časopisu R. předány po tomto dni, pak byly předány novému vydavateli, který nese za jejich ztrátu odpovědnost. Z toho důvodu neobstojí požadavek žalobce uplatněný žalobou, aby povinnost k náhradě škody byla uložena žalovaným společně a nerozdílně, neboť diapozitivy v redakci časopisu předal již v době, kdy tento časopis byl vydáván nikoliv původním, nýbrž novým vydavatelem.

Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 23. 8. 2000, č. j. 25 Cdo 1958/98 - 142, rozhodl o dovolání druhého žalovaného (nynějšího žalovaného) tak, že v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé ve vztahu k tomuto žalovanému a ve výrocích o nákladech řízení jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud se neztotožnil s právním názorem odvolacího soudu, že pro posouzení otázky, na straně kterého ze žalovaných je dána pasivní věcná legitimace, je rozhodující okolnost, který subjekt byl oprávněn k vydávání časopisu R., neboť uplatněný nárok není vyvozován z případného porušení závazku diapozitivy k vydání časopisu použít (otisknout je), nýbrž z nesplnění závazku toho subjektu, který předmětné diapozitivy převzal, zavázal se je vrátit a neučinil tak. Druhý žalovaný (nynější žalovaný) by tedy ve věci byl pasivně legitimován jen v případě, že by předmětných 10 kusů diapozitivů od žalobce převzal a zavázal se je žalobci vrátit, neboť pokud by bylo prokázáno, že druhý žalovaný takovýto závazek nesplnil, porušil by tím svoji právní povinnost z tohoto závazkového právního vztahu vyplývající. Bylo proto třeba zabývat se hmotně právními předpoklady odpovědnosti druhého žalovaného (nynějšího žalovaného) za škodu z hlediska ust. § 420 obč. zák., přičemž šlo především o posouzení otázky, jménem které ze žalovaných společností jednal dne 29. 3. 1993 J. Š. jako ten, kdo od žalobce předmětné diapozitivy převzal a současně se zavázal je žalobci v původně dohodnuté, či následně dohodnuté době vrátit, a tedy posouzením, který subjekt byl jeho jménem (jednáním) zavázán.

Poté Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 2. 2001, č. j. 16 Co 419/2000 - 151, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. 9. 1996, č. j. 13 C 2/96 - 70, ve výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným (nynějším žalovaným) zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení (ve vztahu k tehdy prvnímu žalovanému nabylo rozhodnutí soudu prvního stupně samostatně právní moci). Odvolací soud vycházel ze závazného právního názoru dovolacího soudu a shodně s ním dovodil, že otázka, zda druhý žalovaný je ve věci uplatněného nároku na náhradu škody podle ust. § 420 obč. zák. pasivně legitimován, je odvislá od skutkového zjištění, za který subjekt J. Š., jenž předmětné diapozitivy od žalobce převzal a zavázal se je vrátit, jednal. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu prvního stupně je z tohoto pohledu nepřezkoumatelné, bylo mu uloženo, aby řízení doplnil dalším dokazováním s tím, že povinnost tvrzení a povinnost důkazní spočívá na žalobci a neunesení důkazního břemene by pro něj mělo za následek neúspěch ve sporu.

Obvodní soud pro Prahu 2 ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 22. 2. 2002, č. j. 13 C 7/2002 - 199, tak, že žalobu, aby druhý žalovaný (nynější žalovaný) byl uznán povinným zaplatit žalobci částku 250.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 1. 5. 1993 do 14. 7. 1994 a se 17 % úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel z důkazů provedených v původním řízení a z dalšího dokazování vzal za prokázané, že svědek J. Š., který dne 29. 3. 1993 převzal od žalobce předmětných 10 kusů diapozitivů, jednal uvedeného dne jménem společnosti R., s. r. o., u níž byl tehdy zaměstnán jako obrazový redaktor; jeho pracovní poměr byl ukončen dohodou ke dni 31. 3. 1993 a od 1. 4. 1993 začal pracovat jako vedoucí fotografického oddělení týdeníku R. v pracovním poměru na dobu neurčitou u zaměstnavatele R., a. s. Podepsáním nové pracovní smlouvy se pro svědka nic nezměnilo, jeho nadřízení spolupracovníci i převážná část redaktorů zůstala nezměněná a i po 1. 4. 1993 bylo plynule pokračováno ve vydávání dalších čísel časopisu R., jenž měl jednoměsíční výrobní lhůtu, přičemž mezi R., s. r. o., a R., a. s., nedošlo k formálnímu předání rozpracovaných věcí a rozepsaných materiálů. Diapozitivy žalobce (v počtu, na který si již nevzpomíná) předal jmenovaný jako zaměstnanec R., a. s., při realizační poradě dne 29. 4. 1993 do grafického oddělení téhož subjektu. Soud prvního stupně - vycházeje ze závazného právního názoru dovolacího i odvolacího soudu - dovodil, že jednal-li redaktor J. Š. dne 29. 3. 1993 jménem společnosti R., s. r. o., svědčila této společnosti povinnost diapozitivy v původně či následně dohodnuté době vrátit, a pokud tak neučinila, došlo z její strany k porušení právní povinnosti a tím ke vzniku odpovědnosti za škodu, která žalobci jejich ztrátou vznikla. Protože druhý žalovaný předmětné diapozitivy od žalobce nepřevzal a ani se nezavázal je žalobci vrátit, za vzniklou škodu neodpovídá. Na posouzení otázky pasivní věcné legitimace zůstává tudíž bez významu zjištěná skutečnost, že zaměstnanci společnosti R., s. r. o., kteří se krátce po předání diapozitivů žalobcem stali zaměstnanci R., a. s., s nimi nadále pracovali, že plynule vydávali časopis R., v němž část z diapozitivů byla zveřejněna, že k jejich ztrátě muselo dojít až po realizační poradě konané dne 29. 4. 1993, kdy časopis již vydávala posledně zmíněná společnost, a ani to, že právní předchůdce žalovaného byl původně ochoten nahradit žalobci škodu, byť způsobem, s nímž žalobce nesouhlasil, a další zjištěné okolnosti.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2002, č. j. 22 Co 211/2002 - 225, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění obvodního soudu a ztotožnil se s jeho závěrem, že žalovaný R. ČR, a. s., resp. jeho právního předchůdce, za škodu vzniklou žalobci nevrácením předmětných diapozitivů neodpovídá, neboť je od žalobce nepřevzal a nezavázal se ani k jejich vrácení. Za správný považoval i jeho názor, že další zjištěné skutečnosti jsou pro posouzení otázky pasivní věcné legitimace ve sporu bez právního významu.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že předmětné diapozitivy sice od něj převzal dne 29. 3. 1993 J. Š. jako zaměstnanec společnosti R., s. r. o., avšak tyto měl nadále v držení i jako zaměstnanec R. ČR, a. s., jímž byl od 1. 4. 1993. V této souvislosti poukazuje na výpověď uvedeného svědka, který mimo jiné uvedl, že dne 29. 4. 1993, již jako zaměstnanec R., a. s., předal diapozitivy na realizační poradě grafickému oddělení téhož subjektu, z čehož vyplývá, že toho dne diapozitivy existovaly a že se s nimi pracovalo již v nové společnosti. Jeden z nich byl pak uveřejněn v květnovém čísle časopisu R., takže k jejich vrácení žalobci mohlo dojít až poté, co budou využity pro příslušné číslo časopisu, tedy v době, kdy se redaktor Š. stal zaměstnancem nové společnosti. Tím přešla povinnost diapozitivy vrátit z původního subjektu na nový subjekt. Dále dovolatel poukazuje na to, že smlouva o převodu vydavatelských práv ze dne 26. 3. 1993 se vztahovala na převod těchto práv k vydávání časopisu R. a že z jejího čl. 2 písm. c) vyplývá, že do 10 dnů po podepsání smlouvy budou R., a. s., předány veškeré písemné a jiné podklady a informace související s vydáváním tohoto časopisu. Podle dovolatele je za takovéto podklady jistě třeba považovat hmotné substráty - diapozitivy fotografa, které sloužily k užití v uvedeném časopise. Kromě toho soudy obou stupňů přehlédly, že zmíněná smlouva obsahuje v cit. článku i ujednání o tom, že ... po podpisu smlouvy již M. a R. nemají žádná práva související s časopisem R. ... , z čehož je zřejmé, že dovolatel sice diapozitivy předal dne 29. 3. 1993 J. Š. jako zaměstnanci R., s. r. o., avšak tato společnost již od 26. 3. 1993 žádná práva související s časopisem R. neměla, nýbrž je měl žalovaný , takže J. Š. musel dne 29. 3. 1993 jednat jeho jménem. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 a dospěl k závěru, že dovolání v daném případě není přípustné.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. § 237 o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

V posuzovaném případě žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Jeho dřívější rozsudek byl sice ve vztahu k tehdy druhému žalovanému (nyní žalovanému) odvolacím soudem zrušen, avšak soud prvního stupně v novém rozhodnutí nerozhodl jinak, než ve svém dřívějším rozsudku; přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tudíž nelze dovodit. Jedná se tedy o to, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesouhlasí-li dovolatel se závěrem soudu, že J. Š., který dne 29. 3. 1993 od něj převzal předmětných 10 kusů diapozitivů a zavázal se je vrátit, jednal uvedeného dne jménem společnosti R., s. r. o., u níž byl tehdy zaměstnán jako obrazový redaktor, nesouhlasí se skutkovým zjištěním, z něhož rozsudek odvolacího soudu vychází, a napadá tak hodnocení důkazů soudem. Je jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se provedeného dokazování a hodnocení důkazů při zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Správnost potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť ve vztahu k této námitce není dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., které dovolatel dále namítá, může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že žalovaný není ve věci z hlediska ust. § 420 obč. zák. pasivně legitimován, neboť předmětné diapozitivy od žalobce nepřevzal a ani se nezavázal je žalobci vrátit.

Věcnou legitimací je stav vyplývající z hmotného práva. Případný nedostatek pasivní věcné legitimace znamená, že podle hmotněprávních ustanovení není žalovaný subjektem tvrzené povinnosti a žaloba proti němu vedená nemůže být proto úspěšná.

Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle odst. 3 tohoto ustanovení odpovědnosti se zprostí se ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.

Předpokladem vzniku obecné odpovědnosti za škodu podle ust. § 420 obč. zák. je protiprávní úkon, tj. jednání, které je v rozporu s objektivním právem (s právním řádem), dále existence škody (majetková újma) a příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody. Byli-ly tyto předpoklady odpovědnosti poškozeným prokázány, zavinění se předpokládá, avšak za podmínek ust. § 420 odst. 3 obč. zák. se škůdce může odpovědnosti zprostit.

Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak právnická (fyzická) osoba skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím, jak jednat měla, aby dostála povinnosti ukládané jí právním předpisem či jinou právní skutečností. Protiprávní jednání musí být poškozeným prokázáno, stejně jako vznik škody a příčinná souvislost (kauzální nexus) mezi porušením právní povinnosti jako příčinou a škodou a jejím rozsahem jako následkem těchto příčin.

Jestliže odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) založil své rozhodnutí na skutkovém závěru, že dne 29. 3. 1993 převzala od žalobce předmětné diapozitivy společnost R., s. r. o., jejímž jménem obrazový redaktor J. Š. jako její zaměstnanec jednal a kterou svým jednáním k jejich vrácení v původně dohodnuté, či následně dohodnuté době, zavázal, a že žalovaný, resp. jeho právní předchůdce, diapozitivy od žalobce nepřevzal a ani se nezavázal je vrátit, je správný jeho závěr, že na straně žalovaného R. ČR, a. s., resp. jeho právního předchůdce, není dána pasivní věcná legitimace ve sporu o náhradu škody za porušení závazku je vrátit (§ 420 obč. zák.). Pokud dovolatel poukazuje na zmíněná ujednání obsažená v čl. 2 smlouvy ze dne 26. 3. 1993 o převodu veškerých vydavatelských práv k časopisu R. uzavřené mezi M. CS spol. s r. o. a R., s. r. o., na jedné straně a R. A. a R., a. s., na straně druhé, a na to, že J. Š. se od 1. 4. 1993 stal zaměstnancem žalovaného (správně společnosti R., a. s.), z čehož dovozuje, že povinnost vrátit mu předmětné diapozitivy přešla ze společnosti R., s. r. o., na nový subjekt, tedy na společnost R., a. s., jde o názor nesprávný, neboť v této smlouvě bylo výslovně dohodnuto, že za veškeré dosud existující závazky převádějících společností vůči třetím osobám odpovídají výlučně tyto společnosti samy. Ujednání, že do 10 dnů po podepsání smlouvy budou R., a. s., předány veškeré písemné a jiné podklady a informace, které souvisejí s dosavadním vydáváním časopisu R. a že M. a R. jsou si vědomi, že po podpisu této smlouvy již nemají dále žádná práva související s časopisem R. a s užíváním obchodního označení R. ... , se týkají, jak vyplývá z obsahu této smlouvy (z kontextu jednotlivých ustanovení v ní uvedených), práv souvisejících s vydáváním časopisu R. a nikoliv již existujících závazků předávajících společností vůči třetím osobám, které po uzavření smlouvy zůstaly předávajícím společnostem, neboť tyto závazky nebyly na společnosti R. A. a R., a. s., převedeny. Kromě toho otázka, který subjekt byl oprávněn k vydávání zmíněného časopisu, ať již v době, kdy žalobce předmětné diapozitivy do redakce časopisu R. předal, tak i v době, kdy mu měly být vráceny, není sama o sobě rozhodující, nýbrž významné bylo posouzení, který subjekt diapozitivy od žalobce převzal, zavázal se je vrátit a neučinil tak, jak uvedl Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 23. 8. 2000, č. j. 25 Cdo 1958/98 - 142.

Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je rozhodnutí odvolacího soudu správné, neboť je v souladu s hmotným právem i s citovaným rozsudkem dovolacího soudu. Nelze proto dovodit, že by mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.) a dovolání proti němu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. června 2004

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu