25 Cdo 1381/2007
Datum rozhodnutí: 28.05.2009
Dotčené předpisy:





25 Cdo 1381/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce L. B., zastoupeného advokátem, proti žalované V. V., zastoupené advokátem, 115.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 11 C 234/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. prosince 2006, č. j. 56 Co 446/2006 - 91, takto:


I. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 28.800,- Kč s příslušenstvím, se zamítá, jinak se dovolání odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení


O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se domáhal zaplacení částky 88.700,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, způsobené nadměrným opotřebením jeho věcí, jež mu žalovaná zadržovala, a částky 26.500,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení za užívání těchto věcí.


Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 29. 6. 2006, č. j. 11 C 234/2004-63, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci z titulu náhrady škody částku 28.800,- Kč s příslušenstvím a žalobu co do částky 59.900,- Kč s příslušenstvím zamítl, dále jí uložil povinnost zaplatit žalobci 1.200,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení a co do částky 25.300,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že od ukončení společného soužití účastníků žalovaná v období od srpna 1999 do 9. 10. 2004 protiprávně zadržovala věci náležející žalobci, povinnost vydat mu tyto věci jí byla uložena rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 23. 1. 2004, č. j. 15 C 355/99-162, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 7. 2004, č. j. 15 Co 310/2004-191, a žalovaná věci vydala 9. 10. 2004, o čemž byl sepsán předávací protokol. Soud dospěl k závěru, že žalovaná neoprávněně zasáhla do vlastnických práv žalobce a odpovídá proto za škodu podle § 420 obč. zák. ve výši rozdílu mezi hodnotou věcí v čase jejich užívání žalovanou a v okamžiku jejich vydání žalobci. Při stanovení výše škody vyšel soud z výpovědi znalce F. K. a stanovil jejich hodnotu v době užívání žalovanou ve výši 30 % z pořizovací ceny s tím, že s přihlédnutím k aktuální situaci na trhu s nábytkem měly tyto věci v době vydání nulovou hodnotu. Žalobce neprokázal, že věci kupoval jako nové a neopotřebené. Pokud jde o bezdůvodné obohacení získané užíváním cizích věcí, shledal nárok žalobce důvodným za dobu necelých 22 měsíců v celkové výši 1.200,- Kč.





K odvolání obou účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. 12. 2006, č. j. 56 Co 446/2006-91, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zaplacení částky 28.800,- Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, v zamítavém výroku co do částky 59.900,- Kč s příslušenstvím jej potvrdil, odvolání žalované do výroku ohledně částky 1.200,- Kč odmítl a v zamítavém výroku ohledně částky 25.300,- Kč změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 7.386,- Kč s příslušenstvím, a jinak jej v tomto výroku potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Odvolací soud dovodil, že nárok na náhradu škody podle § 420 obč. zák. by připadal v úvahu pouze v případě neúměrného opotřebení věcí způsobeného užíváním žalovanou, které by nebylo užíváním řádným, což však nebylo prokázáno. Jako rozhodující důkaz o stavu vydávaných věcí hodnotil odvolací soud předávací protokol ze dne 9. 10. 2004, jenž byl sepsán účastníky při vydání věcí žalobci a v němž byly předávané věci specifikovány, a žalobce podpisem potvrdil, že od žalované veškeré movité věci převzal. Posudek znalkyně M. Pacovské, na nějž žalobce poukazoval, žalobní tvrzení neprokazuje, obsahuje pouze určení stávající ceny části bytového zařízení, které se týkalo předchozího řízení vedeného před Okresním soudem v Karlových Varech pod. sp. zn. 15 C 355/99, přičemž u většiny věcí je uvedeno v dobrém stavu, úměrně opotřebeno . Žalobce tedy neunesl důkazní břemeno ohledně vzniku škody způsobené neúměrným opotřebením jeho věcí. Výši bezdůvodného obohacení stanovil odvolací soud na základě úvahy, že jde o obdobu nájemného, jež by byla žalovaná povinna platit pronajímateli věcí v situaci, pokud by si předmětné vybavení pronajala.


Proti zamítavým výrokům rozsudku odvolacího soudu ohledně částek 28.800,- Kč a 59.900,- Kč s příslušenstvím podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci s odkazem na ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že rozhodl na základě důkazu předávacího protokolu ze dne 9. 10. 2004 - předloženého žalovanou, jímž žalovaná prokazovala, že věci movité mu byly předány úměrně opotřebené, aniž však odvolací soud dostatečným způsobem přihlédl k tomu, že tento protokol sice formálně prokazoval předání věcí, avšak fakticky nikoliv jejich skutečný fyzický stav v okamžiku předání, kdy movité věci byly zcela znehodnoceny, což bylo zjištěno předloženým znaleckým posudkem. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle § 242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 28.000,- Kč s příslušenstvím, není důvodné; ve zbývajícím rozsahu není dovolání přípustné.


Ačkoli dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., z obsahu jeho dovolání vyplývá, že nesouhlasí především se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, zejména ohledně hodnoty předmětných věcí, a podstatou jeho námitek je nesouhlas s hodnocením provedených důkazů. Uplatněný dovolací důvod soud posuzuje nejen podle toho, jak byl označen, ale především podle jeho obsahu, neboť pouhá citace textu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není řádným uplatněním dovolacího důvodu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1384/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 469, svazek 5, ročník 2001). Dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), tzv. kvalitativní stránka přezkumné činnosti je zásadně určena tím, jak dovolatel vymezil důvod dovolání.


Především je třeba říci, že zjištění o stavu movitých věcí žalobce v době, kdy byly žalovanou vydány, čerpal odvolací soud z listinného důkazu, jímž byl proveden důkaz v řízení před soudem prvního stupně, a vzhledem k tomu, že se jednalo o listinný důkaz, byl odvolací soud oprávněn hodnotit jej sám, aniž by důkaz v odvolacím řízení opakoval. Nejde tedy o vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( § 241 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).


Námitky žalobce proti skutkovým zjištěním jsou dovolacím důvodem podle ust. § 241a odst. 3 o. s. ř., tj., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, se ve smyslu citovaného ustanovení považuje výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor. Nesprávnost skutkového zjištění, které je výsledkem činnosti soudu při hodnocení důkazů, lze tedy vyvodit ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že k určitému důkazu neměl přihlížet, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.


Odvolací soud vycházel při svém rozhodnutí ze skutkového zjištění, že zadržované a později předané věci žalobce nebyly v době předání neúměrně opotřebené. Toto zjištění čerpal odvolací soud především z předávacího protokolu ze dne 9. 10. 2004, tedy jeho zjištění, že předávané věci nebyly neúměrně opotřebené, je podloženo důkazy, jež byly v řízení provedeny. Za situace, kdy nelze dovodit, že by v hodnocení těchto a dalších důkazů provedených v řízení byl logický rozpor, námitky proti samotnému hodnocení důkazů, tj. zda soud měl či neměl výrazněji přihlédnout k jiným listinným důkazům, dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. nenaplňují. Nelze přisvědčit ani námitce dovolatele, že neúměrná opotřebovanost byla nepopiratelně zjištěna znaleckým posudkem J. Ch. provedeným jako listinný důkaz a následně znaleckým posudkem F. K. vyžádaným soudem prvního stupně, neboť již soud prvního stupně ve svém rozsudku konstatoval, že z těchto posudků nebyly žádné rozhodné skutečnosti zjištěny. Odvolací soud se s těmito důkazy vypořádal v rámci hodnocení důkazů. Skutkový závěr, z něhož odvolací soud při svém rozhodování vycházel, vyplývá z důkazů provedených v řízení a nejde o situaci, že by soud při zjišťování skutkového stavu věci opomenul nějaké rozhodné skutečnosti, jež byly v řízení prokázány.


Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. tak není naplněn. Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce do měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 28.800,- Kč s příslušenstvím zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve zbylém rozsahu, tj. co do částky 59.900,- Kč s příslušenstvím se řídí ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek; jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.


Z hlediska dovolacích námitek a důvodů, pro které bylo dovolání zamítnuto, nelze dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu v tomto výroku mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu jako nepřípustné odmítl podle § 243b odst. 5, věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.


Dovolatel kromě toho podává dovolání i do výroku o náhradě nákladů řízení. Proti němu však tento mimořádný opravný prostředek přípustný není (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003), proto bylo dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. rovněž odmítnuto.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 28. května 2009


JUDr. Marta Škárová, v. r.


předsedkyně senátu