25 Cdo 138/2006
Datum rozhodnutí: 12.12.2007
Dotčené předpisy:





25 Cdo 138/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v právní věci žalobkyně O. R., zastoupené advokátem, proti žalovanému JUDr. J. S., , o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 11 C 9/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. září 2005, č. j. 13 Co 407/2005-206, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:


Poté, co Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 26. 5. 2004, č. j. 25 Cdo 1074/2003-146, zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 11. 2002, č. j. 13 Co 361/2002-127, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že smlouva ze dne 4. 5. 1999 o postoupení pohledávky je platným právním úkonem ve smyslu ustanovení § 524 odst. 1, 2 obč. zák. a žalobkyně je tak ve sporu aktivně legitimována, Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 4. 11. 2004, č. j. 13 Co 609/2004-158, zrušil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 1. 2002, č. j. 11 C 320/99-100, v zamítavém výroku a v tomto rozsahu věc vrátil k dalšímu řízení. Uložil soudu prvního stupně, aby posoudil námitku promlčení vznesenou žalovaným s ohledem na jednotlivé dílčí restituční nároky.


Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 14. 6. 2005, č. j. 11 C 9/2005-188, zamítl žalobu na zaplacení částky 904.166,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že na základě plné moci ze dne 20. 11. 1992 byl žalovaný zmocněn k uplatnění veškerých restitučních nároků na zemědělský majetek, včetně náhrady za živý a mrtvý inventář. Předmětem dohody o vydání majetku ze dne 6. 6. 1994 však nebylo vydání nemovitosti čp. 58 a nebyl ani uplatněn nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář. Soud dospěl k závěru, že nárok na náhradu škody, uplatněný žalobou dne 22. 10. 1999 vůči žalovanému jako advokátu za neuplatněný restituční nárok na vydání nemovitosti v L. L. a na náhradu za živý a mrtvý inventář, je z důvodu uplynutí objektivních a subjektivních dob podle § 106 odst. 1, 2 obč. zák. promlčen. Počátek běhu promlčecích objektivních dob pro uplatnění nároku na náhradu škody stanovil (za nevydanou nemovitost) dnem 1. 2. 1993 a dnem 1. 4. 1993 (za živý a mrtvý inventář), tedy okamžikem marného uplynutí zákonných lhůt k uplatnění restitučních nároků podle § 13 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 195/1993 Sb. Subjektivní promlčecí doba pak započala nejpozději dnem 7. 6. 1994, tj. den následujícím poté, kdy dne 6. 6. 1994 došlo k uzavření dohody o vydání nemovitosti, neboť při jejím podpisu muselo být právnímu předchůdci žalobkyně známo, že součástí této dohody nejsou nároky na vydání nemovitosti a na náhradu za živý a mrtvý inventář. Jelikož součástí zrušeného zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně byla i část nároku žalobkyně, snížená v důsledku moderace ve vztahu k pravomocně přiznanému nároku, která nepodléhala odvolacímu ani dovolacímu přezkumu, odkázal soud prvního stupně na odůvodnění svého původního rozsudku.


K odvolání obou účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. 9. 2005, č. j. 13 Co 407/2005-206, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, přičemž se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně ohledně promlčení nároků na náhradu škody ve vztahu k dalším restitučním nárokům žalobkyně, které nebyly obsahem dohody o vydání nemovitosti ze dne 6. 6. 1994, stejně tak o aplikaci ustanovení § 450 obč. zák. ve vztahu k náhradě škody za nevydané pozemky. K námitce odvolatelky uvedl, že nároky na vydání nemovitostí a na vydání či náhradu za živý a mrtvý inventář mají samostatný charakter se samostatně upravenými lhůtami k jejich uplatnění; aby nastala jejich provázanost, je nezbytné, aby nárok byl vůbec uplatněn.





Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. S poukazem na nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. II. ÚS 357/98, namítá, že právo na vydání nemovitosti a právo na náhradu za živý a mrtvý inventář nevytvářejí samostatné právní instituty, ale jsou vzájemně propojeny , neboť inventář je vzhledem ke své povaze neoddělitelnou součástí zemědělské usedlosti, která sestávala s obytné budovy a pozemků uvedených v dohodě. Vzhledem k tomu, že žalovaný měl v rámci svého mandátu uplatňovat paušálně všechny restituční nároky právního předchůdce žalobkyně (žádal o vydání zemědělského přídělu č. 13), které rovněž dle jejího tvrzení uplatnil (viz rozhodnutí Pozemkového úřadu v L. ze dne 23. 12. 1994), musel tudíž tento dílčí nárok na náhradu inventáře sdílet právní osud uplatněného restitučního nároku jako celku. V návaznosti na tuto argumentaci zdůrazňuje, že o takto uplatněném restitučním nároku bylo tudíž s konečnou platností rozhodnuto až v r. 1999, v této souvislosti tedy nemohlo dojít k promlčení nároku na náhradu škody ve vztahu k restitučnímu nároku na inventář, byla-li žaloba soudu doručena dne 22. 10. 1999. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně částky 904.166,- Kč s příslušenstvím, byť mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu, není splněna podmínka přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé v napadené části jinak než v dřívějším rozsudku, a ani přípustnost podle písmena a) téhož ustanovení dána není, jelikož dovoláním napadené rozhodnutí nebylo odvolacím soudem změněno; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.


V posuzované věci ze skutkových zjištění soudu vyplývá, že žalovaný u povinné osoby S. s. F. na základě výzvy uplatnil nárok na vydání nemovitostí, jenž byly předmětem neschválené dohody o vydání nemovitostí ze dne 6. 6. 1994, aniž by uplatnil další nároky, a to na vydání nemovitosti a na náhradu živého a mrtvého inventáře. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěly soudy obou stupňů k totožnému závěru o počátku běhu objektivní promlčecí doby za použití § 13 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a rovněž i subjektivní doby pro uplatnění nároku na náhradu škody vzniklé v důsledku porušení povinnosti žalovaného, vyplývající z ustanovení § 24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, když neuplatnil i další restituční nároky, k čemuž se plnou mocí zavázal. Závěr o promlčení je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, podle nějž objektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody, spočívající v zániku restitučního nároku na vydání nemovitosti v důsledku pochybení advokáta při výkonu advokacie, počíná běžet dnem, kdy k zániku nároku prekluzí došlo (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. 25 Cdo 721/2005).


Dovolatelka dále nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že součástí uplatněného nároku na vydání nemovitostí (pozemků), jež byly předmětem neschválené dohody o vydání ze dne 6. 6. 1994 podle zákona č. 221/1991 Sb., nebyl zároveň nárok na náhradu živého a mrtvého inventáře, který s ohledem na vzájemnou propojenost těchto nároků, není nutné uplatňovat samostatně. Tento názor dovolatelka opírá o závěr vyslovený v nálezu Ústavního soudu ČR, sp. zn. II. ÚS 357/98, že právo na vydání nemovitosti a právo na náhradu za živý a mrtvý inventář nevytvářejí samostatné právní instituty. Jsou propojeny, neboť právo na náhradu živého i mrtvého inventáře nelze oddělit od osob, kterým byla nemovitost vydána . Pro posouzení běhu promlčecích dob je však tento závěr nepřípadné aplikovat, neboť rozhodnutí Ústavního soudu se týká rozsahu náhrady za živý a mrtvý inventář (její poměrnou část) v případě více osob, které uplatnily nárok na tuto náhradu a zároveň se staly spoluvlastníky vydávaných pozemků, a to bez ohledu na to, která z osob na předmětných pozemcích hospodaří.


Protože odvolacímu soudu nelze vytknout, že by jeho právní posouzení věci bylo v rozporu s hmotným právem a ustálenou praxí soudů, přičemž právní námitky vyslovené v dovolání nejsou zčásti významné pro věc samu a ani pro soudní praxi vůbec, nemá rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání proti němu není proto podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, a dovolací soud je tudíž podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když žalobkyně nemá na jejich náhradu právo a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 12. prosince 2007





JUDr. Petr Vojtek, v. r.


předseda senátu