25 Cdo 1376/2009
Datum rozhodnutí: 22.12.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 114b odst. 5 o. s. ř.




25 Cdo 1376/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobců a) S. S., b) A. N. , a c) J. L. , proti žalovanému Mgr. K. N. , advokátovi, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného Generali Pojišťovna, a. s., se sídlem v Praze, Bělehradská 132, o náhradu škody ve výši 6.000.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 6 C 101/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2008, č.j. 17 Co 17/2008-86, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2008, č.j. 17 Co 17/2008-86, a rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 24. 8. 2007, č.j. 6 C 101/2007-44, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Třebíči k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobci se domáhali na žalovaném zaplacení částky 6.000.000,- Kč, tj. každý 2.000.000,- Kč, z titulu náhrady škody, neboť žalovaný jako jejich advokát svojí liknavostí při zastupování žalobců před soudy, zejména nedodržováním lhůt k doplnění žalob, zapříčinil, že žalobci ztratili možnost domoci se zrušení nezákonně vydaného rozkazu o jejich propuštění ze služeb v SNB a následně náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem Ministerstva vnitra ČR.

Okresní soud v Třebíči rozsudkem pro uznání ze dne 24. 8. 2007, č.j. 6 C 101/2007-44, uložil žalovanému zaplatit každému ze žalobců 2.000.000,- Kč a rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku. Takto rozhodl poté, co dne 21. 6. 2007 vydal ve věci platební rozkaz, proti kterému žalovaný dne 12. 7. 2007 podal odpor postrádající odůvodnění, jímž byl platební rozkaz ve smyslu ustanovení § 174 odst. 2 o. s. ř. zrušen. Soud konstatoval, že ve stanovené třicetidenní lhůtě, jež počala běžet dnem následujícím po dni podání odporu, se žalovaný k žalobě nevyjádřil ve smyslu ustanovení § 114b odst. 1, 2 o. s. ř., ač k tomu byl výzvou obsaženou v platebním rozkazu vyzván a byl též poučen o následcích případné pasivity, přitom ani soudu nesdělil, jaký vážný důvod mu v tom bránil. Soud tak postupoval podle ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř., podle kterého se má za to, že žalovaný uznává nárok, který je proti němu žalobou uplatněn, a soud proto ve věci rozhodl podle § 153a odst. 1, 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání tak, že žalobě vyhověl.

Krajský soud v Brně k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 11. 8. 2008, č.j. 17 Co 17/2008-86, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v projednávané věci nastala fikce uznání žalobci uplatňovaného nároku ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. a byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání. Označil za nedůvodnou námitku žalovaného ohledně jeho pracovní neschopnosti trvající od 15. 7. 2007 do 20. 8. 2007 vzhledem k tomu, že platební rozkaz s opisem žaloby byl žalovanému doručen již dne 28. 6. 2007, takže měl dostatek času k podání vyjádření.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatel se domnívá, že nebyly splněny zákonné požadavky na vydání platebního rozkazu, když uplatňovaný nárok nebyl v žalobě řádně odůvodněn a specifikován. Má za to, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, neboť soud pominul skutečnosti, pro které nemohl dovolatel v daném termínu podat doplnění svého odporu a k věci se vyjádřit. Ve věci též s ohledem na postoj vedlejšího účastníka nebylo možné uzavřít smír. Podle dovolatele došlo v řízení k nedostatečnému zjištění stavu věci a také k nesprávnému posouzení jeho úkonů. Dovolatel rovněž zpochybňuje zákonnost postupu soudu prvního stupně před vydáním rozsudku pro uznání, zejména namítá, že soud (ač nemusel) nařídil jednání, k němuž jej však nepředvolal. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobci ve vyjádření k dovolání souhlasí se závěry soudů nižších stupňů a odmítají argumentaci dovolatele ohledně nesprávného procesního postupu soudů ve věci. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), který má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], postupoval podle dosavadních předpisů (tj. občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.) vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 11. 8. 2008.

Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde tak o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. ]; dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázky zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.

Dovolání je přípustné pro řešení otázky splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání, kterou odvolací soud posoudil v rozporu se závěry ustálené judikatury.

Podle § 114b odst. 1 věty první o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), a věcí uvedených v § 118b a § 120 odst. 2, místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a), nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení.

Podle § 114b odst. 2 o. s. ř. usnesení podle odstavce 1 může být vydáno, i když soud rozhodl o věci platebním rozkazem. Lhůtu k podání vyjádření v tomto případě soud určí až ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu.

Podle § 172 odst. 1 věty první o. s. ř. může soud i bez výslovné žádosti žalobce a bez slyšení žalovaného vydat platební rozkaz jen tehdy, je-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky a vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem.

Podle § 172 odst. 2 o. s. ř. platební rozkaz nelze vydat, a) není-li znám pobyt žalovaného; b) má-li být platební rozkaz doručen žalovanému do ciziny.

Rozhodl-li soud o věci platebním rozkazem, jsou splněny předpoklady pro vydání usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. jen tehdy, bylo-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky, vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem a nejde-li o případy uvedené v ustanovení § 172 odst. 2 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007). Uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem pouze v případě, že jejich posouzení samo o sobě vede k právnímu závěru o důvodnosti žalobního návrhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004, uveřejněný pod č. 65/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že tvrzení žalobců jsou spolehlivě vylíčena v žalobě s doložením listinných důkazů a že tudíž byly splněny předpoklady k vydání rozsudku pro uznání. Posoudit důvodnost uplatněného nároku na náhradu škody způsobené advokátem, jenž spočívá ve ztrátě pohledávky žalobce proti jeho dlužníkovi, lze na základě skutkových tvrzení, z nichž je zřejmé, že žalovaný advokát, dle obsahu plné moci a pokynů klienta byl povinen konkrétní právní službu poskytnout a pokud by ji bezchybně poskytl, žalobce by v plné míře dosáhl uspokojení své pohledávky od svého dlužníka, zatímco v důsledku pochybení advokáta je jeho pohledávka vůči dlužníkovi nevymožitelná. Znamená to mít k dispozici nejen skutkové údaje pro závěr o právním posouzení vztahu mezi žalobcem a jeho dlužníkem, ale též pro závěr o příčinné souvislosti mezi tvrzenou nečinností žalovaného a definitivní ztrátou pohledávky žalobce vůči jeho dlužníkovi. Jinými slovy při zkoumání odpovědnosti advokáta za vznik škody způsobené v souvislosti s výkonem advokacie soud jako předběžnou otázku zkoumá, zda by při řádném postupu advokáta klient se svým nárokem u soudu uspěl. (Srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2667/2005, nebo ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 886/2004.)

V žalobě však nejsou obsažena taková skutková tvrzení, která by postačovala k tomu, aby při jejich podřazení hmotněprávním normám upravujícím odpovědnost advokáta za škodu, jakož i vztahu mezi žalobci a subjektem, proti němuž bylo vedeno řízení, v němž žalovaný žalobce zastupoval, dovolovala učinit jednoznačný závěr o opodstatněnosti pohledávky každého ze žalobců, která nebyla žalovaným řádně uplatněna, a tedy i opodstatněnosti uplatněného nároku na náhradu škody vůči žalovanému, zejména zcela chybí tvrzení o skutkových okolnostech, z nichž by vyplývalo, že každému ze žalobců vznikla škoda právě v té výši, jejíž úhrady se domáhá. V daném případě tedy s ohledem na nedostatky v obsahu žaloby nebyly splněny podmínky pro vydání výzvy dle § 114b o. s. ř., a tudíž ani pro vydání rozsudku pro uznání.

Vzhledem k tomu, že při vydání rozsudku pro uznání soud k výsledkům provedeného dokazování nepřihlíží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1053/2000), je bez významu okolnost, zda žalobci jsou žalobní tvrzení vylíčena s doložením listinných důkazů .

K námitkám dovolatele, kterými zpochybňuje existenci procesních předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání, a tudíž závěr odvolacího soudu, že nastala fikce uznání nároku uplatněného žalobou, lze odkázat na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněném pod č. 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, totiž že podal-li žalovaný vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty určené v usnesení o výzvě k vyjádření vydaném podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., nenastane fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal (§ 114b odst. 5 o. s. ř.).

Závěr odvolacího soudu, že platební rozkaz s výzvou dle § 114b odst. 2 o. s. ř. byl žalovanému doručen 28. 6. 2007 a žalovaný byl v pracovní neschopnosti až od 15. 7. 2007, takže měl dost času, aby se k žalobě vyjádřil, nemůže obstát. Běžela-li žalovanému ode dne 12. 7. 2007 (podání odporu) třicetidenní lhůta k vyjádření, skončila v pondělí 13. 8. 2007 a bylo plně v dispozici žalovaného, aby této lhůty, stanovené ve prospěch ochrany jeho práv, využil, čili mu nelze klást k tíži, že se nevyjádřil již před započetím své pracovní neschopnosti srov. mutatis mutandis nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 396/01 ze dne 5. 12. 2001 (N 194/24 SbNU 457).

S ohledem na shora uvedené závěry, jež jsou postačujícím důvodem pro zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí, je nadbytečné zabývat se dalšími dovolatelem uplatněnými námitkami.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil, a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozsudek prvostupňový, zrušil i toto rozhodnutí, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. prosince 2010

JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu