25 Cdo 1365/2004
Datum rozhodnutí: 12.10.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 420 odst. 1 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb., § 24 odst. 1 písm. c) předpisu č. 85/1996Sb.




25 Cdo 1365/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně L. E., zastoupené advokátem, proti žalovanému O. Ch. advokátovi, zastoupenému advokátem, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 540/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2003, č. j. 25 Co 326/2003 - 53, t a k t o :

I. Dovolání se od m í t á.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.135,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 25. 4. 2003, č. j. 14 C 540/2001 - 31, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 6. 2003, č. j. 14 C 540/2001 - 36, zamítl žalobu o zaplacení částky 51.433,95 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Rozhodl tak o nároku žalobkyně na náhradu škody, která jí měla vzniknout tím, že žalovaný, jenž jí jako advokát zastupoval v řízení vedeném žalobkyní proti M. H. u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 179/96, porušil své povinnosti v souvislosti s výkonem advokacie, když dne 20. 5. 1997 požádal o odročení jednání nařízeného na 22. 5. 1997 (o jehož konání byla žalobkyně informována při jednání dne 3. 4. 1997) z důvodu nemožnosti jeho účasti u jednání, o čemž žalobkyni uvědomil telefonicky s tím, že toto jednání se nebude konat. Jednání nařízené na 22. 5. 1997 však odročeno nebylo a byli u něj vyslechnuti svědci manželé Prokešovi, na základě jejichž výpovědi byla žaloba zamítnuta. Tím, že žalovaný znemožnil žalobkyni účast u jednání, způsobil procesní neúspěch ve věci a vznik škody ve výši žalované částky (z níž 30.000,- Kč činí částka požadovaná po M. H., 1. 200,- Kč zaplacený soudní poplatek, 5. 900,70 Kč náklady na zajištění důkazů, 11.763,75 Kč náklady řízení a 2.569,50 Kč náklady odvolacího řízení), neboť pokud by žalobkyně měla možnost klást svědkům otázky, mohla by mnohá jejich tvrzení zpochybnit, případně vyvrátit. Dále žalobkyně tvrdila, že žalovaný činil vůči soudu úkony, aniž do spisu založil plnou moc k zastupování, o těchto úkonech jí neinformoval a nadto nepravdivě odůvodňoval omluvy z jednání.

Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 179/96 proti M. H., uplatnila žalobkyně, jíž žalovaný na základě plné moci ze dne 14. 4. 1997 zastupoval, nárok na zaplacení částky 30.000,- Kč s příslušenstvím odůvodněný tím, že žalovaná převzala od žalobkyně dvě dětské autosedačky a dětské oblečení, které nezaplatila. Při ústním jednání dne 22. 5. 1997 soud provedl důkaz výslechem svědků J. a J. P., kteří uvedli, že na základě inzerátu uveřejněného v týdeníku N. žalobkyni přislíbili za finanční odměnu svědectví, že v K. z auta vykládala nějaké věci. Protože ve skutečnosti nebyli svědky této události, dohodli se, že křivě svědčit nebudou, což žalobkyni oznámili. Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 7. 1999, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, byla žaloba zamítnuta, neboť žalobkyně neprokázala uzavření kupní smlouvy o prodeji movitých věcí se žalovanou s M. H. ani jejich předání, a nejednalo se ani o vztah z bezdůvodného obohacení. Stížnost žalobkyně, kterou na žalovaného podala u Advokátní komory, byla jako nedůvodná odložena. Při právním posouzení věci vycházel okresní soud z ust. § 420 obč. zák. a dovodil, že žalovaný neporušil povinnosti advokáta při zastupování žalobkyně, resp. se nedopustil protiprávního jednání, a že mezi nepřítomností žalobkyně u jednání a zamítnutím žaloby ve věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 179/96 není dána příčinná souvislost. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný žalobkyni sdělil, že jednání nařízené na 22. 5. 1997 se nebude konat, a nebylo zjištěno ani jiné jednání žalovaného, které by žalobkyni znemožnilo se tohoto jednání - o jehož nařízení věděla a u nějž byl proveden výslech svědků manželů P. - zúčastnit. Stejně tak žalobkyně neprokázala, že by žalovaný činil vůči soudu úkony bez předchozího předložení plné moci, že by jí o těchto úkonech neinformoval ani že by nepravdivě odůvodňoval omluvy z jednání. I kdyby však v řízení bylo prokázáno, že žalovaný znemožnil žalobkyni účast u jednání, nezbylo by soudu než žalobu zamítnout, neboť znovu vyslechnutí svědci manželé P. vypovídali shodně jako v předchozím řízení a nebyla tudíž zjištěna žádná skutečnost, která by nasvědčovala tvrzení žalobkyně, že pokud by se jednání zúčastnila, bylo by v řízení vedeném proti M. H. soudem rozhodnuto v její prospěch. Ze všech těchto důvodů dospěl obvodní soud k závěru, že žaloba není opodstatněná.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 11. 2003, č. j. 25 Co 326/2003 - 53, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Za nedůvodnou považoval námitku žalobkyně o podjatosti soudců Obvodního soudu pro Prahu 10, resp. soudkyně Mgr. A. K., a neshledal ani žalobkyní tvrzené procesní vady řízení a jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ve věci samé městský soud zcela přisvědčil závěrům soudu prvního stupně, na něž odkázal.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Má za to, že pokud jí nebylo umožněno zúčastnit se jednání, při němž byli vyslechnuti svědci, byla zkrácena na svých právech. Nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, že v daném případě nebyly předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu podle § 420 obč. zák. splněny, a namítá, že škoda vznikla, protiprávní jednání žalovaného bylo prokázáno, jeho zavinění je zřejmé a je dán i vztah příčinné souvislosti. Dovolatelka se dále neztotožňuje s výpovědí svědků manželů P. v daném řízení, neboť byly provedeny s velkým časovým odstupem, jsou z nich patrné nesrovnalosti, a to zejména ve výpovědi svědka P. v porovnání s tím, co uvedl při výslechu na Policii ČR v N. Podle názoru žalobkyně měl odvolací soud rozhodnut podle ust. § 420 obč. zák. v její prospěch tak, že žalovaného uzná povinným nahradit jí způsobenou škodu. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém písemném vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 a dospěl k závěru, že v daném případě není dovolání přípustné.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. § 237 o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, který soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proti, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

V posuzovaném případě žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; jedná se tedy o to, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Pokud žalobkyně odůvodňuje své dovolání tím, že nesouhlasí s výpověďmi svědků manželů Prokešových, je jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se skutkových zjištění, která byla podkladem pro právní posouzení věci, tedy o dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. Z hlediska tohoto dovolacího důvodu nelze správnost rozsudku odvolacího soudu přezkoumat, neboť ve vztahu k námitce, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není v tomto směru dovolání z hlediska ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání přípustné.

V posuzovaném případě je předmětem řízení nárok žalobkyně na náhradu škody, kterou jí měl žalovaný v průběhu soudního řízení způsobit svou činností advokáta na základě smlouvy o zastoupení ze dne 14. 4. 1997.

Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) založil své zamítavé rozhodnutí na skutkovém závěru, který není předmětem dovolacího řízení, že žalobkyně v řízení neprokázala, že žalovaný se dopustil tvrzeného jednání, jež by mělo zakládat nárok na náhradu škody, a že žalobkyni žádná škoda nevznikla, neboť i v případě, že by se ústního jednání u Okresního soudu v Hradci Králové ve věci vedené pod sp. zn. 9 C 179/96 dne 25. 5. 1997 (jehož termín konání vzala na vědomí při jednání dne 3. 4. 1997) zúčastnila a slyšeným svědkům mohla klást otázky, nebyla by její žaloba na zaplacení částky proti M. H. úspěšná. Soudy obou stupňů sice na právní vztah účastníků aplikovaly ust. § 420 obč. zák., ačkoliv odpovědnost advokáta za škodu se řídí ust. § 24 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, v souvislosti s ust. § 16 tohoto zákona, avšak tato okolnost neměla vliv na posouzení důvodnosti uplatněného nároku.

Vznik škody na straně poškozeného a porušení právní povinnosti, resp. porušení povinnosti advokáta v souvislosti s výkonem advokacie, patří mezi základní předpoklady odpovědnosti za škodu podle hmotného práva, a to jak v případě objektivní odpovědnosti advokáta podle zákona č. 85/1996 Sb., tak i odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. založené na presumovaném zavinění. Splnění uvedených předpokladů odpovědnosti za škodu musí být v řízení jednoznačně zjištěno. Důkazní povinnost má v tomto směru poškozený.

Jestliže v posuzované věci nebylo prokázáno tvrzené jednání žalovaného, které mělo zakládat nárok na náhradu škody, a prokázán nebyl ani vznik škody (majetkové újmy), nemůže být dána odpovědnost žalovaného za tvrzenou majetkovou újmu, a to bez ohledu na to, zda jeho odpovědnost je posuzována jako objektivní odpovědnost podle § 24 zákona o advokacii nebo jako odpovědnost za protiprávní zaviněné jednání podle § 420 obč. zák., neboť v obou případech zákon k založení odpovědnosti stanoví existenci škody a porušení právní povinnosti, resp. porušení povinnosti advokáta v souvislosti s výkonem advokacie. Pokud tyto předpoklady odpovědnosti za škodu nebyly splněny, jako je tomu v daném případě, není dán základ nároku na náhradu škody. Právní názor odvolacího soudu o neopodstatněnosti uplatněného nároku je proto správný a jeho rozhodnutí tak po právní stránce nemá zásadní právní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř.

Podmínky přípustnosti dovolání nejsou tedy z hlediska ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. splněny a dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon (vyjádření dovolání) v částce 3.060,- Kč (odměna z částky určené podle § 2 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 49/2001 Sb. a vyhl. č. 110/2004 Sb., vypočtená podle § 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3 a § 16 vyhlášky a snížená na polovinu podle § 18 odst. 1 vyhlášky a podle § 14 odst. 1 a § 15 vyhlášky o dalších 50% odměny) a z náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. v částce 75,- Kč, celkem tedy 3.135,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. října 2004

JUDr. Olga Puškinová,v.r.

předsedkyně senátu