25 Cdo 1354/2005
Datum rozhodnutí: 27.06.2006
Dotčené předpisy: § 420 předpisu č. 40/1964Sb., § 427 předpisu č. 40/1964Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




25 Cdo 1354/2005,

25 Cdo 1355/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše v právní věci žalobkyně P. T., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. V., zastoupenému advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 6 C 135/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. února 2005, č. j. 22 Co 36/2005-140, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 30. 11. 2004, č. j. 6 C 135/2003-112, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 12. 2004, č.j. 6 C 135/2003-124, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 48.000,- Kč s příslušenstvím, řízení co do částky 72.000,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 9. 9. 2003 zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení soud neshledal důvodným uplatněný nárok na náhradu bolestného ve výši 48.000,- Kč. Vycházel ze zjištění, že při dopravní nehodě, která byla zaviněna žalovaným, došlo ke smrtelnému úrazu spolujezdce syna žalobkyně a v důsledku úmrtí syna žalobkyně utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu, pro kterou se stále léčí. Protože na straně žalobkyně nebyla zjištěna majetková újma, jak ji předpokládá § 420 obč. zák., a pokud jde o škodu na zdraví žalobkyně, ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví vyplynulo, že potíže z hlediska psychiatrického lze klasifikovat jako protahované depresivní reakce, které vyplývají z tragické události a souvisí i s dalšími životními situacemi; jde o přirozenou reaktivitu na obtížné životní situace, nikoliv však o bolestné ve smyslu vyhlášky č. 440/21001 Sb.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. 2. 2005, č. j. 22 Co 36/2005-140, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení ze dne 21. 12. 2004, č.j. 6 C 135/2003-124, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, avšak neztotožnil se plně s jeho právním názorem. Při poukazu na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 7/1979 odvolací soud dovodil, že i kdyby bylo prokázáno poškození zdraví žalobkyně následkem reakce na smrtelný úraz jejího syna, chybí příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody na straně žalobkyně. Příčina její škody spočívá totiž ve skutečnosti, která je již sama následkem, za nějž žalovaný odpovídá.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§214a odst. 2 písm. a) o. s. ř. ]. Tuto vadu řízení spatřuje dovolatelka v tom, že nebyl opatřen řádný znalecký posudek, který by ohodnotil bolestné. Namítá, že v rozhodnutí publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/1979, na něž odvolací soud poukázal, se jedná o jiný případ odpovědnosti za škodu. Trvá na tom, že žalovaný podle § 420 obč. zák. plně odpovídá i za poškození jejího zdraví, resp. za jí vzniklé duševní poruchy. Dále zpochybňuje závěry znaleckých posudků, vyžádaných v průběhu řízení, a dovozuje, že bylo povinností znalců ohodnotit v rámci bolestného její duševní poruchu a bolest. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.

Nezbytným předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu, a to jak odpovědnosti založené na principu zavinění (§ 420 obč. zák.), tak v případech objektivní odpovědnosti včetně § 427 obč. zák., je existence příčinné souvislosti (vztah příčiny a následku) mezi právní skutečností, za níž škůdce odpovídá, a mezi vznikem škody na straně poškozeného.

Právní skutečností, jež zakládá obecnou odpovědnost za škodu podle § 420 obč. zák., je protiprávní jednání škůdce. V daném případě žalovaný při jízdě motorovým vozidlem zavinil dopravní nehodu, následkem které došlo ke smrtelnému úrazu syna žalobkyně. Jednoznačně tedy odpovídá za škodu, kterou mu tím způsobil. Při této nehodě k poškození zdraví žalobkyně nedošlo; posttraumatická stresová porucha se u ní rozvinula na základě depresivní poruchy a šoku v reakci na nepříznivou životní situaci vyvolanou úmrtím jejího syna. Přímým důsledkem dopravní nehody zaviněné žalovaným byl smrtelný úraz syna žalobkyně a tento důsledek protiprávního jednání žalovaného se stal příčinou vzniku újmy na zdraví žalobkyně. Tato újma žalobkyně vznikla tedy v příčinné souvislosti se skutečností (s úmrtím jejího syna), která je sama následkem jednání žalovaného V takovém případě platí i nadále právní názor na otázku příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním škůdce či škodnou událostí a vznikem škody, jak byl vysloven v rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR, publikovaném pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1979, v němž se uvádí, že příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou nelze dovodit ze skutečnosti, která je již sama následkem, za nějž škůdce odpovídá z jiného právního důvodu. Tak je tomu např. tehdy, utrpěl-li někdo škodu v důsledku reakce (šoku) na zprávu o smrtelném úrazu jiné osoby, který škůdce způsobil a za škodu z něhož (srov. § 448 o. z.) odpovídá (srov. též rozsudek NS ČR sp. zn. 25 Cdo 1455/2003 ze dne 22. října 2003).

Zjištěný skutkový stav v posuzované věci nedává podklad pro odlišné právní posouzení otázky příčinné souvislosti. Právní úprava náhrady škody na zdraví v době, kdy citované rozhodnutí bylo vydáno, vycházela totiž ze stejných zásad jako nyní, a nic se nezměnilo ani na právním názoru, že jedním z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu je příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce či kvalifikovanou škodnou událostí a vznikem škody na zdraví.

Otázka příčinné souvislosti mezi dopravní nehodou zaviněnou žalovaným a vznikem škody na zdraví žalobkyně byla tedy odvolacím soudem vyřešena v souladu s hmotným právem.

Pokud pak dovolatelka zpochybňuje skutkové závěry, z nichž vycházely soudy obou stupňů, či namítá nesprávné hodnocení provedených důkazů, tyto námitky nejsou námitkami proti právnímu posouzení, tím méně pak mohou být právní otázkou zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Nesprávné skutkové zjištění zakládá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) a k případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., by mohlo být v dovolacím řízení přihlédnuto jen v případě přípustného dovolání.

Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska otázek předložených k dovolacímu přezkumu zásadní právní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.; dovolání proti tomuto rozhodnutí tak není přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle ust. § 243b odst. 5 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. června 2006

JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.

předsedkyně senátu