25 Cdo 1351/2006
Datum rozhodnutí: 15.07.2008
Dotčené předpisy: § 415 předpisu č. 40/1964Sb., § 420 předpisu č. 40/1964Sb., § 441 předpisu č. 40/1964Sb.





25 Cdo 1351/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra, v právní věci žalobkyně H. M., zastoupené advokátem, proti žalovanému m. P., zastoupenému advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 814/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. září 2005, č. j. 22 Co 265/2005-202, takto:


Dovolání se odmítá.


Odůvodnění:


Okresní soud v Nymburce mezitímním rozsudkem ze dne 24. 1. 2005, č. j. 6 C 814/2000-174, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 3. 3. 2005, č. j. 6 C 814/2000-186, a opravným usnesením ze dne 5. 5. 2005, č. j. 6 C 814/2000-194, rozhodl, že základ nároku proti žalovanému je opodstatněný, žalobu vůči tehdy druhému žalovanému (T. s. m. P., s. r. o.) zamítl a rozhodl, že o výši nároku a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 16. 8. 1998 navštívila placené koupaliště, kde skočila ze skokanské věže bez prkna z výšky cca 3 m po hlavě do vody a při dopadu se udeřila hlavou a rukama o dno a utrpěla tak naštípnutí 6. a 7. obratle krční páteře a roztříštění 1. obratle krční páteře. Podrobila se operaci a v důsledku zranění má změněnou pracovní schopnost. V době úrazu bylo pod skokanským můstkem pouze cca 1,8 m vody, žádná zábrana ani výstražná tabule v blízkosti skokanské věže nebyla, plavčíci nebyli viditelně označeni a v době úrazu nebyli ani na pláži přítomni. Ze skokanské věže se běžně skákalo, aniž by se tomu snažil kdokoliv z odpovědných osob zabránit, a návštěvníci koupaliště nebyli informováni o hloubce vody v jezeře. Provozovatelem koupaliště byly v té době T. s. m. P., jejichž nástupcem je žalované město. Okresní soud dovodil, že si žalovaný nepočínal tak, aby nedošlo k úrazu, jeho pracovníci neplnili své povinnosti, nezabránili žalobkyni vstupu na věž (§ 415 obč. zák.) a mezi jejich jednáním a vznikem škody je příčinná souvislost. Odpovědnost za škodu způsobenou na zdraví žalobkyně je dána podle § 420 obč. zák. Žalovaný věděl, že při používání skokanských můstků může dojít ke zranění, ale spoléhal, že se tak nestane. Nejenže dostatečně nezabránil vstupu na skokanské můstky, ale ani plavčíci se v blízkosti skokanského můstku nepohybovali, nebyli viditelně označeni, což potvrzuje, že o úrazu ani nevěděli. Soud dovodil, že zde nejsou žádné skutečnosti odůvodňující závěr, že by si žalobkyně způsobila škodu na zdraví výlučně či částečně svým zaviněním ve smyslu § 441 obč. zák., neboť nebyla upozorněna, že jí hrozí nebezpečí, a nemohla vědět, že skokanský můstek není způsobilý k provozu. Vůči druhému žalovanému byla žaloba zamítnuta z důvodu nedostatku jeho pasivní legitimace.


K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 9. 2005, č. j. 22 Co 265/2005-202, mezitímní rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, z nichž vycházel, poznamenal, že pokud v průběhu sezóny byl u třímetrové skokanské věže někdy vůbec natažen řetěz se zákazovou cedulí, v době skoku žalobkyně byl odstraněn, a pokud zde byly umístěny nějaké cedule se zákazem vstupu, byly natolik nevýrazné, že si jich návštěvníci koupaliště nemuseli ani všimnout. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že právní předchůdce žalovaného jako provozovatel koupaliště porušil svou prevenční povinnost zakotvenou v ust. § 415 obč. zák. Bylo věcí provozovatele koupaliště, aby přístupu na skokanskou věž zabránil, což však neučinil. Tím zcela nepochybně porušil svou povinnost. Mezi porušením této právní povinnosti a vznikem škody na zdraví žalobkyně existuje příčinná souvislost. Jestliže právní předchůdce žalovaného jako provozovatel koupaliště nezabraňoval žalobkyni ani ostatním návštěvníkům skákání z nefunkční třímetrové věže, přičemž věděl, že tím může být způsobena škoda (podle zprávy hygienické stanice nebylo prováděno měření vody pod můstkem), je dáno jeho zavinění minimálně ve formě vědomé nedbalosti. Odvolací soud nezjistil, že by na straně žalobkyně byly takové skutečnosti, které by svědčily o její spoluúčasti na způsobené škodě. Žalobkyně navštívila placené koupaliště, na kterém skočila z třímetrové věže, a od takového zařízení se dá očekávat, že za situace, kdy se jedná o placenou službu, bude schopné saturovat nedostatky v technice na straně skákajících, tedy především, že pod touto skokanskou věží bude dostatečná hloubka vody. Pokud pod třímetrovou věží byla hloubka 1,8 m, nelze hovořit o jakékoliv spoluúčasti žalobkyně, a to i za situace, pokud by svůj skok technicky nezvládla. Ostatně úraz nebyl způsoben nárazem na vodní hladinu, nýbrž nárazem do dna v důsledku naprosto nedostatečné hloubky vody pod skokanskou věží.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání podává z důvodu podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně hodnotil otázku prevenční povinnosti žalovaného dle § 415 obč. zák. a otázku spoluzavinění žalobkyně. Uvádí, že v daném případě je pro aplikaci § 415 obč. zák. nutno posoudit, zda zjištěný skutkový stav věci umožňuje právní závěr o porušení prevenční povinnosti, což podle jeho názoru v dané věci nelze. Nesprávný je rovněž právní závěr ohledně spoluzavinění žalobkyně, pokud je vůbec možno učinit skutkový závěr, že úraz se žalobkyni stal na jezeru v P. Dovolání dále odůvodňuje vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, a v této souvislosti poukazuje na nesprávný údaj v odůvodnění usnesení odvolacího soudu ze dne 19. 3. 2002 a uvádí, že m. P. se stalo procesním nástupcem původně žalovaného ke dni 30. 6. 2001. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.


Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, posuzuje jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.


Způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3080, sešit č. 31, ročník 2005). Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Dovolací důvod se neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník v dovolání označuje, ale především podle jeho obsahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1384/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 469, svazek 5, ročník 2001). Ačkoliv dovolatel uvádí dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), žádnou z jeho námitek nelze pod něj podřadit. Námitky dovolatele se týkají především otázek skutkových a spadají pod dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1164, svazek 16, ročník 2002).


Dovolatel kromě skutkových námitek, jež nemohou v tomto případě založit přípustnost dovolání, neuvádí, v čem konkrétně spatřuje zásadní význam napadeného rozhodnutí po stránce právní a v čem spočívá nesprávnost právního posouzení otázky porušení prevenční povinnosti a spoluzavinění žalobkyně.


Závěr o porušení prevenční povinnosti dle ust. § 415 obč. zák. je podložen výsledky řízení, z nichž vyplývá, že na straně právního předchůdce žalovaného došlo k několikerému pochybení (nezamezení přístupu k můstkům, neinformování o nebezpečnosti skákání z můstků, nepřítomnost plavčíků na koupališti, nedostatečné nebo žádné kontroly měření hladiny vody pod můstky). Pro závěr o spoluúčasti žalobkyně na způsobené škodě pak chybí jakýkoliv skutkový podklad. Jestliže příčinou úrazu nebyl náraz žalobkyně na vodní hladinu, její neobratnost či neopatrnost při skoku, nýbrž náraz do dna v důsledku naprosto nedostatečné hloubky vody pod skokanskou věží, nejsou zde žádné konkrétní okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že se žalobkyně spolupodílela na vzniku škody na svém zdraví.


Namítá-li dovolatel, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, uplatňuje dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 2 písm. a)o. s. ř. Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však nezakládá ani případná vada řízení, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř), což není tento případ. Ostatně na závěr o odpovědnosti žalovaného nemá vliv, zda se žalovaný stal procesním nástupcem ke dni 26. 2. 2002 nebo až o čtyři měsíce později ke dni 30. 6. 2001.


Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.


Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobkyně náklady v dovolacím řízení nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 15. července 2008


JUDr. Marta Škárová, v. r.


předsedkyně senátu