25 Cdo 1338/2006
Datum rozhodnutí: 12.11.2008
Dotčené předpisy: § 135 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 159a odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb.





25 Cdo 1338/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Č. p. a. s., proti žalovanému J. H., zastoupenému advokátem, o zaplacení 293.823,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 9 C 390/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. listopadu 2005, č. j. 44 Co 56/2005-72, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 12. 11. 2004, č. j. 9 C 390/2003-56, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 291.172,- Kč s 5,5% úrokem z prodlení od 11. 7. 2002 do zaplacení a 2.651,- Kč s 5,5% úrokem z prodlení od 26. 4. 2002 do zaplacení, ve zbývající části úroku z prodlení z částky 291.172,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 14. 5. 2001, č. j. 1 T 108/2001-118, byl žalovaný odsouzen k podmíněně odloženému trestu odnětí svobody a k zákazu činnosti pro nedbalostní trestné činy ublížení na zdraví a ohrožení pod vlivem návykové látky, které spáchal tím, že dne 22. 10. 2000 okolo 01:30 hod. v J. za stavu nezpůsobilosti k řízení motorových vozidel po požití alkoholických nápojů (nejméně 1,42 gramů na 1 kg alkoholu v krvi) řídil osobní automobil zn. D. N. svého otce J. H., nar. 7. 8. 1943, a v důsledku podnapilosti, nepřiměřené rychlosti a únavy vjel vpravo mimo vozovku, kde narazil do stromu, odkud se odrazil zpět na vozovku, a zachytil za protijedoucí vozidlo zn. M. C. majitele Z. D., řízené J. G., poté sjel z vozovky do levého příkopu a způsobil tak zřejmě nepřipoutanému spolujezdci M. Z. mnohočetná zranění, na jejichž následky spolujezdec dne 28. 10. 2000 zemřel; žalovanému byla zároveň uložena povinnost zaplatit V. z. p. ČR 291.172,- Kč. Žalobkyně, s níž měl otec žalovaného uzavřenou smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, uhradila V. z. p. ČR 291.172,- Kč (představující náklady vynaložené na léčení M. Z.) a Z. D. 2.651,- Kč (představující škodu na jeho vozidle). Soud prvního stupně věc posoudil podle § 6 odst. 1, 2 písm. a) a b) a § 10 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Vzhledem k tomu, že v tomto řízení je soud podle § 135 odst. 1 o.s.ř. vázán rozhodnutím vydaným v trestním řízení o tom, že došlo ke spáchání trestného činu (včetně popsaného skutku) a kdo jej spáchal, vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalovaný porušil základní povinnosti týkající se provozu na pozemních komunikacích a že toto porušení bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody. Při rozhodnutí vycházel z důkazů provedených v trestním řízení a dospěl k závěru, že smrt spolujezdce nastala v příčinné souvislosti s dopravní nehodou a že nebylo jednoznačně prokázáno, že v případě, že by byl spolujezdec připoután bezpečnostními pásy, nedošlo by ke smrtelným zraněním; žalobkyně jako pojistitel má proto právo na náhradu toho, co za pojištěného žalovaného plnila.


K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 11. 2005, č. j. 44 Co 56/2005-72, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že soud prvního stupně dostatečným způsobem zjistil skutkový stav a z něj dovodil i správné právní závěry, přičemž sporné v řízení zůstaly otázky, zda se § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. vztahuje i na žalobkyní uplatněné nároky, do jaké míry je soud v občanském soudním řízení vázán trestním rozhodnutím, včetně otázky spoluzavinění zemřelého M. Z. a příčinné souvislosti mezi poškozením vozidla Z. D. a protiprávním jednáním žalovaného. Odvolací soud dovodil, že ustanovení § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, je transformací nároků poškozeného podle § 449 odst. 1 obč. zák. na systém zdravotního pojištění a na úhradu nákladů zdravotních pojišťoven spojených s léčením; při výkladu § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. tedy není důvodu činit rozdíl mezi postavením přímého poškozeného, jehož nárok na náhradu nákladů spojených s léčením je dán § 449 odst. 1 obč. zák., a postavením zdravotní pojišťovny, která tyto náklady přímo hradí a které vzniká nárok na náhradu těchto plateb proti třetím osobám, které svým zaviněným protiprávním jednáním škodu na zdraví pojištěnci zdravotní pojišťovny způsobily. Podle odvolacího soudu pak již v tomto řízení nelze přihlédnout k tvrzení o spoluzavinění poškozeného M. Z., neboť o nároku V. z. p. ČR podle § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. proti žalovanému již bylo pravomocně rozhodnuto v adhezním řízením a tímto rozhodnutím je soud ve vztahu mezi účastníky vázán. V řízení o regresním nároku pojišťovny podle § 10 zákona č. 168/1999 Sb. soud proto toliko zkoumá, zda jsou splněny předpoklady pro jeho přiznání, uvedené v hypotéze této právní normy. Ze stejného důvodu je pak soud vázán i závěrem o způsobení škody na vozidle Z. D., včetně závěru o příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného a vznikem této škody.


Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a jež odůvodňuje podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že se soudy obou stupňů nevypořádaly v souladu s judikaturou i hmotněprávní úpravou s otázkou, zda plnění žalobkyně je plněním za žalovaného poskytnutým v rozsahu a ve výši podle § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 2079/97, publikované pod č. 30 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002) a zda je soud v občanském soudním řízení vázán výrokem trestního rozsudku o náhradě škody (odkazuje na stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 10. 1979, sp. zn. Cpj 35/78, publikované pod č. 22 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1979, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99). Poukazuje, že Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zaujal výkladové stanovisko, podle kterého jsou náklady vynaložené zdravotní pojišťovnou ve smyslu § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. tzv. jinou finanční škodou nastalou ve sféře zdravotní pojišťovny, nikoli škodou na zdraví, jak má na mysli § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb., avšak odvolací soud rozhodl v rozporu s touto judikaturou i přesto, že na ni byl žalovaným v nalézacím řízení upozorněn. Z uvedeného vyplývá, že pokud žalobkyně uhradila V. z. p. ČR náklady vynaložené na léčení M. Z., nemohla jednat v režimu § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., a proto ustanovení § 10 tohoto zákona, zakládající regresní nárok žalobkyně vůči žalovanému, nelze použít. Žalovaný dále brojí proti závěru odvolacího soudu, že je pro soud v občanském soudním řízení závazná i výše náhrady škody přisouzená V. z. p. ČR jako poškozené v trestním řízení, a má za to, že soudy obou stupňů měly při rozhodování o výši uplatněného nároku, kterou žalobkyně po žalovaném požaduje podle § 10 zákona č. 168/1999 Sb., vzít v úvahu, do jaké míry došlo na straně žalovaného k vyvinění s ohledem na podíl samotného poškozeného M. Z., který nebyl v době dopravní nehody připoután bezpečnostními pásy, na vzniklé škodě. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla, že odvolací soud věc správně právně posoudil a svoje rozhodnutí také řádně odůvodnil, a proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu potvrdil jako správný .


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].


Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.


Ačkoliv odvolací soud rozhodl o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jedním výrokem, rozhodoval o dvou samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem. Žalobkyní požadovaná částka je totiž souhrnem částek představujících pojistné plnění vyplacené V. z. p. ČR za náklady léčení M. Z. (291.172,- Kč) a náhradu žalobkyní uhrazené škody způsobené při dopravní nehodě na vozidle Z. D. (2.651,- Kč). Rozhodnutí odvolacího soudu má proto ohledně každého z těchto nároků charakter samostatného výroku, a přípustnost dovolání je tak třeba zkoumat samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Jestliže tedy rozsudkem odvolacího soudu ohledně nároku na náhradu žalobkyní uhrazené škody na vozidle Z. D. ve výši 2.651,- Kč bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti této části výroku dovoláním napadeného rozsudku vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., aniž by na tento závěr měla vliv okolnost, že součet výše plnění z obou nároků přesahuje částku 20.000,- Kč.


Dovolání tak v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud je proto ohledně částky 2.651,- Kč s příslušenstvím podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


Ani ve zbývajícím rozsahu (tj. ohledně nároku na náhradu pojistného plnění vyplaceného V. z. p. ČR ve výši 291.172,- Kč) neshledal dovolací soud dovolání přípustným. Žalovaný napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.


V projednávané věci dovolatel především zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu (který je pro napadené rozhodnutí závěrem určujícím), že na daný skutkový stav dopadá ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) ve spojení s odst. 2 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., neboť plnění poskytnutá žalobkyní V. z. p. ČR na základě rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 14. 5. 2001, č. j. 1 T 108/2001-118, je pojistným plněním za dovolatele, na kterého se vztahuje pojištění odpovědnosti podle tohoto zákona (§ 6 odst. 1 zákona).


Podle § 10 odst. 1 písm. b) zákona pojistitel má proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný porušil základní povinnost týkající se provozu na pozemních komunikacích a toto porušení bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody, za kterou pojištěný odpovídá. Podle § 10 odst. 2 písm. e) zákona porušením základních povinností při provozu vozidla na pozemních komunikacích se pro účely tohoto zákona rozumí řízení vozidla osobou, která při řízení vozidla byla pod vlivem alkoholu, omamné nebo psychotropní látky nebo léku označeného zákazem řídit motorové vozidlo.


Toto ustanovení zakládá pojistiteli právo požadovat od pojištěného (porušil-li základní povinnost při provozu na pozemních komunikacích a toto protiprávní jednání bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody) náhradu plnění, které za něj poskytl v souvislosti s jeho odpovědností za škodu způsobenou při provozu motorového vozidla. Náklady, které z. p. vynaložila na péči hrazenou z veřejného z. p. podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, sice nejsou náklady spojenými s léčením ve smyslu ustanovení § 449 odst. 1 a 3 obč. zák., jak ne zcela přesně (bez dopadu na správnost rozhodnutí) dovodil odvolací soud, nicméně jde o nárok zdravotní pojišťovny na náhradu škody podle zvláštního zákona (vedle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 2079/97, publikovaného pod č. 30 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, srov. též rozsudek téhož soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 25 Cdo 279/2001, publikovaný tamtéž pod R 60/2003). Jestliže tedy žalobkyně jako pojistitel plnila za svého pojištěného (žalovaný) náhradu nákladů, které V. z. p. ČR zaplatila příslušnému zdravotnickému zařízení za péči poskytnutou M. Z. v důsledku zaviněného protiprávního jednání žalovaného, který řídil pod vlivem alkoholu a způsobil dopravní nehodu (žalovaný tato skutková zjištění nezpochybňuje), vyplývá žalobkyni z ustanovení § 10 zákona právo požadovat po žalovaném, aby jí tyto náklady nahradil. Právní názor odvolacího soudu, z něhož vychází jeho rozhodnutí, že na daný skutkový stav dopadá § 10 odst. 1 písm. b) ve spojení s odst. 2 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb. a že jsou splněny všechny předpoklady pro přiznání tohoto regresního nároku, je v souladu s hmotným právem a nezakládá tak důvod pro závěr, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř.


Na tom nic nemění ani dovolací námitka, že nebylo přihlédnuto, do jaké míry měl na vzniku škody podíl spolujezdec M. Z., který nebyl v době dopravní nehody připoután bezpečnostními pásy, resp. že pro soud v občanském soudním řízení není v tomto směru závazný výrok rozsudku trestního soudu, jímž byla V. z. p. ČR jako poškozené v trestním řízení přisouzena náhrada škody. Judikatura Nejvyššího soudu, na kterou dovolatel v této souvislosti poukazuje, řeší závaznost výroku o vině vydaného v trestním řízení pro soud rozhodující v občanském soudním řízení o náhradě škody vůči pachateli, a není tedy použitelná na tento případ, kdy bylo v trestním řízení soudem pravomocně rozhodnuto nejen o vině, nýbrž i o povinnosti žalovaného k náhradě škody vůči zdravotní pojišťovně (tzv. adhezní řízení). Výrok o náhradě škody pojatý podle § 121 písm. a) trestního řádu do rozsudku, jímž se rozhoduje otázka viny, má charakter vykonatelného soudního rozhodnutí, tedy jde o rozhodnutí stejné síly, jako je rozhodnutí vydané v občanském soudním řízení. Z ustanovení § 135 odst. 2 věty druhé ve spojení s § 159a odst. 4 o.s.ř. přitom plyne, že soud rozhodující v občanském soudním řízení o tzv. postižním nároku pojišťovny, která za pojištěného plnila povinnost k náhradě škody, uložené mu pravomocným rozsudkem soudu, není oprávněn posuzovat, zda pojištěný za škodu odpovídá, případně v jakém rozsahu; podroboval by tím již vydané pravomocné rozhodnutí nepřípustnému zkoumání či přezkumu. Námitky, které nyní žalovaný uplatňuje ohledně spoluzavinění poškozeného spolujezdce na vzniku škody, mohl a měl uplatnit v původním adhezním řízení o náhradě škody, v němž jedině by se jimi soud musel zabývat. Ostatně pokud by se na dovolatele nevztahovalo zákonné pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, byl by bez dalšího povinen sám plnit V. z. p. ČR právě na základě vykonatelného výroku předmětného trestního rozsudku, a to částku tímto rozhodnutím určenou.


Jestliže tedy není důvodu pro závěr o zásadním právním významu napadeného rozsudku, směřuje dovolání žalovaného proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalovaný nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 12. listopadu 2008


JUDr. Petr Vojtek, v. r.


předseda senátu