25 Cdo 1315/2010
Datum rozhodnutí: 14.04.2011
Dotčené předpisy: § 415 obč. zák., § 420a obč. zák., § 441 obč. zák.








25 Cdo 1315/2010


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce F. V. , zastoupeného JUDr. Františkem Novotným, advokátem se sídlem Praha 1, Husova 7, proti žalované PAP OIL, a.s., IČO 60194189, se sídlem Praha 6, Na Beránce 57/2, zastoupené JUDr. Jaromírem Mlejnským, Ph. D., advokátem se sídlem Praha 4, Pod Svahem 1791/6a, za vedlejšího účastenství na straně žalované UNIQA pojišťovny, a.s., IČ 49240480, se sídlem Praha 6, Evropská 136, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 208/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2009, č. j. 62 C 139/2009-85, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.200,- Kč k rukám JUDr. Jaromíra Mlejnského, Ph.D., advokáta se sídlem Praha 4, Pod Svahem 1791/6a, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 18. 9. 2008, č.j. 21 C 208/2007-57, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 90.980,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení. Soud vzal za prokázané, že při užití myčky automobilů, kterou provozuje žalovaná, došlo k vytržení znaku na vozidle žalobce zn. Mercedes Benz S 350 a poškození přední kapoty a že již v minulosti v téže myčce žalobce utrpěl obdobnou škodu. Žalobce vynaložil na odstranění škody na vozidle 14.980,- Kč a na půjčovné za náhradní vozidlo 47.500,- Kč. Soud dovodil, že v daném případě byla škoda způsobena povahou věci použitou při činnosti žalované podle ustanovení § 420a odst. 2 písm. a) občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), avšak žalobce při použití myčky porušil prevenční povinnost podle ustanovení § 415 obč. zák., když navzdory upozornění neodstranil vyčnívající část vozidla a opětovně užil mycí linku, ač věděl, že v ní ke shodné škodní události již jednou došlo.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 5. 2009, č.j. 62 Co 139/2009-85, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením. Zdůraznil, že žalobce utrpěl škodu na vozidle z téhož důvodu již dne 20. 9. 2006; tato škoda mu byla žalovanou nahrazena. Žalobce si musel být vědom toho, že opětovné využití služeb žalované bude rizikem, přičemž si počínal nezodpovědně, když tuto službu využil, a v důsledku toho došlo k obdobné škodě na vozidle. Žalobce byl poučen o nutnosti odstranit odnímatelné a vyčnívající části vozidla písemným pokynem žalované (vývěskou), avšak toto upozornění nerespektoval a znovu s vozidlem do myčky vjel. Žalobce tak porušil preventivní povinnost vyplývající z ustanovení § 415 obč. zák.

Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatel namítá, že odvolací soud ustanovení § 415 obč. zák. vyložil v rozporu s ustáleným výkladem a když převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, opomenul hodnotit jeho výpověď před soudem prvního stupně učiněnou dne 26. 6. 2008, v níž uvedl, že vyčnívající hvězdu na kapotě sklopil a požadavku žalované tak vyhověl. Má za to, že svým chováním nezavdal příčinu ke vzniku škody a neporušil povinnost podle § 415 obč. zák. Škoda podle dovolatele byla způsobena okolnostmi, které mají původ v povaze mycí linky, když ji žalovaná nevěnovala dostatečnou pozornost tak, aby k opakování první škodné události nemohlo dojít. Provozovatel myčky se podle dovolatele nemůže zprostit své odpovědnosti jednostranným prohlášením či upozorněním na nebezpečnost myčky. Dovolatel považuje napadený rozsudek za rozporný s dosavadní judikaturou, neboť přenáší objektivní odpovědnost za škodu vzniklou provozní činností jiného na poškozeného, aniž by byla přetržena příčinná souvislost mezi vznikem škody a jednáním škůdce. Navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V písemném vyjádření k dovolání žalobce se žalovaná ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a zdůraznila, že škoda na vozidle vznikla v důsledku vlastního jednání žalobce, který dostatečně nezajistil vyčnívající části vozidla tak, aby k jeho poškození nemohlo dojít. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl jako zjevně bezdůvodné, popřípadě je zamítl.

Vedlejší účastník se v písemném vyjádření ztotožnil s dovoláním napadeným rozhodnutím a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán 13. 5. 2009, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12 čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [(písm. a)], jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [(písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [(písm. c)].
Předpoklady přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. a) b) o. s. ř. splněny nejsou, zbývá posoudit přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Podle § 420a odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobí jinému provozní činností. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení škoda je způsobena provozní činností, je-li způsobena a) činností, která má provozní povahu, nebo věcí použitou při činnosti, b) fyzikálními, chemickými, popřípadě biologickými vlivy provozu na okolí, c) oprávněným prováděním nebo zajištěním prací, jimiž je způsobena jinému škoda na nemovitosti nebo je mu podstatně ztíženo nebo znemožněno užívání nemovitosti. Podle odstavce 3 odpovědnosti za škodu se ten, kdo ji způsobil, zprostí, jen prokáže-li, že škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu anebo vlastním jednáním poškozeného.

Provozní činností se podle této úpravy rozumí soustavně prováděná činnost, která je organizována právnickou či fyzickou osobou (podnikatelem) v určitém provozu, která - i když by nebyla vymezena v jejím předmětu činnosti - je součástí jejího provozu a faktické činnosti. Předpokladem odpovědnosti zde není porušení právní povinnosti, nýbrž určitá zákonem kvalifikovaná skutečnost (škodní událost), která byla příčinou vzniku škody (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 529/2006, nebo ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3269/2008) .

Byla-li škoda způsobena také (či výlučně) jednáním poškozeného (žalobce), v tomto rozsahu je vyloučena odpovědnost škůdce (žalovaného). Chybí totiž jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce, popř. kvalifikovanou událostí, za níž žalovaný odpovídá na objektivním principu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 657/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1500/2006). Bylo-li však jednání poškozeného výlučnou příčinou vzniku škody, škůdce se odpovědnosti za škodu zbaví a v plném rozsahu ji pak nese sám poškozený (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 22/2008, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 25 Cdo 890/2000).

Ustanovení § 415 obč. zák. ukládá povinnost každému postupovat vzhledem ke konkrétním okolnostem tak, aby nezavdal příčinu ke vzniku škody, a platí tedy i pro chování poškozeného. Každý je podle § 415 obč. zák. povinen zachovávat takový stupeň pozornosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který - objektivně posuzováno - je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku. Nepočíná-li si někdo v souladu s takto obecně stanovenou právní povinností, chová se protiprávně a je-li toto jednání příčinou (jednou z příčin) vzniku škody na jeho straně, nese svou škodu sám, příp. poměrně ve smyslu § 441 obč. zák. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 618/2001, a ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 657/2006).

Jestliže odvolací soud při posouzení odpovědnosti za způsobenou škodu zohlednil jednání poškozeného, který opětovně použil myčku v rozporu s pokyny k jejímu použití, ačkoli v téže myčce již obdobnou škodu utrpěl, a jestliže na tomto skutkovém základě odvolací soud dovodil, že žalovaná neodpovídá za vzniklou škodu, posoudil věc v souladu s hmotným právem a ustálenou judikaturou. Napadené rozhodnutí tak nelze mít za zásadně právně významné.

Dovolatel též namítá nesprávnost skutkových zjištění a nesprávné hodnocení provedených důkazů, nejedná se tak o námitky směřující proti posouzení věci po právní stránce, nýbrž o otázku zjištění skutkového stavu, tedy námitky, které nezakládají přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Ani namítaná vada řízení spočívající v tom, že odvolací soud nevzal zřetel na výpověď žalobce před soudem prvního stupně, nemá zásadní právní význam, a není tak dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Jen pro úplnost lze dodat, že tvrzení žalobce o sklopení znaku nebylo žádným důkazním prostředkem prokazováno a že u jednání soudu prvního stupně dne 26. 6. 2008 ani u jiného jednání nebyl důkaz výpovědí žalobce prováděn.

Jelikož dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. za užití § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon v částce 5.700,- Kč [odměna z částky určené podle § 10 odst. 3, § 3 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., krácená dvakrát o polovinu podle § 18 odst. 1, § 15 a § 14 odst. 1 téže vyhlášky] a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč, vše navýšeno o 20% DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř., tj. celkem 7.200,- Kč. Vedlejšímu účastníku náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. dubna 2011 JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu