25 Cdo 1306/2002
Datum rozhodnutí: 20.08.2002
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




25 Cdo 1306/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. Č., zastoupenému advokátem, proti žalovanému K. E., zastoupenému advokátem, za účasti K., p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 C 68/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. dubna 2002, č. j. 19 Co 476/2002-152, takto :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 11. 12. 2001, č. j. 13 C 68/98-135, zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 35.000,- Kč se 17 % úrokem od podání žaloby a platit mu částku 1.500,- Kč měsíčně, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody na zdraví způsobené onemocněním infekční endokarditidou a následnou srdeční operací jako následku extrakce zubu provedené žalovaným bez podání antibiotik. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud prvního stupně k závěru, že při stomatologickém zákroku žalovaný postupoval podle všech pravidel lékařské vědy, když nebyl důvod k preventivnímu podávání antibiotik. Došlo sice ke vzniku infekce po vytržení zubu žalobce, nikoliv však v důsledku vadného postupu žalovaného při tomto zákroku, neboť do té doby objektivně zjištěný zdravotní stav žalobce nevyžadoval preventivní podávání antibiotik, a srdeční vada nebyla u něj v té době diagnostikována. Není proto naplněn jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák., a to protiprávní úkon žalovaného.

K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 8. 4. 2002, č. j. 19 Co 476/2002-152, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že žalovaný lékař při provádění zákroku dne 30. 4. 1997 neporušil své povinnosti tím, že žalobci neposkytl antibiotickou profylaxi, neboť z provedených důkazů vyplývá, že v době zákroku nemohl žalovaný vědět o existenci srdeční vady žalobce, pro kterou by bylo nutné mu po zákroku preventivně podávat antibiotika, a jeho postup byl de lege artis . Proto podmínky odpovědnosti žalovaného podle § 420 odst. 1 obč. zák. nejsou splněny.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Za otázku zásadního právního významu považuje zásadu volného hodnocení důkazů ve vztahu k posudku znalce, neboť podle jeho názoru posouzení odborné otázky znalcem bylo soudem rozšiřováno i na zjištění, které s odborným posouzením nesouvisí. Namítá, že soudy vycházely ze znaleckého posudku, jehož závěr o tom, že srdeční vada žalobce nebyla v době zákroku známa ošetřujícím lékařům ani jemu samotnému, je v rozporu s obsahem lékařské dokumentace, kterou měl znalec k dispozici, i s lékařskými zprávami z r. 1994 a 1995, jimiž byl v řízení proveden důkaz. Přesto soudy převzaly závěry znalce, aniž při hodnocení důkazů přihlédly k provedeným listinným důkazům, a nehodnotily, zda se znalec zabývá otázkou odbornou či skutkovou. Skutkový závěr odvolacího soudu, že žalovaný nemohl vědět o srdeční vadě žalobce, pak neodpovídá provedeným důkazům. Tím, že soudy obou stupňů nepostupovaly v souladu s ustanoveními §§ 125, 127 a 132 o. s. ř., znemožnily posouzení odpovědnosti žalovaného podle § 420 obč. zák. Navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že žalobce ve svém dovolání vytýká nesprávné hodnocení důkazů, totiž znaleckého posudku ve spojení s jinými důkazy, které není dovolacím důvodem. Dovolání není proto přípustné, neboť napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Navrhl odmítnutí dovolání.

Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 a po přezkoumání napadeného rozsudku dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

Závisí-li přípustnost dovolání na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nemůže být způsobilým dovolacím důvodem námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.).

V posuzované věci žalobce sice v dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí má podle jeho přesvědčení po právní stránce zásadní význam, z obsahu jeho dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) je však zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž vyplývá skutkový závěr, na jehož podkladě odvolací soud rozhodl. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, jak byl na základě provedených důkazů zjištěn skutkový stav věci, a soudům vytýká, že pominuly některé skutečnosti, jež byly prokázány. Protože dovolatel nezpochybňuje právní závěry odvolacího soudu, nýbrž skutkový závěr, který byl podkladem pro právní posouzení věci, nejedná se o námitku nesprávného řešení otázky právní, ale o námitku nesprávnosti skutkových zjištění, tedy o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť právě ten slouží k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Rovněž námitka nesprávného hodnocení provedených důkazů je dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Z tohoto důvodu nemůže být přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založena.



Podmínky přípustnosti dovolání nejsou tedy ani z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v daném případě splněny a dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Z toho důvodu nelze při dovolacím přezkumu přihlížet ani k namítané vadě řízení, jíž je vyhrazen dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Povinnost nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení (odměna advokáta za sepis vyjádření k dovolání) nebyla dovolateli uložena podle § 150, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o. s. ř., a to ze stejných důvodů, z jakých tak bylo rozhodnuto i před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. srpna 2002

JUDr. Marta Škárová, v. r .

předsedkyně senátu