25 Cdo 1291/2005
Datum rozhodnutí: 29.08.2006
Dotčené předpisy: § 420 předpisu č. 40/1964Sb., § 6 předpisu č. 222/1991Sb., § 21 předpisu č. 222/1991Sb.




25 Cdo 1291/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) R. M. P., b) V. M. P., c) D. D. B., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) E, P,, 2) D. K., oběma zastoupeným advokátem, 3) P. P., zastoupenému advokátem, o 1.000.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn.13 C 632/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, ze dne 16. prosince 2004, č.j. 35 Co 312/2004 - 109, takto :

I. Dovolání s e o d m í t á.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka Liberec, shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 28. ledna 2004, č.j. 13 C 632/2000 92, kterým okresní soud zamítl žalobu o náhradu škody ve výši 1.000.000,- Kč. Uplatněný nárok žalobci založili na tvrzení, že žalovaní jim způsobili škodu tím, že úmyslně neuvedli dalšího oprávněného dědice, zemřelého R. P. (otce žalobců), v restitučním řízení, týkajícím se zemědělských nemovitosti v katastrálním území S. P., jejichž původními vlastníky byli zemřelí A. a B. P., a proto byly restituční nároky vypořádány jen se žalovanými.

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel vycházeje z ustanovení

§ 6 a § 21 zákona č. 221/1991 Sb. ( zákona o půdě), ve znění pozdějších předpisů že žalovaní neodpovídají žalobcům za tvrzenou škodu , neboť neměli právní povinnost oznamovat při uplatňování svého restitučního nároku další případné oprávněné osoby. O porušení práva na dědění, které žalobci namítali, jít nemůže, neboť neuplatňovali dědický nárok, nýbrž nárok restituční. Soud prvního stupně nadto ještě uzavřel, že předchůdce žalobců R. P. k uvedeným nemovitostem neměl žádný právní vztah a jeho restituční nárok byl zamítnut proto, že nesplňoval zákonnou podmínku občanství tehdejší České a Slovenské federativní republiky.



Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř, tvrdíce, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Soudy obou stupňů podle dovolatelů zřejmě rozhodly v souladu s platnými čs. zákony . Odvolací soud se však zaměřil jen na formální výklad příslušných zákonných ustanovení žalobního petitu se týkajících ( ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák. a citovaných ustanovení zákona o půdě), ačkoliv základem žaloby není jen konstrukce škody, která vznikla žalobcům, nýbrž také porušení základního lidského práva, práva na dědění. Jestliže totiž jak se uvádí v dovolání - byl zjištěn další majetek, který měl být řádně vypořádán mezi oprávněnými dědici, kterými žalobci bezesporu jsou, mělo tak dojít souladu se základními lidskými právy a svobodami.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný

Jelikož odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jemuž jiné dřívější rozhodnutí nepředcházelo, může být dovolání přípustné ve smyslu § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. jedině za předpokladu, že Nejvyšší soud dospěje k závěru, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); proto platí, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, tedy jedině prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.b) o.s.ř, vše za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá.

Dovolatelé ve skutečnosti právní posouzení věci odvolacím soudem nezpochybňují, majíce je za učiněné v souladu s platnými čs. zákony . Je proto z povahy věci vyloučeno, aby Nejvyšší soud shledal napadené rozhodnutí významným po právní stránce se zřetelem k tomu, jak v dané věci odvolací soud vyložil podmínky odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák., přihlížeje k úpravě postupu oprávněných osob při uplatňování restitučních nároků podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), ve znění pozdějších předpisů.

Rozhodnutí odvolacího soudu nemůže být po právní stránce zásadně významným ani s z hlediska argumentace dovolatelů , že bylo porušeno jejich základní lidské právo, a to právo na dědění . Je tomu tak proto jak správně uzavřel odvolací soud že z hlediska skutkového ( vylíčení rozhodných skutečností) nebyl předmětem sporu nárok na dědění (nárok z titulu práva dědického), nýbrž nárok odvíjející se od tvrzení, že žalovaní porušili svou povinnost označit při uplatňování svého restitučního nároku i další oprávněné osoby a tím způsobili žalobcům škodu.

Jestliže se zřetelem k tomu odvolací soud posuzoval uplatněný nárok z hlediska podmínek obecné občanskoprávní odpovědnosti za škodu ( uvažuje přitom porušení předpisů restitučních), pak jde o právní posouzení skutkového stavu věci zcela odpovídající, které nečiní rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tudíž dovolání přípustné být nemůže a Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst.5 věty prvé, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. srpna 2006

JUDr. Jaroslav B u r e š, v.r.

předseda senátu