25 Cdo 129/2010
Datum rozhodnutí: 27.03.2012
Dotčené předpisy: § 106 obč. zák.




25 Cdo 129/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce V.G., proti žalované JUDr. H. T., o zaplacení 763.835,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 24 C 105/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. června 2009, č. j. 11 Co 638/2007-215, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. června 2009, č. j. 11 Co 638/2007-215, se ve výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 139.523,- Kč s příslušenstvím a ve výrocích o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 13. 6. 2007, č. j. 24 C 105/2006-128, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 139.523,- Kč se zákonným úrokem z prodlení, co do částky 624.312,- Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce udělil dne 15. 5. 2001 plnou moc žalované advokátce, aby ho zastupovala v řízení o náhradu platu proti jeho zaměstnavateli, žalovaná podala 27. 6. 2001 žalobu, v níž jako žalovanou označila příspěvkovou organizaci. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobě vyhověl rozsudkem pro uznání, který byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2003, č. j. 64 Co 147/2003-90, zrušen a řízení bylo zastaveno, neboť žalovaná příspěvková organizace neměla od počátku způsobilost být účastníkem řízení; dovolání žalobce proti tomuto rozhodnutí bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2004, č. j. 21 Cdo 2401/2003-127, zamítnuto. Na základě další plné moci ze dne 24. 6. 2003 podala žalovaná advokátka v zastoupení žalobce dne 11. 7. 2003 opět žalobu o náhradu platu proti správně označenému zaměstnavateli žalobce, které bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 1. 2006, č. j. 20 C 178/2003-200, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2006, č. j. 35 Co 249/2006-237, částečně vyhověno a na základě námitky promlčení vznesené v průběhu řízení byla žaloba pro promlčení z převážné části zamítnuta. V únoru 2006 vyzval žalobce advokátku k náhradě škody způsobené promlčením jeho nároku vůči zaměstnavateli ve výši 830.000,- Kč a advokátka mu vypověděla plnou moc. Soud dospěl k závěru, že žalovaná při zastupování žalobce pochybila, když v žalobě označila jako žalovanou subjekt bez právní subjektivity, a podle § 16 a § 24 zákona č. 86/1996 Sb., o advokacii, odpovídá žalobci za škodu v rozsahu, v němž žalobce se svým nárokem v soudním řízení neuspěl v důsledku pochybení žalované (tj. ve výši jeho čistého platu za dobu od června 1998 do května 2000 s úrokem z prodlení, což je 113.079,- Kč na náhradě platu a 26.444,10 Kč na úroku z prodlení). Námitku promlčení vznesenou žalovanou soud neshledal důvodnou, neboť subjektivní promlčecí doba počala běžet dnem následujícím po vyhlášení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2006, č. j. 35 Co 249/2006-237, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o částečném zamítnutí žaloby z důvodu promlčení, neboť teprve po tomto rozhodnutí bylo postaveno najisto, že žalobce od svého zaměstnavatele náhradu platu neobdrží, tedy vznikla mu škoda a zároveň se žalobce dozvěděl o jejím vzniku a o tom, kdo za ni odpovídá (§ 106 obč. zák.). Žalobu proti žalované na náhradu škody podal dne 7. 3. 2006, tedy včas.

K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 30. 6. 2009, č. j. 11 Co 638/2007-215, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém i vyhovujícím výroku potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o odpovědnosti žalované za škodu způsobenou žalobci a o její výši. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 860/2002 uvedl, že k prokázání vzniku škody není nezbytné, aby žalobce nejprve vymáhal svou promlčenou pohledávku vůči svému zaměstnavateli v soudním řízení a aby byl znám jeho negativní výsledek, a na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že žalobce se o vzniku škody a o tom, kdo mu ji způsobil, dozvěděl již v době, kdy se seznámil s rozhodnutím dovolacího soudu o zamítnutí jeho dovolání proti rozhodnutí o zastavení řízení, což bylo nejpozději dne 24. 6. 2003, kdy udělil žalované v pořadí druhou plnou moc k zastupování, neboť musel vědět, že předchozí řízení neskončilo úspěšně a byl seznámen i s důvody tohoto neúspěchu. Počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku žalobce na náhradu škody proti žalované proto odvolací soud stanovil na 25. 6. 2003, takže dnem 24. 6. 2005 došlo k promlčení nároku podle § 106 odst. 1 obč. zák., avšak s ohledem na konkrétní okolnosti, za nichž byla námitka promlčení vznesena, její uplatnění žalovanou shledal v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud poukázal zejména na to, že po neúspěchu s první žalobou z důvodu pochybení advokátky jí žalobce udělil další plnou moc k vymožení téhož nároku, jako laik v oboru práva se mohl domnívat, že pochybení žalované nebude mít pro něj takové následky, když i druhá žaloba zněla na stejnou částku, a za dané situace by se jednalo o nepřiměřeně tvrdý postih žalobce.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává jej z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Za zásadně právně významnou považuje otázku aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. v dané věci a otázku, zda lze uzavřít existenci dobrých mravů bez dokazování, pouze na základě volné úvahy soudu. Namítá, že odvolací soud, přestože ohledně promlčení dospěl k závěru o nesprávném právním posouzení soudem prvního stupně, jeho rozsudek potvrdil s tím, že nesprávné právní posouzení nemá vliv na jeho věcnou správnost. Žalovaná nesouhlasí s aplikací § 3 odst. 1 obč. zák., která má místo jen ve výjimečných situacích. Namítá, že nezavinila promlčení nároku žalobce proti jeho zaměstnavateli a žalobci nic nebránilo ve včasném uplatnění nároku na náhradu škody proti ní. Souhlasí se závěrem odvolacího soudu o promlčení a dovozuje, že 28. 5. 2003, kdy se žalobce dozvěděl o tom, že první řízení proti zaměstnavateli bylo zastaveno z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínky řízení, mu počala běžet dvouletá promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody proti ní, neboť rozhodnutím odvolacího soudu bylo závazně rozhodnuto, že žalobce v řízení proti zaměstnavateli není úspěšný z důvodu nesprávného označení žalovaného, a bylo tak postaveno najisto, že mu vznikla škoda. Celá věc byla se žalobcem v advokátní kanceláři projednána a bylo mu sděleno, že v případě podání nové žaloby bude jeho nárok ve značné části promlčen, žalobce však trval na podání žaloby na celou původní částku a žaloba byla dne 11. 7. 2003 podána. K prokázání těchto tvrzení navrhovala žalovaná výslech svědkyně, advokátní koncipientky žalované, ten však nebyl v řízení proveden. Dovozuje, že žalobce mohl již 28. 5. 2003, příp. 11. 7. 2003 podat žalobu o náhradu škody, neboť obě řízení mohla běžet souběžně. Namítá, že nebylo namístě aplikovat § 3 odst. 1 obč. zák., neboť prolomení principu právní jistoty je vyhrazeno pouze výjimečným situacím, o niž se zde nejedná. Žalobce není nevzdělaný a prostý, pracuje u České obchodní inspekce jako vrchní inspektor, v oblasti pracovního práva je dosti zdatný, a přestože byl poučen, že nárok je zčásti promlčen, výslovně si přál žalovat celou částku a takto také udělil žalované plnou moc, přičemž advokát podle § 16 odst. 1 zákona o advokacii je vázán pokyny klienta. Nesouhlasí s důvody aplikace § 3 odst. 1 obč. zák., uvádí, že nezneužila délky druhého řízení o nároku na náhradu platu žalobce, řízení neprotahovala a naopak urgovala nařízení jednání ve věci, k žalobci se vždy chovala korektně a čestně a v tomto směru měl být proveden důkaz spisem Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 20 C 178/2003, ze kterého by vyplynulo, že se k žalobci nechovala v rozporu s dobrými mravy. Dovozuje, že své povinnosti podle § 16 odst. 1 a 2 zákona o advokacii neporušila, neboť neučinila nic, čím by zanedbala své povinnosti advokátky, žalobcem jí byla udělena plná moc k uplatnění nároku proti České obchodní inspekci, takto byla první žaloba podána, což bylo šest měsíců poté, co Česká obchodní inspekce ztratila právní subjektivitu. Dovolatelka uvádí, že učinila všechna opatření k opravě tohoto nedostatku, soudy však zkrátily právo žalobce na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 90 Ústavy, ale žalobce ústavní stížnost podat nechtěl. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, který je advokátem, postupoval a o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.), neboť dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 30. 6. 2009.

Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 139.523,- Kč s příslušenstvím, se v dané věci řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. , podle nějž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolatelka zásadní právní význam rozhodnutí spatřuje v otázce aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. v dané věci. Toto ustanovení je hmotněprávním ustanovením, které dává soudu možnost v případě, že výkon subjektivního práva není v souladu s dobrými mravy, požadovanou ochranu odepřít.

Právní posouzení rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., jejíž řešení předkládá dovolatelka k dovolacímu přezkumu, může mít význam pro rozhodnutí pouze za stavu, že námitka promlčení byla vznesena důvodně. Dovolatelka sice uvádí, že se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu o promlčení nároku žalobce v subjektivní promlčecí době, počátek běhu této promlčecí doby však klade k jinému okamžiku, a to k 28. 5. 2003, kdy se žalobce z usnesení Městského soudu v Praze z 29. 4. 2003 dozvěděl o zastavení prvního řízení o jeho nároku na náhradu platu proti jeho zaměstnavateli. Názoru dovolatelky ani právnímu názoru odvolacího soudu na počátek běhu subjektivní promlčecí doby nelze přisvědčit.

Podle ust. § 106 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (odst. 1).

O škodě a o odpovědné osobě se poškozený dozví, jakmile zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně její rozsah tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody, a jakmile získá vědomost o skutkových okolnostech, na jejichž základě lze učinit závěr o možné odpovědnosti určité osoby.

Především je třeba připomenout, že běh subjektivní promlčecí doby nemůže započít dřív než běh objektivní promlčecí doby, tj. dřív než škoda vůbec vznikla. Odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 860/2002 správně uvedl, že vznik škody na straně žalobce předpokládá, že jeho právo na plnění proti jeho zaměstnavateli (coby dlužníkovi) není uspokojeno, nebylo u soudu včas uplatněno, dlužník odpírá dobrovolně plnit a nelze na něm již plnění vymáhat, a to právě proto, že by se u soudu ubránil námitkou promlčení, a souhlasit je třeba i s tím, že ke zjištění vzniku škody není nezbytné, aby žalobce nejprve vymáhal svou promlčenou pohledávku vůči dlužníkovi v soudním řízení. Odvolací soud však nesprávně z tohoto právního názoru vycházel i při posouzení zcela odlišného skutkového stavu, neboť v dané věci nejde o totožnou situaci, tj. že by promlčená pohledávka žalobce, jež představuje jeho ušlý zisk, jehož náhrady se na žalované domáhá, nebyla u soudu vůbec uplatněna. Naopak, jak vyplývá z jednoznačných skutkových zjištění soudů obou stupňů, zaměstnavatel žalobce v průběhu předchozího soudního řízení o nároku žalobce na náhradu platu námitku promlčení vznesl, a to částečně důvodně.

Na rozdíl od prekluze (§ 583 obč. zák.), k níž soud přihlíží z úřední povinnosti a jejímž důsledkem je zánik nároku přímo ze zákona (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 721/2005), k promlčení soud přihlédne pouze tehdy, je-li namítnuto, a uplynutím promlčecí doby pohledávka nezaniká, nýbrž stává se pouze soudně nevymožitelnou. Stále platí, že ke vzniku škody spočívající ve ztrátě pohledávky dochází okamžikem, kdy je vzhledem k okolnostem případu nepochybné, že pohledávka za dlužníkem je nevymahatelná. Nenastala-li taková situace již dříve, pak škoda způsobená neuspokojením nevymahatelné pohledávky vzniká právě v okamžiku, kdy dlužníkem byla námitka promlčení vznesena, a k tomuto okamžiku se váže počátek běhu objektivní promlčecí doby (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 948/2007).

Běh subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody způsobené ztrátou pohledávky žalobce pak začíná toho dne, kdy se žalobce dozvěděl o skutečnosti, že proti jeho pohledávce na náhradu platu byla vznesena námitka promlčení, neboť toto jsou ty skutkové okolnosti, na jejichž základě lze dovodit vznik škody a přibližně i její rozsah.

Teprve po vyřešení důvodnosti vznesené námitky promlčení ze shora uvedených hledisek lze uvažovat o aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. Toto ustanovení je právní normou s relativně neurčitou hypotézou a je tedy na soudu, aby v každém jednotlivém případě vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je skutečně v rozporu s dobrými mravy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002). Nejvyšší soud k otázce aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k námitce promlčení žalovaného nároku opakovaně uvedl, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen ve výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11/2000 pod pořadovým číslem 126). O jednání vykazujícím znaky úmyslu poškodit druhého účastníka by nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž z těch z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, usnesení Nejvyššího soudu dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003). Pro závěr o jednání žalované v rozporu s dobrými mravy není proto rozhodující, co se žalobce mohl či nemohl domnívat (jak uvažoval odvolací soud), nýbrž podstatné je konkrétní chování žalované, jež lze kvalifikovat jako odporující morálním zásadám společnosti.

Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním názoru na promlčení uplatněného nároku, který je v rozporu s hmotným právem, a právní úvahy, jimiž se odvolací soud řídil při aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák., jsou neúplné a tudíž nesprávné, má toto rozhodnutí z hlediska § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), a protože je naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil (§ 243b odst. 2, věta za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. března 2012 JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r. předsedkyně senátu