25 Cdo 1274/2004
Datum rozhodnutí: 18.05.2005
Dotčené předpisy: § 51 předpisu č. 40/1964Sb., § 774 předpisu č. 40/1964Sb., § 37 předpisu č. 40/1964Sb., § 39 předpisu č. 40/1964Sb.




25 Cdo 1274/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně P. b. r. k., s. r. o. v likvidaci, zastoupené advokátkou, proti žalované E. M., zastoupené advokátem, pro 52.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. Zn. 44 C 198/95, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2003, č. j. 20 Co 206/2003-186, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku 52.500,- Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaná prostřednictvím své dcery uzavřela dne 19. 10. 1992 se žalující realitní kanceláří smlouvu o zprostředkování prodeje svého domu, tuto smlouvu porušila a žalobkyni tak ušla provize z prodeje domu v žalované výši.



Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. 7. 1999, č. j. 44 C 198/95-97, kterým byla žaloba zamítnuta, byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2001, č. j. 16 Co 536/99-125, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení se závazným právním názorem na otázku platnosti smlouvy uzavřené mezi účastnicemi. Dovodil, že smlouva, kterou mezi sebou strany uzavřely, není typovou smlouvou zprostředkovatelskou, upravenou v § 774 a násl. obč. zák., nýbrž se jedná o smlouvu innominátní podle § 51 a § 491 obč. zák., u níž není dán žádný z důvodů neplatnosti právního úkonu ve smyslu ust. § 37 odst. 1 a 2 obč. zák. a k jejímu uzavření jménem žalované byla její dcera řádně zmocněna.



Městský soud v Brně po doplnění řízení rozsudkem ze dne 4. 7. 2002, č. j. 44 C 198/95-162, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 52.500,- Kč s 18 % úrokem od 1. 1. 1993 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V řízení zjistil, že žalovaná prodala předmětnou nemovitost Ing. Š. za kupní cenu 1.050.000,- Kč, kterou se kupující zavázal uhradit nejpozději ke dni registrace smlouvy. Soud, vázán právním názorem odvolacího soudu o platnosti smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou, v níž bylo mj. ujednáno, že žalobkyně má po dobu 6 měsíců od podpisu smlouvy výhradní právo dispozice s nemovitostí za účelem jejího prodeje a že provizi bude žalobkyně účtovat kupujícímu, dospěl k závěru, že tím, že žalovaná dne 17. 11. 1992 předmětnou nemovitost prodala, porušila svou povinnost vyplývající z tohoto závazkového vztahu a v důsledku toho nemohla žalobkyně na nabyvateli této nemovitosti požadovat provizi, která u srovnatelných nemovitostí obvykle činí 5 % kupní ceny. Porušením smlouvy tedy žalovaná způsobila žalobkyni škodu ve výši 5 % z částky 1.050.000,- Kč, za níž podle § 420 obč. zák. odpovídá.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 12. 2003, č. j. 20 Co 206/2003-186, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a s poukazem na právní závěry, vyslovené ve svém předchozím zrušujícím usnesení, se ztotožnil i s právním posouzením věci. Žalobkyni vznikla škoda tím, že jí ušla provize z prodeje domu v důsledku jednání žalované, která porušila povinnosti, uvedené v článku II. a IV. smlouvy uzavřené dne 15. 9. 1992. Žalobkyně podle této smlouvy postupovala a pokud by žalovaná rovněž podle smlouvy postupovala a neprodala výhradně sama nemovitost dne 17. 11. 1992, vznikl by žalobkyni nárok na výplatu provize od kupujícího, jejíž obvyklá výše je 5 % kupní ceny. Žalovaná proto odpovídá za škodu takto vzniklou ve smyslu ust. § 420 odst. 1 obč. zák



Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a podává je z důvodu podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že právní závěry soudů obou instancí nejsou správné, neboť smlouva, která byla jejím jménem uzavřena její dcerou dne 15. 9. 1992, je neplatná. Smlouva je označena jako smlouva o zprostředkování, avšak nejedná-li se o smlouvu ve smyslu ust. § 774 a násl. obč. zák., je její označení přinejmenším matoucí. S poukazem na právní závěry uvedené v později zrušeném rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 20. 7. 1999 dovozuje, že smlouva z 15. 9. 1992 je neurčitá, když neobsahuje podmínky pro prodej nemovitosti, a to zejména cenu, a nebyla ani dohodnuta odměna za zprostředkování, což jsou pojmové znaky zprostředkovatelské smlouvy podle § 774 a násl. obč. zák. Smlouva je neplatná, neboť postrádá nejen základní náležitosti právního úkonu podle ust. § 37 odst. 1 obč. zák. ale i jakékoli ujednání o odměně. Dovolatelka dále namítá, že se žalobkyní žádnou smlouvu neuzavřela, její dcera nebyla zmocněna smlouvu jejím jménem uzavřít, a ona si není vědoma, že by se žalobkyní byla v jakémkoli smluvním vztahu. Svou dceru k uzavření smlouvy předtím ani poté nezmocnila a nikdy nedala najevo, že právní úkony své dcery schvaluje ve smyslu ust. § 33 odst. 2 obč. zák. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že plná moc k uzavření předmětné smlouvy nemusela mít písemnou formu, a s poukazem na ust. § 31 odst. 4 větu druhou obč. zák., podle nějž musí být písemně udělena plná moc i tehdy, netýká-li se jen určitého právního úkonu, namítá, že v činnosti spojené s prodejem nemovitosti je obsaženo několik právních úkonů a v řízení nebylo prokázáno, že by se její zmocnění týkalo určitého právního úkonu, konkrétně podpisu smlouvy o zprostředkování se žalobkyní. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.



Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., není důvodné.



K námitkám v dovolání, týkajícím se posouzení platnosti smlouvy o zprostředkování z hlediska jejího označení, chybějících podmínek prodeje nemovitosti včetně ceny a výše odměny za zprostředkování, je třeba uvést, že s otázkou platnosti smlouvy z uvedených hledisek se zcela správně vypořádal odvolací soud již ve svém zrušujícím usnesení z 10. 10. 2001, na jehož výstižné právní závěry lze odkázat. Dodat lze, že závazkové právní vztahy, jejichž obsahem jsou jednotlivá práva a povinnosti smluvních stran, vznikají též ze smluv, jež právní řád výslovně jako smluvní typy neupravuje (§ 51, § 491 obč. zák.), a pro posouzení práv a povinností účastníků ze smlouvy není rozhodující, jak je smlouva označena, nýbrž její obsah, tedy jak jsou stanovena vzájemná práva a povinnosti smluvních stran. Dovolací soud se plně ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, že smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou dne 15. 9. 1992 je smlouvou innominátní, která splňuje základní náležitosti právního úkonu (§ 37 a násl. obč. zák.) a svým obsahem ani účelem neodporuje zákonu, neobchází jej ani se nepříčí dobrým mravům (§ 39 obč. zák.). Obsah smlouvy je určitý a srozumitelný, jejím předmětem není plnění nemožné, důvodů relativní neplatnosti se žalobkyně nedovolává a smlouvu nečiní neplatnou, jestliže v ní není uvedena kupní cena nemovitosti, neboť se nejedná o smlouvu kupní, jejíž podstatnou náležitostí je kupní cena. Pokud jde o výši provize, vzhledem k tomu, že strany výslovně sjednaly, že žalobkyně poskytne žalované své služby zdarma a že provizi zaplatí kupující, a i vzhledem k tomu, že nejde o smluvní typ zprostředkovatelské smlouvy, není smlouva neplatná pro neuvedení výše odměny, kterou za služby poskytnuté žalobkyní žalované zaplatí třetí strana. Sám název smlouvy smlouva o zprostředkování o předání a převzetí výhradního práva dispozice s nemovitostí, není rozhodující, neboť smlouva se posuzuje podle jejího obsahu, nikoli podle názvu.

Pokud dovolatelka namítá, že její dcera nebyla k uzavření smlouvy jménem žalované zmocněna a že ona tento její úkon později neschválila, napadá skutkové zjištění, z něhož vychází napadené rozhodnutí, a uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování).

O nesprávné skutkové zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování ve smyslu ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. se jedná v případě, že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani nevyšly v řízení najevo, nebo naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, popř. v jeho hodnocení důkazů a dalších poznatků je logický rozpor z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti apod., nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř.



Skutkové zjištění o tom, že žalovaná ústně zmocnila svoji dceru k jednáním směřujícím k prodeji domu, včetně jednání s realitní kanceláří o zprostředkování prodeje, bylo učiněno na základě provedeného dokazování, konkrétně výpovědi žalované jako účastnice řízení a výpovědi její dcery jako svědkyně před odvolacím soudem v předchozím odvolacím řízení. Odvolací soud, který takto doplnil dokazování provedené soudem prvního stupně, si opatřil v souladu s § 213 o. s. ř. pro hodnocení důkazů rovnocenné podklady a jeho skutkový závěr o zmocnění dcery žalované k zajištění zprostředkování prodeje domu nevychází z nepodložených tvrzení protistrany, nýbrž je založeno na zhodnocení provedených důkazů, a to zejména vlastní výpovědi žalované a její dcery. Skutkový závěr odvolacího soudu je tedy podložen důkazy, které byly v řízení provedeny, a toto zjištění nedoznalo změn ani v následném řízení. Nelze proto odvolacímu soudu vytýkat, že by vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly a které nemají oporu v obsahu spisu, nebo že by pominul podstatné skutečnosti, které byly v řízení prokázány, a v jeho hodnocení důkazů není logický rozpor. Totéž se týká i námitky v dovolání s poukazem na ust. § 31 odst. 4 větu druhou obč. zák., že v řízení nebylo prokázáno, že by se ústní zmocnění dceři týkalo jen určitého právního úkonu, konkrétně jen podpisu smlouvy o zprostředkování se žalobkyní. Nicméně vzhledem k tomu, že následně žalovaná vystavila písemnou plnou moc své dceři k zastupování právě při prodeji domu, nejedná se ani o zjištění po právní stránce významné.

Podle ust. § 31 odst. 4 obč. zák., ve znění účinném v roce 1992, je-li třeba, aby právní úkon byl učiněn v písemné formě, musí být plná moc udělena písemně. Písemně musí být plná moc udělena i tehdy, netýká-li se jen určitého právního úkonu. V daném případě smlouvu s realitní kanceláří mohla uzavřít jménem žalované její zástupkyně i bez písemné plné moci, neboť podle ust. § 31 odst. 4, věty první, obč. zák. písemnou plnou moc k uzavření smlouvy, která ze zákona nevyžadovala písemnou formu, nebylo třeba; nicméně žalovaná - podle výsledků řízení i své vlastní výpovědi - s touto smlouvou souhlasila. Ostatně ani smlouva zprostředkovatelská, která je předmětné smlouvě svým obsahem nejbližším smluvním typem (§ 774 a násl. obč. zák.), nevyžaduje ke své platnosti písemnou formu.

Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné, s jeho závěry vyslovenými již v jeho zrušujícím usnesení ze dne 10. 10. 2001 se lze ztotožnit.



Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ust. § 243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř., zamítl.



O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.



Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. května 2005

JUDr. Marta Škárová,v.r.

předsedkyně senátu