25 Cdo 1271/2002
Datum rozhodnutí: 24.07.2002
Dotčené předpisy: § 237 odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.




25 Cdo 1271/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce D. N., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 30.949,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 16/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. března 2002, č. j. 5 Co 611/2002 82, takto :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 7. 1. 2002, č. j. 6 C 16/2001 - 59, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 15.474,50 Kč s 10 % úrokem od 16. 1. 2000 do zaplacení, žalobu ohledně dalších 15.474,50 Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Předchozí rozsudek okresního soudu v této věci ze dne 3. 9. 2001, č. j. 6 C 53/2001 33, kterým byla žaloba o zaplacení 30.949,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, byl usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 11. 2001, č. j. 5 Co 2083/2001 48, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. 3. 2002, č. j. 5 Co 611/2002-82, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení 30.949,- Kč s 10 % úrokem od 16. 11. 2000 do zaplacení zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, ve kterém odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.

Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.



Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.



Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Podle ust. § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není podstatné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle § 219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení § 220 o.s.ř. Rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení. Významné není ani to, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozhodnutí.

I když odvolací soud v posuzované věci změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení částky 30.949,- Kč s příslušenstvím zamítl, jde ve skutečnosti ohledně zamítnutí žaloby co do částky 15. 474,50 Kč s příslušenstvím o potvrzující rozsudek, neboť v této části jsou rozsudky soudů obou stupňů souhlasné, když jimi shodně byla konstituována práva a povinnosti účastníků, a jen ve výroku o zamítnutí žaloby co do částky 15. 474,50 Kč jde o rozsudek měnící. Vzhledem k tomu, že rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nároku obsahujícím dělitelné plnění, došlo k rozštěpení uplatněného práva na dvě práva se samostatným skutkovým základem; přípustnost dovolání je proto třeba posuzovat vůči jednotlivým rozštěpeným nárokům samostatně.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 15.474,50 Kč je vyloučena ust. § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. vzhledem k tomu, že tímto dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč. Stejně tak není dovolání přípustné ani proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, neboť i jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč.

O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky rozhoduje soud usnesením (§ 167 odst. 1 o.s.ř.). Rozhoduje-li soud ve věci samé, rozhoduje rozsudkem (§ 152 odst. 1, věta první o.s.ř.), do něhož pojme i výrok o nákladech řízení. Tím však neztrácí tato část výroku jeho rozhodnutí povahu usnesení. To platí i v řízení odvolacím (§ 211 o.s.ř.).

Dovolání proti výroku o nákladech řízení zákon nepřipouští (§ 238a, § 239 o.s.ř.).

Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce - aniž se věcí dále mohl zabývat - podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., když žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. července 2002

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu