25 Cdo 125/2008
Datum rozhodnutí: 25.05.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




25 Cdo 125/2008


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. R. V., zastoupeného Mgr. Václavem Linhartem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1685/17, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 41.194,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 63/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2007, č. j. 16 Co 86/2007-52, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 10. 4. 2007, č. j. 16 Co 86/2007-52, potvrdil rozsudek ze dne 4. 10. 2006, č. j. 16 C 63/2006-34, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu na zaplacení 41.194,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení; rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně neshledal důvodným nárok žalobce na náhradu škody, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Kutné Hoře, který vyznačil doložku právní moci na platební rozkaz ze dne 26. 4. 2000, č. j. 5 C 66/2000-8, ačkoliv proti němu byl podán odpor a řízení, které vedl žalobce proti svému dlužníku, bylo poté zastaveno. Příčinou vzniku škody, spočívající v nákladech na výkon rozhodnutí uvedeného platebního rozkazu, však nebyl postup soudu, nýbrž jednání žalobce, který ač věděl, že platební rozkaz byl zrušen a nemůže být exekučním titulem, přesto podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí a sám si tím přivodil zbytečné výdaje v exekučním řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a jež odůvodňuje podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje v řešení problému objektivní odpovědnosti státu za škodu za situace, kdy skutečnost, že soudní rozhodnutí, které má být v exekučním řízení vykonáno, nenabude právní moci z důvodů na straně oprávněného . Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že mezi škodou a nesprávným vyznačením doložky právní moci na platebním rozkazu není vztah příčinné souvislosti, neboť podle názoru dovolatele by bez nesprávného úředního postupu nemohlo dojít k nařízení exekuce a následně ke vzniku škody. Dovolatel se konečně ohrazuje proti zjištění odvolacího soudu, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí podal při vědomí, že platební rozkaz byl zrušen, resp. že dokonce chybu při vyznačení doložky právní moci úmyslně zneužil. Takový úmysl z provedeného dokazování nevyplývá, naopak je zřejmé, že žalobce si nebyl vědom neexistence exekučního titulu. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) vzhledem k ustanovení bodu 12. čl. II části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009, neboť dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 10. 4. 2007. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Jednou z podmínek odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je vztah příčinné souvislosti (příčiny a následku) mezi nesprávným úředním postupem a vznikem majetkové újmy (škody). O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem postupu orgánu státu, tedy, je-li doloženo, že nebýt jej, ke škodě by nedošlo. Otázka existence příčinné souvislosti je však otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek NS ČR ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025, C. H. Beck), neboť v řízení se zjišťuje, zda právem kvalifikovaná okolnost a vznik škody jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, a v tomto směru odvolací soud nepochybil. Správnost závěru o nedostatku příčinné souvislosti dovolatel zpochybňuje kritikou správnosti skutkových zjištění, nicméně uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (skutkové zjištění v podstatné části nemá oporu v provedeném dokazování) přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, publikovaný pod č. 8 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994). Jde zde navíc o natolik individuální konkrétní okolnosti případu, že jejich posouzení je významné pouze pro rozhodnutí v dané věci, nikoliv pro rozhodovací praxi soudů vůbec, jak vyžaduje ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.

Jestliže tedy rozsudek odvolacího soudu v uvedených otázkách, jejichž vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), nelze považovat za zásadně právně významný, směřuje dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalované v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. května 2010

JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu