25 Cdo 1244/2017
Datum rozhodnutí: 27.04.2017
Dotčené předpisy: § 441 obč. zák., § 237 o. s. ř.



25 Cdo 1244/2017


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Ivany Tomkové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) P. V., b) J. V. , c) D. K. , d) nezletilého J. K. , zastoupeného otcem J. K., e) L. V. a f) P. S. , všech zastoupených Mgr. Alenou Straubovou, advokátkou se sídlem v Brně, Smetanova 8, proti žalované České pojišťovně a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, IČO: 45272956, o 1.048.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 141/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2016, č. j. 30 Co 364/2016-73, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 2. 2016, č. j. 13 C 141/2014-51, zamítl žalobu všech žalobců a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku pozůstalých (rodičů, sourozenců a dvou synů) po zemřelé J. K. na jednorázové odškodění podle § 444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen obč. zák.), v situaci, kdy žalovaná žalobcům mimosoudně vyplatila 20 % náhrady s poukazem na výrazné spoluzavinění usmrcené. Soud vyšel ze zjištění, že dne 15. 9. 2011 kolem 20:45 hod. ležela spící J. K. pod vlivem alkoholu (3,12 g/kg v krvi) s O. P. v travnatém pásu méně než 1 m od účelové komunikace (mezi obcemi O. a C.) pod svahem terénu, oblečena v riflích a maskáčové bundě. Řidič traktoru, jehož odpovědnost z provozu je pojištěna u žalované, jí při odbočování (rychlostí cca 14 km/h) na tuto účelovou komunikaci přejel hlavu zadními koly diskového podmítače napojeného v zadní části traktoru a poškozenou na místě usmrtil. Podle znaleckého posudku Ing. Ladislava Mandáka, Ph.D., bylo prakticky nemožné s ohledem na tmu, tvar terénu, polohu poškozené i její oblečení rozpoznat ležícího člověka u cesty, navíc přes horizont svahu travnatého pásu nemohla být postava viditelná ani ve světlometech. Pokud by traktorista odbočil způsobem s využitím maximálního vytočení kol přední nápravy, riziko vyjetí některého kola jízdní soupravy mimo vozovku by i tak bylo značné. Soud proto dospěl k závěru, že primární příčinou škodné události bylo jednání poškozené, která ležela těsně vedle vozovky, pod vlivem alkoholu a nebyla pro přijíždějícího traktoristu rozpoznatelná. Pro teoretickou možnost jiného způsobu jízdy traktoristy shledal soud odpovědnost provozovatele vozidla, ovšem pouze v rozsahu 20 %, a tuto náhradu již žalovaná poskytla.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 11. 2016, č. j. 30 Co 364/2016-73, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně považoval za správné právní závěry ohledně odpovědnosti za provoz dopravního prostředku a míry spoluzavinění poškozené J. K. podle § 441 obč. zák. a odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1229/2013, a usnesení ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007). Spoluzavinění poškozené považoval za zcela zásadní příčinu vzniku újmy a její chování označil za fatálně lehkovážné a rizikové, neboť se bez zachování minimální míry opatrnosti přivedla do stavu těžké intoxikace alkoholem a v něm ulehla ve večerních hodinách do těsné blízkosti komunikace v místě, kde byla pro projíždějící řidiče prakticky neviditelná, a nebyla tak ani schopna reagovat na okolní provoz na komunikaci. Na straně řidiče nelze dovodit zaviněné porušení povinností daných zákonem č. 361/2000 Sb., neboť po něm nebylo lze požadovat, aby předpokládal, že ve večerních hodinách bude za terénní vlnou v místě odbočení na účelovou komunikaci ležet v těsné blízkosti vozovky osoba pod vlivem alkoholu, a tomu aby přizpůsobil jízdu traktoru s návěsem.

Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1264/2002, resp. mají za to, že otázka míry spoluzavinění chodkyně ležící při dopravní nehodě zcela mimo vozovku i na ni navazující účelovou komunikaci v nočních hodinách nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud spolehlivě a ustáleným způsobem vyřešena . Namítají, že zesnulá J. K. v době nehody ležela na travnatém pásu zcela mimo pozemní komunikaci ve vzdálenosti cca 1 m za krajem vozovky, tedy v místě, které již nelze považovat ani za krajnici. Ze znaleckého posudku vyplývá, že pokud by řidič traktoru provedl odbočovací manévr řádně s využitím maximálního vytočení kol, bylo by riziko vyjetí tažného zařízení mimo komunikaci a přejetí poškozené výrazným způsobem sníženo, resp. téměř vyloučeno. Poškozená navíc v době střetu spala, představovala pouze statickou překážku a ke vzniku nehodového děje ničím nepřispěla, neporušila tedy žádnou zákonnou povinnost, což je jeden z hlavních předpokladů, aby jí vůbec bylo možno klást jakékoli zavinění. Výlučné zavinění na usmrcení poškozené tak žalobci spatřují v jednání řidiče traktoru, který při odbočování nedbal zvýšené opatrnosti a nepřesvědčil se osobní obhlídkou, zda může odbočovací manévr bezpečně provést, čímž porušil řadu povinností daných zákonem č. 361/2000 Sb. a také prevenční povinnost podle § 415 obč. zák. Za situace, kdy je dána objektivní odpovědnost za škodu podle § 427 a § 428 obč. zák. a liberační důvody nejsou na straně řidiče traktoru naplněny, považují žalobci napadený rozsudek za nesprávný a navrhují, aby byl dovolacím soudem zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil a dovolateli zmiňované rozhodnutí řeší případ zcela odlišný, kdy se jednalo o přejetí osoby ležící na přehledném místě komunikace řidičem pod vlivem alkoholu. Žalovaná navrhla, aby bylo dovolání žalobců zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. Dovolání žalobců není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť nejsou splněny podmínky v tomto ustanovení uvedené.

Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Vzhledem k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen obč. zák. ), neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.

Ustanovení § 441 obč. zák. (byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám) se vztahuje na případy, kdy škoda způsobená poškozenému není v plném rozsahu výsledkem jednání škůdce, nýbrž se na jejím vzniku podílelo i jednání poškozeného, tedy je-li i jeho jednání v příčinné souvislosti se vznikem škody. Takovým jednáním může samozřejmě být i porušení prevenční povinnosti poškozeného podle § 415 obč. zák., nezachoval-li potřebnou obezřetnost či pozornost při svém jednání. I když zákon užívá termín spoluzavinění , není forma zavinění (úmysl, nedbalost) podstatná, přičemž na straně poškozeného nemusí jít ani o porušení právní povinnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, uveřejněné pod C 2593 v Souboru civilních rozhodnutí NS ČR C. H. BECK, dále jen Soubor , či rozsudek téhož soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009 , uveřejněný tamtéž pod C 10425), neboť poškozenému se přičítají veškeré okolnosti na jeho straně, jež přispěly ke škodlivému následku, bez nichž by nedošlo ke škodě tak, jak se stala, včetně případné náhody. Konečná úvaha, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody na straně škůdce i poškozeného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, Soubor C 7228). V rozsahu, v jakém sám poškozený přispěl ke škodlivému následku, je vyloučena odpovědnost škůdce. Spočívají-li příčiny vzniku škody na obou stranách, je třeba určit vzájemný vztah mezi jednáním či opomenutím poškozeného a porušením povinností škůdce, za něž nese odpovědnost, a stanovit podíl odpovědnosti každého z nich. Tento princip se uplatní u obou typů odpovědnosti, které v dané věci přicházejí do úvahy, tedy jak u obecné odpovědnosti řidiče za porušení pravidel silničního provozu, je-li prokázáno (§ 420 obč. zák.), tak u objektivní odpovědnosti provozovatele dopravního prostředku za škodu způsobenou zvláštní povahou tohoto provozu (§ 427 a násl. obč. zák.).

Vzhledem k tomu, že ustanovení § 441 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je dovolací soud oprávněn přezkoumat úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného a škůdce, pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, Soubor C 9409). O takový případ se v dané věci nejedná, neboť odvolací soud, který vycházel z podrobných skutkových zjištění soudu prvního stupně, zevrubně rozebral a hodnotil okolnosti na obou stranách, které vedly ke škodě, tedy na straně poškozené J. K. i to, že si počínala extrémně neopatrně, když se přivedla požitím nemalého množství alkoholu do takového stavu, že ulehla do bezprostřední blízkosti silnice III. třídy v místě nájezdu na účelovou komunikaci a upadla do hlubokého spánku, ačkoli si měla být vědoma rizikovosti svého počínání a toho, že se nachází u pozemní komunikace, po které se pohybují motorová vozidla, zejména těžké a široké zemědělské stroje projíždějící k okolním polím. Tímto svým jednáním vedoucím k tragédii bezpochyby porušila prevenční povinnost předcházet škodám, takže právní názor odvolacího soudu na otázku existence jejího spoluzavinění a na minimálně 80% rozsah spoluzpůsobení si újmy nevybočuje z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v obdobných případech (např. usnesení ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3272/2008, či rozsudek ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 25 Cdo 244/2015).

Žalobci při zdůvodnění námitky rozporu s ustálenou judikaturou poukazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1264/2002, který má však značně odlišný skutkový základ (zde řidič usedl za volant automobilu pod takovým vlivem alkoholu, že nebyl schopen zabránit střetu s osobou ležící v přímém a přehledném úseku na vozovce, tedy v místech, kde při běžně pozorné a ohleduplné jízdě byla rozpoznatelná a kde bylo možno na její výskyt včas zabrzděním či vyhnutím se zareagovat). Pokud pak dovolatelé sami hodnotí, zda a jak která okolnost na straně poškozené J. K. a na straně řidiče traktoru přispěla či nepřispěla ke vzniku škody, jejíž náhrada je požadována (zejména že ze znaleckého posudku vyplývá, že pokud by řidič traktoru odbočil při maximálním vytočení kol přední nápravy, bylo by riziko vyjetí diskového podmítače z komunikace na přilehlou trávu, kde se nacházela poškozená, výrazně sníženo), nemůže jejich argumentace založit přípustnost dovolání, neboť jednak napadají ve skutečnosti rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění, a nikoliv právního posouzení, jednak jejich závěry nic nemění na správnosti závěru o převažující míře spoluzavinění si smrtelné újmy J. K.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud se při aplikaci § 441 obč. zák. po právní stránce neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. dubna 2017

JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu