25 Cdo 1234/2006
Datum rozhodnutí: 26.08.2008
Dotčené předpisy: § 420 předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb.





25 Cdo 1234/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce T. S., a. s., zastoupeného advokátkou, proti žalované E. S., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 973.025,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 4 C 1252/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. července 2005, č. j. 28 Co 116/98-270, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Poté, co byl rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 28. 2. 1994, č. j. 4 C 1252/92-17, jímž byla tehdy žalovanému K. S. uložena povinnost zaplatit žalující společnosti (dále jen žalobce) částku 973.025,90 Kč s příslušenstvím, zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 1996, č. j. 28 Co 160/94-44, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení pro nedostatek skutkových zjištění s tím, že je třeba vyzvat žalobce ke konkretizaci jeho tvrzení a řízení doplnit dalšími důkazy, Okresní soud v Třebíči po doplnění řízení rozsudkem ze dne 4. 12. 1997, č. j. 4 C 1252/92-135, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce a K. J. S., původní žalovaný, spolu jednali o spolupráci při výrobě ekologických barev a o jejich dodávkách do Š., přičemž K. J. S. jednal za firmu R. F. A., která byla zapsána u P. ú. dne 30. 6. 1989 s datem vyhlášení dne 12. 7. 1989 s tím, že za tuto firmu jsou oprávnění jednat K. J. S.r a L. T., každý samostatně; na tuto firmu byl prohlášen konkurs dne 26. 6. 1992, a nikoliv 20. 8. 1990, jak se mylně domníval žalobce. Soud dospěl k závěru, že v době, kdy jednání probíhala (prosinec 1991 a leden 1992) byl K. J.S. oprávněn za tuto firmu jednat a jednal jejím jménem, neboť to vyplývá z písemných objednávek, firma existovala a nebylo prokázáno, že by své oprávnění jednat za firmu překročil. Zboží bylo dodáváno a fakturováno firmě do Š. Soud věc posoudil podle § 420 odst. 1 a 2 obč. zák. a dospěl k závěru, že žalovaný není pasivně legitimován, neboť se žalobcem nejednal svým jménem, nýbrž jednal za právnickou osobu.


K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 7. 2005, č. j. 28 Co 116/98-270, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jej ve výrocích o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V průběhu odvolacího řízení žalovaný K. S. zemřel a v řízení bylo pokračováno s jeho dědičkou. Po doplnění dokazování odvolací soud vyšel ze zjištění, že obchodní kontakty mezi žalobcem a firmou žalovaného byly navázány již počátkem druhé poloviny roku 1991 a žalobce v té době nemohl být na pochybách, že jedná se švédskou firmou R. F. A., jejímž jménem jedná její majitel a statutární orgán K. S. Objednávky ze dne 1. 12. 1991, 4. 12. 1991, 5. 12. 1991 a 20. 1. 1992, jejichž zaplacení se žalobce domáhá, učinila tato společnost, za niž je podepsal K. S., a mezi žalobcem jako prodávajícím a společností R. F. A. jako kupujícím vznikl smluvní vztah z kupní smlouvy. Bylo dohodnuto, že zboží bude placeno, až je kupující prodá, a dodávka byla splněna předáním zboží veřejnému přepravci. Žalobce však až na jediný případ nedoložil, že by dodávky realizoval (nepředložil žádné písemné důkazy ohledně dodávek a svědectví slyšených svědků neprokázala dodání fakturovaného množství). Na fakturách vystavených žalobcem č. 1/91 a 1/92 až 5/92 je jako odběratel označen R. A. údaj o datu splatnosti ani o dodání zboží v nich uveden není. Smluvní vztah vznikl mezi žalobcem a švédskou akciovou společností R. F. A., nikoliv s původním žalovaným, nebylo však prokázáno, že by žalobce měl za společností R. F. A. splatnou pohledávku, neboť nebylo prokázáno dodání zboží ani jeho následný prodej, a nebyla prokázána ani dodávka zboží K. S.. Žalobcovo tvrzení, že jej K. S. uvedl svým jednáním v omyl v souvislosti s konkursem na R. F. A., je právně bezvýznamné vzhledem k tomu, že v době vzniku právního vztahu žalobce s touto společností nebyla společnost v konkursu.


Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000, a podává je z důvodu podle § 241 odst. 3 a § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Namítá, že odvolací soud mu odňal možnost jednat před soudem, když při jednání dne 10. 5. 2005 konaném za přítomnosti obou účastníků řízení nepřipustil podle § 95 odst. 2 o. s. ř. změnu žaloby, aby byla žalobci žalovaná částka případně přisouzena z titulu odpovědnosti původního žalovaného jako člena statutárního orgánu obou zmiňovaných akciových společností. Dovozuje, že šlo jen o změnu nároku uplatněného již před soudem prvního stupně, nikoli o uplatnění nároku nového, a že výsledky dosavadního řízení mohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Jedná se o nárok na náhradu za dodané zboží určené pro švédský trh, zboží objednal původní žalovaný a disponoval s ním v rámci přepravy a také určoval, co, jak a kdy bude vyráběno. Svým jednáním původní žalovaný vyvolal neurčitost ohledně toho, s kým byl vztah sjednán, a je tedy odpovědný za škodu, kterou žalobce jeho jednáním utrpěl. Od počátku jednání původní žalovaný předkládal žalobci nepravdivé informace, vystupoval pod řadou názvů, vzbudil zdání, že se jedná o společnosti se značnou historií a využil žalobcovy počáteční nezkušenosti s podnikáním. K závěru, že právní vztah vznikl mezi žalobcem a společností R. F. A., dospěl odvolací soud pouze na základě předložených objednávek, avšak při sjednávání obchodů byly původním žalovaným žalobci předkládány i podklady s názvy jiných společností. Dále namítá, že nebyla učiněna všechna zjištění podstatná pro posouzení věcné příslušnosti soudu, neboť nebyla dořešena otázka občanství původního žalovaného, kterému bylo české občanství uděleno v roce 1993, do té doby byl švédským občanem. Z tohoto důvodu je řízení zatíženo vadou podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. Dovolatel odvolacímu soudu rovněž vytýká, že neprovedl důkazy navrhované žalobcem (výpis z rejstříku od švédských úřadů ohledně kompletních zápisů změn, týkajících se společností R. F. A. a P. R. A.) a vycházel jen z listin předložených žalovaným, jejichž úplnost však žalobce v řízení zpochybňoval. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 dále jen o. s. ř.). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud ve shodě s bodem 15,. hlavy I. části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, se nejprve zabýval otázkou jeho přípustnosti.


Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ust. not237 o.s.ř. Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ( § 238 odst.1 písm. a/ o. s. ř.) proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).


Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu.


Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odst. 2).


V dané věci nejde o přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 1, 2 o. s. ř. a přípustnost není založena ani podle § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení je, že pozdější rozsudek soudu prvního stupně je jiný než jeho dřívější rozsudek, a že soud prvního stupně pozdějším rozsudkem rozhodl jinak proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí, tedy právní názor odvolacího soudu má na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory na rozhodování ve věci samé. V této věci byl sice soudem prvního stupně původně vydán rozsudek, který byl odvolacím soudem zrušen a jímž bylo rozhodnuto jinak než v rozsudku, který byl pak odvolacím soudem potvrzen, avšak nestalo se tak proto, že by soud prvního stupně byl vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným ve zrušujícím usnesení.


Dovolání podle ust. § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je totiž přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor byl jedině určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (tj. jaký právní předpis má být aplikován, popř. jak má být vyložen). Právním názorem významným z hlediska ust. § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. však nejsou pokyny k doplnění důkazního řízení, jestliže byl rozsudek zrušen pro neúplnost skutkových zjištění. Odvolací soud ve zrušujícím usnesení neposuzoval věc po právní stránce jinak než soud prvního stupně a neaplikoval na právní vztah účastníků jiný právní předpis či jiné zákonné ustanovení a ani je nevykládal jinak než soud prvního stupně. Rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen k provedení dalšího dokazování a doplnění skutkových tvrzení žalobce a k odlišnému novému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě dalších skutkových zjištění, která vyplynula z důkazů provedených v dalším řízení, a nikoliv následkem vázanosti právním názorem odvolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nelze vyvozovat ani z ust. § 238 odst.1 písm. b) o. s. ř.


Dovolatel především vytýká odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., když v odvolacím řízení nepřipustil změnu žaloby podle jeho návrhu.


Z důvodů podle ust. § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení však není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad taxativně v tomto ustanovení uvedených, nýbrž přípustnost nastává jen tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.


Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.


Odnětím možnosti jednat před soudem je přitom takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. R 27/1998 a R 49/1998). Dovolací důvod podle § not237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je tedy dán, jestliže soud postupoval v řízení tak, že znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní řád dává. V posuzovaném případě se však o takovou situaci nejedná.


Je-li návrh žalobce podle svého obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) změnou žaloby, pak tomu, aby se soud prvního stupně vyslovil k přípustnosti takové změny usnesením vydaným podle § 95 o. s. ř. nepřekáží, že žalobce tomuto procesnímu úkonu přisuzuje jiný význam (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 439/2002). O změnu žaloby (§ 95 o. s. ř.) jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil původně (srov. R 21/2003).


Jestliže žalobce uplatnil nárok na plnění na základě tvrzení, že na žalovaném požaduje úhradu nezaplacených faktur za dodávky barev do Š., protože jako fyzická osoba ho svým jednáním uvedl v omyl, a v doplnění odvolání se domáhal stejného plnění na základě tvrzení, že žalovaný odpovídá za škodu jako statutární orgán švédské obchodní společnosti, jíž byly barvy dodány, jedná se o uplatnění nároku na základě jiného skutkového stavu, a odvolací soud o tomto procesním úkonu žalobce rozhodl usnesením podle § 95 odst. 2 o. s. ř. Procesní práva žalobce tedy nebyla postupem soudu zkrácena, neboť odvolací soud postupoval v souladu s procesními předpisy (srov. § 211 a § 95 o. s. ř.).


Ani v tom, že odvolací soud neprovedl žalobcem navržené důkazy, nelze spatřovat postup, kterým by byla žalovanému odňata možnost jednat před soudem. Je totiž věcí soudu, které z navržených důkazů budou provedeny (§ 120 odst. 1 věta druhá o. s. ř.) a toto platí i v odvolacím řízení (§ 211 o. s. ř.). Rozhodne-li soud, že některé důkazy nebudou provedeny (např. proto, že nejsou pro rozhodnutí podstatné, jak tomu bylo v daném případě), nejde o postup, kterým by byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem.


Dovolací důvod podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. není tedy dán. Dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozhodnutí odvolacího soudu trpělo některou z jiných vad taxativně uvedených v ust. § 237 odst. 1 o. s. ř.


Námitka dovolatele, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.], nezakládá přípustnost dovolání, neboť k jiným (tj. v ust. § 237 o. s. ř. neuvedeným) vadám dovolací soud přihlíží, jen pokud je dovolání přípustné.


Ostatní námitky dovolatele se týkají skutkových zjištění, z nichž při svém rozhodnutí vycházel odvolací soud. Dovolatel sice uvádí, že dovolání podává z důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., avšak v podstatě nesouhlasí se skutkovým stavem, jak byl v řízení zjištěn. S právním závěrem odvolacího soudu nesouhlasí nikoliv proto, že by se odvolací soud měl dopustit omylu při právním posouzení věci, nýbrž proto, že aplikoval právo na nesprávné skutkové závěry. Pokud je totiž dovolání odůvodněno tím, že je nesprávný závěr soudu, že skutková tvrzení dovolatele nebyla v řízení prokázána, nebo že soud měl vzít určitou skutečnost za prokázanou a že nezjistil skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly, jedná se o námitky, týkající se zjištění skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.


Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle § 243b odst. 4 věta první a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 4 věta první, § 224 odst. 1 a 151 odst. 1 věta první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 26. srpna 2008


JUDr. Marta Škárová, v. r.


předsedkyně senátu