25 Cdo 1227/2006
Datum rozhodnutí: 04.06.2008
Dotčené předpisy: § 13 předpisu č. 82/1998Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.





25 Cdo 1227/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce P. V., zastoupeného advokátkou proti žalované České republice M. s. ČR, o 2.000.000,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 5 C 154/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně pobočky ve Zlíně ze dne 26. října 2005, č. j. 60 Co 287/2005 - 92, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 22. dubna 2005, č. j. 5 C 154/2003-65, zamítl žalobu, jíž se žalobce na státu domáhal náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem bývalého Okresního úřadu ve Z., který v době nezletilosti žalobce vykonával funkci jeho kolizního opatrovníka v dědickém řízení po jeho zemřelém otci. Zároveň bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že otec žalobce M. V. zemřel bez zanechání závěti a žalobce, v té době nezletilý, byl jedním ze tří zákonných dědiců. V dědickém řízení vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. D 1810/98 zastupovala žalobce nejprve jeho matka jako zákonný zástupce a po necelých třech letech byl žalobci soudem ustanoven Okresní úřad ve Z. jako kolizní opatrovník, který se pak prostřednictvím svých pověřených pracovníků účastnil projednávání dědictví ve dnech 15. 10. 2001 a 12. 12. 2001. Usnesením ze dne 19. 12. 2001, č. j. D 1810/98-370, bylo rozhodnuto o majetku náležejícím do dědictví po zesnulém, přičemž zásoby z podnikatelské činnosti zůstavitele v tvrzené výši nebyly předmětem rozhodnutí. Odvolání, jež proti tomuto usnesení podal kolizní opatrovník na žádost matky žalobce, bylo odvolacím soudem odmítnuto pro opožděnost. Na základě těchto zjištění soud dovodil, že podle zjištění stavu majetku v rámci dědického řízení neměl kolizní opatrovník důvod podávat odvolání, neboť žalobcem tvrzený další majetek zůstavitele (zásoby podniku v hodnotě minimálně 6.000.000,- Kč) v průběhu dědického řízení zjištěn nebyl. Je pak nerozhodné, pokud opatrovník podal odvolání, které bylo odmítnuto, a nelze dovodit, že by se kolizní opatrovník dopustil nesprávného úředního postupu ve smyslu ust. § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Objevil-li se po právní moci usnesení, jímž bylo řízení o dědictví skončeno, nějaký další zůstavitelův majetek, bylo na žalobci, aby v souladu s ust. § 175x o. s. ř. podal u soudu návrh.


K odvolání žalobce Krajský soud v Brně pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 26. října 2005, č. j. 60 Co 287/2005-92, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jej pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a dospěl k závěru, že uplatněný nárok není důvodný, což je zřejmé již jen na základě skutkových tvrzení žalobce, že mu vznikla škoda tím, že v důsledku nesprávného postupu státního orgánu v rámci dědického řízení po jeho otci nebylo přihlédnuto k zásobám vytvořeným v rámci podnikatelské činnosti. Součástí dědictví byl totiž podnik zůstavitele, kterým se podle § 5 odst. 1, 2 obch. zák. rozumí soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání, tedy věc hromadná. Zásoby podniku nejsou samostatnou věcí, nýbrž součástí podniku, kterou nelze v dědickém řízení projednat jako samostatnou věc, a pokud žalobcem tvrzené zásoby v hodnotě nejméně 6.000.000,- Kč existovaly, mohly by se promítnout pouze do zvýšené hodnoty podniku. Z pohledu rozhodnutí, jímž bylo potvrzeno, že celé dědictví nabývají rovným dílem celkem 3 dědici, nemá příp. hodnota zásob podniku zůstavitele vliv na výši podílu žalobce, neboť ten nabyl podíl ve výši 1/3 na podniku zůstavitele, ať už byla hodnota podniku o tvrzených 6.000.000,- Kč vyšší či nižší. Pokud v době smrti zůstavitele tyto zásoby patřily do souhrnu hmotného majetku, práv a jiných majetkových hodnot podniku, nabyl žalobce spoluvlastnické právo i k těmto součástem podniku. Tvrzená škoda mu proto nevznikla.


Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř a podává je z důvodu podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel opětovně podrobně rozebírá skutkové okolnosti průběhu dědického řízení, poukazuje na to, že zastupování kolizním opatrovníkem bylo pouze formální, opatrovník v rámci dědického řízení nehájil jeho zájmy a neučinil žádné kroky k tomu, aby bylo zjištěno, jakým způsobem bylo naloženo s majetkem náležejícím k podnikatelské činnosti zesnulého. Ryze formální zastupování bylo dovršeno opožděným podáním odvolání do usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 12. 2001, č. j. D 1810/98. Opožděné odvolání bylo podáno z důvodu nedostatečných znalostí kolizního opatrovníka, který se původně domníval, že vydáním rozhodnutí v dědickém řízení jeho zastupování končí. Dovolatel namítá, že v dědickém rozhodnutí se pojem podnik neužívá, je zde uvedeno, že se potvrzuje celé dědictví, veškerý majetek a majetková práva související s výkonem podnikatelské činnosti zůstavitele, a k zásobám v hodnotě 6.000.000,- Kč nebylo při stanovení hodnoty majetku spadajícího do dědictví přihlédnuto. Namítá, že soud měl ve smyslu § 175m o. s. ř. zjistit zůstavitelův majetek, jeho dluhy a provést soupis aktiv a pasiv, a to i ohledně majetku náležejícího do podnikatelské činnosti, a na tomto podkladě pak měl určit obvyklou cenu majetku, výši dluhů a čistou hodnotu majetku. Uvádí, že z majetku náležejícího do podnikatelské činnosti zůstavitele prakticky nic nezůstalo, nelze jej dohledat ani blíže určit hodnoty do něj náležející. Výši škody nemohl blíže prokázat, neboť soud neprovedl důkazy jím navržené k jejímu zjištění. V dědickém řízení mu nebyla umožněna osobní účast na projednání dědictví a nebylo mu umožněno vyjádřit se k dědickému řízení a v této souvislosti poukazuje na § 8 odst. 2 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Žalovaná ve vyjádření k dovolání považuje napadený rozsudek za správný. Dovolání žalobce je z větší části toliko opakováním argumentů, se kterými se odvolací soud již beze zbytku vypořádal, dovolání je nedůvodné a nepřípustné, neboť dovoláním napadeným potvrzujícím rozsudkem nebyla řešena věc zásadního právního významu. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.


Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.


Dovolatel však žádnou otázku zásadního právního významu neoznačil a neshledal ji v dané věci ani dovolací soud.


Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že za stavu, kdy v dědickém rozhodnutí, jímž bylo ve smyslu § 175q odst. 1 písm. d) o. s. ř. potvrzeno nabytí celého dědictví po otci žalobce třem dědicům rovným dílem, nebylo přihlédnuto k hodnotě zásob zůstavitelova podniku v tvrzené výši 6.000.000,- Kč, žalobci žádná majetková újma nevznikla, neboť se stal v rozsahu 1/3 spoluvlastníkem všech věcí do dědictví náležejících, včetně podniku zůstavitele. Tato úvaha je i podle názoru dovolacího soudu zcela správná a plně odpovídá zásadám, na nichž spočívá dědické řízení.


Dovolatel sice uvádí dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), žádnou z jeho námitek však nelze pod něj podřadit. Jeho námitky se týkají především otázek skutkových, a naplňují tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1164, svazek 16, ročník 2002).


Pokud jde o odkaz dovolatele na ust. § 8 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, a zejména pak o námitku, že mu v rámci dědického řízení nebyla umožněna osobní účast a nebylo mu umožněno vyjádřit se k projednávání dědictví, na těchto otázkách rozhodnutí odvolacího soudu nestojí.


Ostatní námitky, týkající se zejména neprovedení navržených důkazů, představují dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nehledě k tomu, že není-li základ nároku dán, nelze provádět dokazování k jeho výši, k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř), což není tento případ.


Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.


Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 4. června 2008


JUDr. Marta Škárová, v. r.


předsedkyně senátu