25 Cdo 1223/2012
Datum rozhodnutí: 31.10.2013
Dotčené předpisy: § 106 odst. 2 obč. zák.



25 Cdo 1223/2012


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce G. S. , zastoupeného Mgr. Josefem Koppem, advokátem se sídlem v Praze 7, Poupětova 3, proti žalovanému České republice Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o vydání věci nebo o zaplacení 24.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 88/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2011, č. j. 28 Co 553/2010-216, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 20. 7. 2010, č. j. 20 C 88/2009-183, zamítl žalobu na vydání věcí, eventuálně na zaplacení částky 24.000.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce uzavřel smlouvu o koupi Pivovaru Žatec s právním předchůdcem žalované, Fondem národního majetku České republiky, který později od smlouvy odstoupil, protože žalobce neuhradil celou kupní cenu. Žalobce pro pivovar nakoupil movité věci, které po zrušení smlouvy v roce 1999 žalovaná prodala v dražbě, takže je již neměla v držení a žaloba o jejich vydání musela být zamítnuta. Eventuální žalobní návrh na peněžitou náhradu škody byl zamítnut vzhledem k úspěšnému uplatnění námitky promlčení ze strany žalované. Právní předchůdce žalované pozbyl držby předmětných movitých věcí dne 7. 4. 1999, tříletá objektivní promlčecí doba podle § 106 odst. 2 obč. zák. tedy uplynula 7. 4. 2002, zatímco žaloba byla podána až dne 2. 1. 2007.

Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 30. 3. 2011, č. j. 28 Co 553/2010-216, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením věci. K námitce odvolatele, že vzhledem k úmyslnému způsobení škody měla být uplatněna desetiletá promlčecí doba, odvolací soud nepřihlédl jako k nové skutečnosti uplatněné v odvolacím řízení v rozporu s § 205a odst. 1 o.s.ř.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a zdůvodňuje ho nesprávným právním posouzením věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a tím, že řízení bylo postiženo vadou, neúplně provedeným dokazováním, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Soud prvního stupně měl z moci úřední řešit otázku, zda se nemůže jednat o škodu způsobenou alespoň ve formě nepřímého úmyslu, když taková možnost vyplývala z provedených důkazů. Pokud by dospěl k závěru, že se o úmyslně způsobenou škodu nejedná, měl jej ve smyslu § 118a o.s.ř. poučit a vyzvat k prokázání tvrzených skutečností. Odvolací soud pak pochybil, jestliže k námitce úmyslně způsobené škody nepřihlédl s odkazem na ustanovení § 205a odst. 1 o.s.ř. Žalobce netvrdil novou skutečnost, tato námitka vycházela z již zjištěného skutkového stavu a dovolával se jí proto jen nesprávného postupu soudu prvního stupně. Navrhl, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla dovolání žalobce zamítnout s poukazem na to, že jeho tvrzení o škodě způsobené úmyslně je tvrzením skutkovým, nejedná se o právní posouzení a jde tedy o novou skutečnost ve smyslu § 205 odst. 1 o.s.ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 30. 3. 2011, Nejvyšší soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. dále též jen o.s.ř. ).

Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) ani písm. b) o.s.ř. nejsou naplněny, zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací soud je vázán vymezením dovolacího důvodu (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.) a je oprávněn přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů v dovolání uplatněných.

Dovolatel od vznesení námitky promlčení zpochybňuje (a činí tak i v dovolání) závěr, že nárok na náhradu škody formou tzv. eventuálního petitu v žalobě o vydání věci se promlčuje podle § 106 obč. zák., na rozdíl od nepromlčitelného vlastnického práva. Jde ovšem o ustálenou judikaturu dovolacího soudu (srov. jak dovolatelem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2490/2000, tak zejména rozsudek téhož soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2883/2006, publikovaný pod č. 98/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), s níž je rozsudek odvolacího soudu v souladu, proto tato otázka přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá.

Zpochybňuje-li dovolatel pouze aplikaci § 205a odst. 1 o.s.ř. ze strany odvolacího soudu, namítá-li, že mělo být přihlédnuto k jeho tvrzení o úmyslném způsobení škody, uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Tímto dovolacím důvodem však nelze přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm c) o.s.ř. ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. založit, jestliže nejde o zásadně významný výklad otázky procesního práva. Dovolatel prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu vytýká odvolacímu soudu neúplně provedené dokazování, tedy zpochybňuje skutkový stav věci za situace, kdy tvrzení o úmyslném způsobení škody dříve než v odvolání neuvedl a kdy z důkazů provedených před soudem prvního stupně se okolnosti tomu nasvědčující nepodávaly. Nemůže jít tedy o otázku právní, tím méně pak zásadně významnou.

Jestliže uplatněné námitky žalobce tedy přípustnost dovolání nezaložily a Nejvyšší soud dovolání podle § 218 písm. c) ve spojení s § 243b odst 5 větou první o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. října 2013


JUDr. Petr Vojtek předseda senátu