25 Cdo 1223/2008
Datum rozhodnutí: 31.03.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 7 odst. 3 předpisu č. 32/1965Sb.




25 Cdo 1223/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně H. T. , zastoupené JUDr. Pavlem Vyroubalem, advokátem, se sídlem Vsetín, Palackého 168, proti žalované AREA MEDICA, spol. s r. o. , IČ 476 66 617, se sídlem Valašské Meziříčí, Husova 403/5, zastoupené JUDr. Marií Bučkovou, advokátkou, se sídlem Otrokovice, tř. Tomáše Bati 332, za účasti České pojišťovny a. s., se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, s adresou pro doručování: Česká pojišťovna a. s., Region severní Morava, agentura Nový Jičín, Nový Jičín, Masarykovo nám. 14, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 12 C 111/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. února 2007, č.j. 56 Co 400/2006-253, takto: I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se původně domáhala zaplacení 267.048,80 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, jež jí vznikla v důsledku komplikací při plánované operaci křečových žil, které se podrobila 1. 3. 1999 v zařízení žalované; při operaci došlo k uvolnění tzv. olivky (části operační sondy), která pronikla do vnitřní pánevní žíly.
Okresní soud ve Vsetíně pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 22. 3. 2006, č.j. 12 C 111/2001-217 (poté, co byl jeho rozsudek ze dne 28. 3. 2003, č.j. 12 C 111/2001-113, jímž žalobkyni přiznal částku 9.905,- Kč s příslušenstvím a ve zbytku žalobu zamítl, rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2004, č.j. 56 Co 217/2003-135, v zamítavé části co do částky 256.635,60 Kč zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), po částečném zpětvzetí žaloby zastavil řízení ohledně částky 12.505,- Kč s příslušenstvím, co do zbývající částky 244.130,60 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Mezi účastníky bylo nesporné, že se žalobkyně dne 1. 3. 1999 podrobila v zařízení žalované plánované operaci, při níž došlo k uvolnění tzv. olivky, což žalobkyni způsobilo zdravotní komplikace. Příčinou uvolnění olivky byla vada či únava materiálu, zvolený operační postup byl správný. Výše odškodnění za bolest a ztížení společenského uplatnění byla stanovena znalcem podle vyhlášky č. 32/1965 ve znění vyhlášky č. 54/1993 Sb. (dále jen vyhláška č. 32/1965 Sb. ) a ve stanovené výši žalobkyni vyplacena (bolestné 9.900,- Kč, ztížení společenského uplatnění 6.000,- Kč). Žalobkyně požadovala zvýšení odškodnění na dvacetinásobek. Soud dospěl k závěru, že pro mimořádné zvýšení odškodnění ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. nejsou splněny podmínky, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně byla osobou, jejíž zapojení v kulturním, sportovním či jiném odvětví společenského života bylo na vysoké úrovni a mimořádné. Žalobkyně vykonává tutéž práci jako před operací, sama zabezpečuje chod domácnosti, rekreačně a příležitostně chodí plavat.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 2. 2007, č.j. 56 Co 400/2006-253, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 188.663,60 Kč s příslušenstvím, v rozsahu částky 54.000,- Kč s příslušenstvím jej zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a ohledně částky 1.467,- Kč s příslušenstvím změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované uvedenou částku uhradit. V otázce výše bolestného shledal správným závěr soudu prvního stupně, že nebyly splněny podmínky pro přiznání bolestného nad rámec již vyplacené částky 9.900,- Kč ve výši 173.100,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do částky 173.100,- Kč s příslušenstvím (náhrada za bolest) napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a co do dovolacího důvodu odkazuje na ustanovení § 241b odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v otázce, zda je v daném případě přiměřené přiznat odškodnění za bolest toliko v základní výši dle vyhlášky č. 32/1965 Sb., která byla přijata za naprosto odlišných ekonomických, společenských, právních a politických poměrů, a zda jsou soudy omezeny v možnosti přiznat odškodnění za bolest limity danými ustanoveními této vyhlášky, když dle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR jsou soudci vázáni toliko zákony a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu, nikoliv již jinými (podzákonnými) právními předpisy a naopak jsou oprávněny posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem či mezinárodní smlouvou, popřípadě aplikovat takovýto právní předpis ústavně konformním způsobem. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 350/03 dovolatelka kritizuje soudem prvního stupně provedený výklad ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky jako restriktivní a formalistický, nerespektující závěry citovaného nálezu Ústavního soudu, podle něhož jsou soudy při rozhodování o výši náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění povinny posuzovat konkrétní případ zejména z hlediska principu proporcionality. Dle dovolatelky neodpovídá částka 9.900,- Kč způsobené újmě na zdraví, jejím následkům a současným společenským a ekonomickým poměrům. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení, příp. aby v tomto rozsahu zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc v rozsahu týkajícím se částky 173.100,- Kč s příslušenstvím vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání - v souladu s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen o. s. ř. ) a shledal, že bylo podáno včas, účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v posuzovaném případě nepřichází v úvahu, neboť napadeným rozsudkem potvrzený rozsudek soudu prvního stupně byl sice jeho druhým rozhodnutím v dané věci, avšak žaloba byla v rozsahu předmětného nároku v obou případech zamítnuta. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek zásadního významu.
K otázce aplikovatelnosti vyhlášky č. 32/1965 Sb. vzhledem ke společenským a ekonomickým poměrům, za nichž byla přijata, a současné společensko-ekonomické situaci se Nejvyšší soud již několikrát vyjádřil tak, že vztah příslušných právních předpisů, tedy aktuálně platné vyhlášky č. 440/2001 Sb. a vyhlášky č. 32/1965 Sb., řeší přechodné ustanovení obsažené v § 9 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Soudu nepřísluší, aby na základě oprávnění zvýšit odškodnění za bolest a ztížení společenského uplatnění podle hledisek stanovených dosavadním právním předpisem, tato přechodná ustanovení obcházel či aby v rozporu s nimi obsah nové právní úpravy vztahoval k nárokům, které se řídí úpravou dosavadní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1875/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2005, sešit 31, pod C 2991, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 25 Cdo 509/2004, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2007, CD 3, pod C 3449). V rámci úvah o zvýšení náhrady za bolest či ztížení společenského uplatnění může soud, maje přitom na zřeteli zásadu přiměřenosti a proporcionality, vycházet toliko ze zjištění o závažnosti zdravotní újmy poškozeného a jejího vlivu na jeho dosavadní způsob života. Zásada proporcionality a přiměřenosti rozhodování soudu, jak byla vyložena v dovolání citovaným nálezem Ústavního soudu, reprezentuje požadavek na zohlednění závažnosti způsobené újmy při úvaze o zvýšení základního hodnocení, resp. při úvaze o výši násobku ve smyslu § 7 odst. 3 předmětné vyhlášky, nevytváří však prostor pro napravování dopadů společenských a zejména ekonomických změn, k nimž došlo v době od jejího přijetí.
Ústavní soud v nálezech sp. zn. III. ÚS 274/01 a I. ÚS 276/01, uveřejněných ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 24 pod č. 168 a svazek 29 pod č. 34, vyložil, že vázanost soudce zákonem podle čl. 95 odst. Ústavy ve spojení s čl. 1 Ústavy znamená oprávnění soudu neaplikovat jiný právní předpis , je-li soudem považován za rozporný se zákonem. A contrario z uvedených ústavních ustanovení však vyplývá, že nekonstatuje-li obecný soud nesoulad jiného právního předpisu se zákonem , je jím vázán. Vyhláška č. 32/1965 Sb. ve znění pozdějších předpisů nikdy nebyla obecnými soudy ani Ústavním soudem označena za protiústavní a byla i je v právní praxi běžně aplikována v případech, na něž se z hlediska své časové působnosti vztahuje. Poukaz na to, že pochází ze 60. let 20. století, a tudíž neodpovídá změněným ekonomickým a společenským poměrům, je poněkud zavádějící, neboť výše odškodnění za jeden bod byla v době účinnosti vyhlášky několikrát zvýšena, naposledy vyhláškou č. 54/1993 Sb.
Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. (obdobně jako § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.) umožňující mimořádné zvýšení odškodnění, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétní případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, tedy aby sám podle svého uvážení posoudil, jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci přiměřené . Vzhledem k tomu, že aplikace relativně neurčité hypotézy na konkrétní případ je závislá na zhodnocení individuálních okolností dané věci a je spjata s posouzením jedinečného skutkového základu, nemá zpravidla judikatorní přesah, a tedy ani zásadní právní význam. V takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud (jde-li o dovolání, jež může být přípustné pouze dle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, nebo ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1514/2007). O takový případ se v souzené věci nejedná.
Argumentace dovolatelky poukazující na údajně trvalé následky poškození zdraví je nepřípadná již proto, že předmětem dovolání je nárok na náhradu bolestného, a nikoli ztížení společenského uplatnění. Odškodnění za bolest se poskytuje za bolesti způsobené poškozením na zdraví, jeho léčením nebo odstraňováním jeho následků (§ 2 odst. 1 vyhlášky č. 32/1965 Sb.). Podle zásad pro hodnocení odškodnění za bolest obsažených v příloze k vyhlášce č. 32/1965 Sb. pod A.I. za bolesti podle § 2 odst. 1 vyhlášky se považuje i ztížení zdravotní pohody, jako jsou závažné změny psychické, poruchy nervového ústrojí, stavy únavnosti, závratě nebo jiné fyzické útrapy a strasti z omezení pohybu nebo bezmocnosti (odst. 1). Pokud je sazba stanovena v rozmezí, ohodnotí lékař při lehčím nebo kratším průběhu léčení bolest počtem bodů při dolní hranici rozmezí uvedeného v sazbě; při těžším nebo delším průběhu ohodnotí bolest odpovídajícím větším počtem bodů v daném rozmezí sazby, v jehož rámci také přihlédne ke ztížení zdravotní pohody, pokud nastalo poškozením na zdraví (odst. 4). Hodnocení poškození zdraví provedené podle odstavců 2 a 4 se zvýší až o polovinu, jestliže a) došlo k infekci rány (s výjimkou tetanu); ohodnocení lze zvýšit jen za to zranění, jehož doba léčení se infekcí prodloužila, b) poškození na zdraví vyžadovalo bolestivější způsob léčby, jako jsou opětované transfúze a infúze, nebo při léčbě nastaly komplikace, jako jsou zánět žil, proleženiny, zánět plic apod., c) povaha zranění si vyžádala operační výkon, přičemž za operační výkon se nepokládají injekce, punkce kloubu, hrudníku a hlíz, infúze, transfúze; toto zvýšení se však neprovede, jestliže operační výkon je již uveden a hodnocen v základní sazbě pro příslušné poškození (odst. 6). Z uvedeného vyplývá, že pokud poškozený vytrpěl bolesti obvykle (typově) spojené s poškozením vyjádřeným v jednotlivých sazbách, je příslušné odškodnění vyjádřeno již v základní sazbě. Pokud je bolest zvýšena okolnostmi odůvodňujícími dle citovaného odst. 6 zásad zvýšení až o polovinu, je odškodnění vyjádřeno tímto zvýšením. A teprve pokud by intenzita bolestí byla natolik mimořádná, že by ani zvýšení o polovinu dle odst. 6 zásad tuto jejich extrémní intenzitu nevystihovalo, přichází v úvahu mimořádné zvýšení dle § 7 odst. 3 vyhlášky.
Součástí skutkových zjištění, z nichž vycházel odvolací soud a která nepodléhají dovolacímu přezkumu, není poznatek o tom, že by bolest žalobkyně utrpěná v důsledku komplikací při předmětném lékařském zákroku (včetně léčby jejich následků), byla ve srovnání s bolestí obvyklou v případech obdobných mimořádně intenzivnější, a proto zde není podklad pro závěr, že by se jednalo o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele odůvodňující zvýšení náhrady bolestného dle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb.
Jelikož v otázce předložené dovolacímu přezkumu nebyly shledány předpoklady zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobkyni právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. března 2010
JUDr. Robert Waltr,v.r.
předseda senátu