25 Cdo 1219/2009
Datum rozhodnutí: 26.05.2011
Dotčené předpisy: § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., § 104 odst. 1 o. s. ř.




25 Cdo 1219/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. P. , zastoupeného JUDr. Renátou Sladkou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Týnská 10, proti žalovanému označenému jako Úřad městské části Praha 5 , se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 4, o 5.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 474/2006, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2008, č. j. 62 Co 147/2008-84, takto:

Dovolání se zamítá . O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 17. 1. 2008, č. j. 31 C 474/2006-67, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 5.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Neshledal důvodným nárok na náhradu škody způsobené průtahy v řízení, nerespektováním pravomocného rozsudku Krajského soudu v Praze, rozhodováním ve věci v rozporu s přestupkovým zákonem a správním řádem a nerespektováním rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 15. 7. 2004.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 11. 2008, č. j. 62 Co 147/2008-84, rozsudek soudu prvního stupně zrušil, zastavil řízení podle § 104 odst. 1 o.s.ř. a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že žalovaný tak, jak ho žalobce označil v žalobě a ve svých dalších podáních, nemá způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 o.s.ř.), neboť je orgánem obce, který nemá způsobilost samostatně nabývat práva z právních vztahů a nést povinnosti z těchto vztahů vyplývající. Jedná se o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit.

Proti tomuto usnesení podal žalobce dovolání. V něm s odkazem na § 241a odst. 2 o.s.ř. namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel je přesvědčen, že mu bylo ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod odepřeno právo na spravedlivý proces, neboť žaloba směřovala proti orgánu veřejné správy, který vydal rozhodnutí tvořící jádro původního sporu, a bylo na místě, aby soud prvního stupně postupoval podle § 5, § 43 odst. 1 a § 104 odst. 2 o.s.ř. a učinil vhodná opatření směřující k odstranění nedostatku žaloby v označení žalovaného. Odvolací soud měl správně rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit, vyslovit svůj právní názor a s ním vrátit věc k novému projednání, aby soud prvního stupně mohl účastníka poučit o vadě žalobního návrhu a vyzvat jej k jejímu odstranění. S odvoláním na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 108/93 navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o.s.ř., a že je podle § 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Vzhledem k tomu, že usnesení bylo odvolacím soudem vydáno dne 26. 11. 2008, postupoval Nejvyšší soud podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12, čl. II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).

Podle § 19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.

Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a povinnosti, která zákon přiznává účastníkům. Způsobilost být účastníkem řízení má zásadně ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu). Ten, kdo nemá právní subjektivitu, je způsobilým účastníkem řízení, jen jestliže mu zákon tuto způsobilost přiznává.

Podle ustanovení § 90 o.s.ř. účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný. Vymezení účastníků řízení se v tomto případě zakládá čistě procesním způsobem; žalobcem je ten, kdo podal u soudu návrh na zahájení řízení (žalobu), a žalovaným ten, koho žalobce v žalobě za tohoto účastníka řízení (za žalovaného) označil. Jestliže byl označen za účastníka řízení ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, jde o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. Ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nemůže v občanském soudním řízení vstoupit do procesních vztahů. V takto vadně zahájeném řízení nemůže vzniknout procesněprávní vztah, neboť zde chybí jeden z jeho základních prvků - jeden ze subjektů procesněprávního vztahu (způsobilá strana sporu). Soud je proto povinen v kterémkoliv stadiu řízení k tomuto nedostatku podmínky řízení přihlédnout a řízení zastavit (§ 103, § 104 odst. 1 o.s.ř.). Způsobilost být účastníkem řízení je přitom procesní podmínkou, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti a jejíž nedostatek vede k zastavení řízení.

Vzhledem k tomu, že soud v případě neodstranitelného nedostatku podmínky řízení nemůže v řízení pokračovat a je povinen řízení zastavit, nemůže do takto vadně zahájeného řízení přistoupit další účastník (§ 92 odst. 1 o.s.ř.) a nemůže ani dojít k záměně účastníka (§ 92 odst. 2 o.s.ř.). Tento nedostatek nelze odstranit ani postupem podle § 43 o.s.ř., jak to navrhoval dovolatel ve svém dovolání.

Uvedené platí nejen tehdy, označil-li žalobce za účastníka řízení toho, kdo nikdy neměl způsobilost být účastníkem řízení, nebo někoho, kdo sice byl způsobilý mít práva a povinnosti nebo jemuž zákon přiznával způsobilost být účastníkem řízení, avšak před zahájením řízení tuto způsobilost ztratil, ale i v případě, že žalobce označil za účastníka řízení organizační složku právnické osoby, která nemá tzv. právní subjektivitu, nebo organizační složku státu (srov. též názor vyjádřený ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 1997, Cpjn 30/97, uveřejněném pod č. 41/1997 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

V projednávané věci žalobce - jak je nepochybné z obsahu jeho podání ze dne 15. 9. 2006 (žaloba) a dalších podání včetně dovolání - označil za žalovaného Úřad městské části Praha 5 a vůči němu směřoval svůj požadavek na zaplacení částky 5.000,- Kč, jak výslovně uvedl například i v tzv. žalobním petitu. Úřad městské části je podle § 4 odst. 1 věty za středníkem zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, orgánem městské části, jemuž tento ani jiný zákon nepřiznává způsobilost být účastníkem řízení. Uvedené označení žalovaného bylo přitom úplné (přesné), určité a srozumitelné a nevzbuzovalo žádné pochybnosti o tom, kdo se měl podle údajů v tomto podání řízení jako žalovaný účastnit. Z obsahu podání nevyplývá, že by v označení žalovaného došlo (mohlo dojít) k chybě v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti (nic takového žalobce netvrdil ani v průběhu řízení před soudy obou stupňů) nebo že by údaj označující žalovaného byl v logickém rozporu s vylíčením rozhodujících skutečností (v žádném z údajů obsažených v podání se ani nenaznačuje, že by se žalobce svého nároku domáhal proti jinému subjektu), popřípadě údajem o tom, čeho se žalobce domáhá; podání žalobce neobsahovalo v označení žalovaného žádné vady, o jejichž odstranění je soud povinen se pokusit způsobem uvedeným v ustanovení § 43 o.s.ř., neboť žalobcem úplně (přesně), určitě a srozumitelně označený žalovaný Úřad městské části Praha 5 neměl způsobilost být účastníkem řízení. Uvedená skutečnost není - jak uvedeno již výše - vadou žaloby, ale nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit a který vede bez dalšího k zastavení řízení (§ 103, § 104 odst. 1 o.s.ř.).

Není tedy důvodná dovolací námitka, že jde o vadu žalobního návrhu, a proto měl odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k novému projednání, aby poučil účastníka o vadě žalobního návrhu a vyzval jej k jejímu odstranění. Dovolatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 4. 7. 1995, sp. zn. II. ÚS 108/93, týkající se restitučních nároků, který podle jeho názoru zcela odpovídá procesní situaci v předmětné věci. Je nutno přisvědčit tomu, že v uvedené věci byl jako žalovaný označen Městský úřad v M. B. , tedy obdobně jako ve věci nyní projednávané orgán obce, který nemá způsobilost být účastníkem řízení; přesto Ústavní soud uzavřel, že soudy měly postupovat podle § 5, § 43 odst. 1 a § 104 odst. 2 o.s.ř. a učinit tak vhodná opatření směřující k odstranění nedostatku návrhu. Sám Ústavní soud ovšem v jiném případě, a to ve věci sp. zn. III. ÚS 74/94, konstatoval, že zmíněný postup se použije v restitučních řízeních, kde je na místě přistupovat k věci tak, aby nedocházelo k nevstřícnému, formalistickému postupu soudu, který hrozí případnou další křivdou, neboť restituční nároky jsou nároky mimořádnými, a to do té míry, že to odůvodňuje i mimořádný postup soudů, co se poučení účastníků (v této oblasti i jejich právních zástupců) týče. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil ve svých nálezech sp. zn. IV. ÚS 144/97, I. ÚS 11/95, II. ÚS 79/94 , III. ÚS 61/97. V nálezu sp. zn. I. ÚS 11/95 například výslovně uvedl, že v případě sporu mimo rámec mimosoudních rehabilitací judikatura Ústavního soudu zesílenou povahu poučovací povinnosti vůči žalobci ze strany soudu neakcentuje. Je tedy zřejmé, že ani z pohledu ústavních nálezů, na které dovolatel poukazuje, nelze dovodit nesprávnost dovoláním napadeného rozhodnutí, neboť jde o odlišné hmotněprávní i procesní situace. Ostatně okolnost, že způsobilost být účastníkem řízení je procesní podmínkou, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti a jejíž nedostatek vždy vede k zastavení řízení, konstatoval Ústavní soud i v pozdějších rozhodnutích (srov. například usnesení ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3103/10). Jestliže v posuzovaném případě žalobce od počátku požadoval, aby mu žalovanou částku zaplatil Úřad městské části Praha 5, který byl jednoznačně a bez chyb označen za žalovaného, nejde o opravu vadného označení žalovaného; poučením, kterého se dovolatel nyní dožaduje, není možno odstranit nedostatek podmínky řízení ani pasivní věcné legitimace ve sporu.

Protože je tedy rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska námitek uplatněných v dovolání správné, dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 2 věta první o.s.ř. dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť v řízení, v němž jeden z účastníků nemá způsobilost být účastníkem řízení, je pojmově vyloučeno přiznat některému z účastníků náhradu nákladů řízení.

Dovolací soud nad rámec odůvodnění upozorňuje soud prvního stupně, že ve smyslu § 12 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, má zrušit usnesení ze dne 12. 2. 2009, č. j. 31 C 474/2006-93, a rozhodnout o vrácení soudního poplatku za dovolání žalobci, neboť poplatková povinnost nevznikla s ohledem na poznámku č. 6 k položce 18 Sazebníku poplatků, který je přílohou citovaného zákona.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. května 2011

JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu