25 Cdo 1208/2006
Datum rozhodnutí: 26.11.2008
Dotčené předpisy: § 13 předpisu č. 82/1998Sb., § 18 předpisu č. 58/1969Sb.




25 Cdo 1208/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce M. P., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti ČR, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 12 C 98/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. října 2005, č. j. 12 Co 102/2004-43, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se proti státu domáhal náhrady škody v celkové výši 232.631,30 Kč, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Teplicích, a to průtahy v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále též jen BSM ); soud věc neprojednal a nerozhodl v přiměřené lhůtě, proto bylo třeba opakovaně provést podle platných cenových předpisů ocenění nemovitosti, která se stala předmětem vypořádání, v důsledku čehož musel žalobce (podle rozhodnutí soudu vydaného až v roce 2001) vyplatit své bývalé manželce na vyrovnání podílu vypořádaného BSM vyšší částku, než která by mu byla uložena, nebýt průtahů v řízení, rozhodnutím v roce 1991 (rozdíl činí 229.517,- Kč); současně mu vznikly zbytečně vynaložené náklady opakovaně vypracovávaných znaleckých posudků na ocenění této nemovitosti (3.114,30 Kč).

Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 13. 11. 2003, č. j. 12 C 98/2002-25, žalobu na zaplacení 232.631,30 Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 6. 9. 2001 do zaplacení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobou ze dne 5. 5. 1986 se žalobce u téhož soudu domáhal vypořádání zaniklého BSM (řízení vedené pod sp. zn. 12 C 137/86), tvořeného vedle věcí movitých též rodinným domem (dále též jen nemovitost ). Po vyjádření žalované (bývalé manželky žalobce) k žalobě ze dne 15. 7. 1986 ve věci proběhlo několik jednání ve dnech 7. 11. 1986, 8. 5. 1987, 3. 7. 1987, 16. 10. 1987, 5. 2. 1988 a 13. 5. 1988. Třemi znaleckými posudky ze 4. 7. 1988, 31. 8. 1988 a 22. 12. 1989 došlo k ocenění věcí movitých, dne 23. 11. 1988 byl před dožádaným soudem proveden výslech svědka. Další jednání ve věci proběhla ve dnech 23. 6. 1989, 15. 9. 1989, 13. 10. 1989, 3. 11. 1989, 30. 3. 1990 a 25. 1. 1991. Znaleckým posudkem ze dne 8. 3. 1991 byla nemovitost oceněna na 124.745,90 Kč, v důsledku nabytí účinnosti vyhlášky č. 393/1991 Sb., o cenách staveb, pozemků a trvalých porostů, ke dni 1. 11. 1991 byl k návrhu žalované dne 19. 12. 1991 tento znalecký posudek doplněn tak, že znalec ocenil nemovitost na 287.882,90 Kč a pozemek pod ní na 6.840,- Kč. Poté však došlo u soudu prvního stupně ke změně rozvrhu práce, dne 1. 12. 1993 byl spis přidělen jinému referentovi a senát 12 C byl z důvodu převedení soudkyně na trestní úsek od 1. 11. 1994 do 31. 3. 1995 uzavřen. Ve věci proběhlo další jednání dne 23. 11. 1995, při jednání dne 16. 1. 1996 žalovaná navrhla mimosoudní urovnání sporu, žalobce pak provedení důkazu jeho opětovným výslechem s ohledem na změny, které měly nemovitost v mezidobí zhodnotit. Znaleckým posudkem ze dne 14. 4. 1996 byla nemovitost oceněna na 391.740,- Kč, další jednání proběhla ve dnech 4. 12. 1997, 23. 12. 1997 a 14. 9. 1999, přičemž jednání nařízené na den 24. 2. 1998 bylo odročeno z důvodu na straně žalobce a jednání nařízené na den 21. 1. 1999 bylo odročeno z důvodu neznámého pobytu žalované. Jelikož v roce 1997 nabyl účinnosti zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, byl vypracován nový znalecký posudek, došlý soudu dne 9. 10. 2000, který ocenil nemovitost částkou 583.780,- Kč. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 9. 3. 2001, č. j. 12 C 137/86-248, bylo žalobci mimo jiné uloženo zaplatit žalované na vyrovnání podílu z vypořádání BSM částku 212.009,- Kč a účastníkům tohoto řízení byla uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně státu náklady znalečného (6.921,60 Kč) a soudní poplatek (12.702,- Kč); toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 7. 8. 2001. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v předmětném řízení docházelo k průtahům ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) /dále též jen zákon /, které však nebyly způsobeny výlučně bezdůvodnou nečinností soudu, nýbrž i nutností opakovaného vypracovávání znaleckých posudků na ocenění nemovitosti z důvodu žalobcem tvrzeného zhodnocování stavebními úpravami, dále neschopností účastníků předmětného řízení řešit věc smírně a jejich opakovanými procesními postupy. Podle soudu prvního stupně však žalobci nevznikla ani škoda, která by byla v příčinné souvislosti s délkou řízení, neboť byť se z důvodu novelizace cenových předpisů zvýšil vypořádací podíl ze zrušeného BSM, zvýšila se odpovídajícím způsobem též hodnota nemovitosti, která žalobci připadla (plynutím času se zvyšovala hodnota celého majetku, nikoli jen jeho část představovaná částkou vyplacenou žalobcem na vyrovnání podílu).

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. 10. 2005, č. j. 12 Co 102/2004-43, rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 229.517,- Kč s příslušenstvím potvrdil, ve zbytku jej zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolání shledal důvodným pouze ohledně částky 3.114,30 Kč představující žalobcem zaplacenou náhradu nákladů státu. Uvedl, že až do 8. 3. 1991 probíhalo řízení plynule a bez průtahů, poté však nebyla jednání nařizována v přiměřených lhůtách a až do vydání meritorního rozhodnutí byly prováděny důkazy pouze reagující na změny cenového předpisu, jejichž provedení by však nebylo třeba, pokud by bylo rozhodnuto již v roce 1991, kdy měl soud k dispozici veškeré podklady pro rozhodnutí; došlo také k přidělení věci jinému soudci a k uzavření senátu 12 C na 5 měsíců. Ve všem shora uvedeném je podle odvolacího soudu nutno spatřovat průtahy v řízení, tedy nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zákona, přičemž žádnému z účastníků řízení o vypořádání BSM nelze přičítat prodlužování a komplikování jeho průběhu, jak to mylně učinil soud prvního stupně. V příčinné souvislosti s těmito průtahy pak vznikla žalobci škoda spočívající pouze v zaplacení náhrady nákladů státu (proto v tomto rozsahu odvolací soud napadený rozsudek zrušil). Žalobcem požadovaná náhrada částky spočívající v rozdílu mezi výší vypořádacího podílu ze zaniklého BSM, k jehož zaplacení byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 9. 3. 2001, č. j. 12 C 137/86-248, povinován, a výší podílu, který by byl povinen bývalé manželce uhradit v případě meritorního rozhodnutí již v roce 1991, nepředstavuje podle odvolacího soudu majetkovou újmu. Zvýší-li se totiž cena nemovitosti náležející do masy BSM (ke změně cenového předpisu do doby meritorního rozhodování soudy přihlíží z úřední povinnosti), zvýší se současně hodnota celého BSM a toto zvýšení se pak nutně musí odrazit ve výši podílů každého z bývalých manželů; takové vyrovnání podílů však zůstává v rámci hodnoty celého bezpodílového spoluvlastnictví. Platí přitom, že pro ocenění věci pro účely vypořádání BSM je určující stav věci v době zániku BSM, přičemž je třeba vycházet z cen odpovídajících cenám platným v době, kdy se BSM vypořádává. Odvolací soud na závěr odmítl námitku žalobce, že rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (konkrétně rozsudek ze dne 7. 1. 2003 ve věci B. proti České republice, jehož aplikace se žalobce domáhal) jsou závazná pro rozhodování tuzemských soudů.

Proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a jež odůvodňuje podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Otázka posouzení majetkové újmy, která vznikla žalobci v důsledku průtahů soudního řízení vznikem povinnosti vyplatit na vyrovnání podílu protistraně vyšší částku, než by byl povinen nebýt porušení právních povinností soudem v původním řízení jako škody ve smyslu § 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. či § 5 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. má podle názoru žalobce po právní stránce zásadní význam, neboť její posouzení je relevantní i pro posouzení jiných obdobných právních poměrů, a může tak ovlivnit obecnou rozhodovací činnost soudů. Navíc odvolací soud napadeným rozhodnutím vyřešil tuto otázku v protikladu s rozsudkem ESPL 41486/98 B. ca ČR. Právní názor odvolacího soudu o neexistenci újmy v souvislosti s nárůstem ceny nemovitosti v čase současně s nárůstem částky na vyrovnání podílů považuje žalobce za irelevantní, neboť podle něj by cena předmětné nemovitosti rostla i v případě neexistence uvedeného soudního řízení a průtahů s ním spojených; bez zjištěných průtahů by ovšem nedošlo k růstu výše náhrady na vyrovnání podílů. Příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody na straně žalobce pak plyne nejen z časové posloupnosti těchto jevů, ale zejména z té skutečnosti, že bez průtahů by objektivně žádná újma spočívající v částce, kterou by žalobce na vyrovnání podílu nemusel vyplatit protistraně v původním řízení, nevznikla. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalovaná uvedla, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva nemají hmotněprávní povahu, nejsou obecně závazná a nelze jimi odůvodňovat rozhodnutí tuzemských soudů. Jelikož je napadené rozhodnutí odvolacího soudu správné, navrhuje, aby bylo dovolání zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání proti části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pro řešení otázky zásadního právního významu (otázka, zda okolnost, že účastník řízení vynaložil na základě rozhodnutí soudu vydaném v řízení s průtahy v důsledku změny cenových předpisů vyšší částku, než by byl povinen zaplatit na základě rozhodnutí vydaném v řízení bez průtahů, představuje vznik majetkové újmy). Dovolání není důvodné.

Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném do 26. 4. 2006) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Podle odst. 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

Podle § 2 zákona č. 82/1998 Sb. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

Ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném do 26. 4. 2006) zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří předpokladů: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody.

Podle § 442 odst. 1 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Škodou se rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi.

Za skutečnou škodu je nutno považovat takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí; majetkový stav je tvořen především souhrnem hmotných předmětů (věcí) o určité hodnotě vyjádřené v penězích a jiných hodnot či práv, jsou-li penězi ocenitelné (např. pohledávky, tzv. duševní vlastnictví apod.); oproti tomu pasiva se do hodnoty majetkového stavu promítají negativně.

V posuzované věci označuje žalobce za škodu rozdíl mezi částkou, která mu byla soudním rozhodnutím uložena k zaplacení na úhradu vypořádacího podílu bývalé manželce, a částkou, která by mu z téhož titulu byla uložena o zhruba deset let dříve, nedošlo-li by k průtahům v soudním řízení o vypořádání BSM. Není pochyb o tom, že zmíněný rozdíl skutečně nastal a že zvýšení předmětné částky, kterou byl žalobce nucen ze svého majetkového stavu vynaložit, bylo vyvoláno změnou cenového předpisu, použitého ke stanovení výše náhrady za nemovitost, která byla žalobci soudním rozhodnutím přikázána do vlastnictví. Již z toho je zřejmé, že platbu zmíněné částky, coby důvod snížení majetkového stavu žalobce, nelze oddělit od okolnosti, že současně jeho majetkový stav doznal pozitivní změny v tom směru, že konstitutivním rozhodnutím soudu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví se stal výlučným vlastníkem celé nemovitosti, a to za náhradu, která má kompenzovat bývalé manželce to, že ona jako původní bezpodílový spoluvlastník své vlastnické právo k nemovitosti zcela pozbývá. I když tedy došlo k výrazným průtahům řízení, nelze dovodit, že žalobcem uplatněný nárok by představoval škodu, která vznikla na jeho majetku. Má-li být po rozvodu manželství vypořádáno zaniklé společné jmění manželů (dříve BSM) podle zásady rovného podílu manželů na společném majetku (srov. nynější § 149 odst. 1 věty první obč. zák.), musí nutně ten z bývalých manželů, jenž nenabývá věc do svého vlastnictví, obdržet částku odpovídající hodnotě jeho polovičního podílu na věci. Změny ve způsobu zjištění této částky u nemovitostí, k nimž v průběhu řízení došlo a jež byly soudem sledovány, vedly k tomu, aby pro ohodnocení nemovitostí byla založena metodika, respektující požadavek odpovídající náhrady pro toho účastníka, jemuž není nemovitost přikázána do vlastnictví. Představuje-li tedy částka připadající na peněžité vypořádání poloviny hodnoty věci kompenzaci za to, že se tato věc (v hodnotě rozhodné k okamžiku vydání konstitutivního soudního rozhodnutí) stává v celém rozsahu výlučným vlastnictvím účastníka řízení, nejde o újmu spočívající ve snížení jeho majetkového stavu, a to ani za situace, kdy v předchozí době mohla být její výše odlišná.

Soudy obou stupňů správně vyložily, že cena nemovitosti stanovená soudem v řízení o vypořádání BSM vyjadřovala hodnotu této nemovitosti v daném místě a čase a že teprve až konstitutivním rozsudkem soudu vzniklo dovolateli (jednomu z bývalých manželů) vlastnické právo k celé nemovitosti, tedy vlastnictví mající hodnotu odvozenou od ceny nemovitosti v okamžiku, kdy se bezpodílové spoluvlastnictví vypořádává. Z uvedeného vyplývá, že zvýšení hodnoty nemovitosti oproti dřívějšímu posudku zároveň znamená, že hodnota odpovídající polovině nemovitosti, kterou získal dovolatel, rovněž stoupla. Rozdíl mezi výší skutečně vyplaceného podílu z vypořádaného BSM dovolatelem bývalé manželce na základě rozhodnutí vydaného v řízení, v němž došlo k průtahům, a výší tohoto podílu, kterou by byl dovolatel povinen uhradit na základě rozhodnutí, bylo-li by vydáno bez průtahů řízení, vzniklý právě v důsledku změny cenového předpisu, podle něhož se nemovitý majetek patřící do BSM oceňoval, proto nemůže představovat škodu.

Právní názor odvolacího soudu, že pro vznik odpovědnosti státu za škodu nebyl splněn předpoklad vzniku škody, je proto správný a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. není naplněn; Nejvyšší soud ČR tudíž dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. listopadu 2008

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu