25 Cdo 1204/2004
Datum rozhodnutí: 14.04.2005
Dotčené předpisy: předpisu č. 58/1969Sb., předpisu č. 82/1998Sb.




25 Cdo 1204/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) K. B. a b) H. B., obou zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) České republice Ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupenému advokátem, Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, a 2) Městu S., zastoupenému advokátem, o náhradu škody ve výši 1.350.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 10 C 14/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. prosince 2003, č. j. 26 Co 370/2003-234, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. První žalované se nepřiznává náhrada nákladů dovolacího řízení.

Od ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 14. 7. 2003, č. j. 10 C 14/99-189, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali náhrady škody ve výši 1.005.154,- Kč s příslušenstvím, podle § 112 o. s. ř. vyloučil řízení o nároku žalobců na zaplacení 344.846,- Kč s příslušenstvím z titulu vrácení kupní ceny zaplacené za dům k samostatnému řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Nárok žalobců na náhradu škody, která jim byla způsobena při sepisu, schválení a registraci kupní smlouvy z 2. 1. 1986 neshledal důvodným. Při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že žalobci uzavřeli dne 2. 1. 1986 kupní smlouvu s Československou socialistickou republikou Místním národním výborem ve S., jíž nabyli do vlastnictví rodinný domek č. 283 na stavební parcele parc. č. 451 v kat. území S. za kupní cenu 344.846,- Kč, s tím, že do 30. 4. 1986 zaplatí 100.000,- Kč a poté nejpozději do 15 let ode dne registrace smlouvy zbytek v ročních splátkách ve výši 16.324,- Kč. Tato kupní smlouva byla schválena rozhodnutím finančního odboru Okresního národního výboru v T. ze dne 7. 1. 1986, č. j. Fin 3/72/8-1/86/ŠU, a státní notářství ji registrovalo 8. 1. 1986; tohoto dne byl stejnopis notářského zápisu a prvopis smlouvy předán žalobci a) a nejpozději tento den byli žalobci informováni o rozhodnutí finančního odboru. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 18. 11. 1994, č. j. 8 C 254/91-77, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 12. 1995, č. j. 13 Co 318/95-115, které nabyly právní moci dne 18. 1. 1996 (dovolání proti rozsudku krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 1996 sp. zn. 2 Cdon 849/96 odmítnuto), byla žalobcům uložena povinnost vydat předmětný dům původním vlastníkům, manželům H., kterým byl dům konfiskován po jejich emigraci. Důvodem tohoto rozhodnutím byla okolnost, že v rozporu s tehdy platnou vyhláškou č. 90/1984 Sb. nebyla v kupní smlouvě sjednána ztráta výhody splátek a žalobci tak byli neoprávněně zvýhodněni. Dohodou, uzavřenou dne 26. 6. 1992 mezi Městem S. a manžely H. byl manželům H. vydán pozemek parc. č. 764/5 v kat. území S., k němuž měli žalobci na základě rozhodnutí finančního odboru Okresního národního výboru v T. ze dne 22. 10. 1975 právo osobního užívání a který zhodnotili. Soud věc posoudil podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen zákon ), a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žalobci se nemohou domáhat na státu náhrady škody z vadně sepsané kupní smlouvy, neboť se jedná o soukromoprávní vztah mezi žalobci a Československou socialistickou republikou, každá ze smluvních stran nese podíl na vadě uzavřené smlouvy, ostatně žalobci mohli smlouvu opravit nebo ji nemuseli uzavřít, navíc vada smlouvy byla jim ku prospěchu. V případě schválení kupní smlouvy finančním referátem ONV a registrace Státním notářstvím v Trutnově, se jedná o odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Podle ust. § 22 odst. 2 zákona 58/1969 Sb. se právo na náhradu takové škody promlčí nejpozději za 10 let od doby, kdy bylo poškozenému nezákonné rozhodnutí doručeno (oznámeno), a v daném případě byla žalobcům rozhodnutí oznámena nejpozději dne 8. 1. 1986, proto se tento jejich nárok promlčel v roce 1996, a nebyla plně splněna ani podmínka předběžného projednání podle ust. § 9 zákona č. 58/1969 Sb. Ohledně náhrady škody, jež měla žalobcům vzniknout nezákonným vydáním pozemku manželům H. a uplatněné ve výši toho, oč tento pozemek žalobci zhodnotili, soud dovodil, že se jedná o nárok na vydání bezdůvodného obohacení, který je podle ust. § 107 odst. 1 obč. zák. promlčen. Vlastnické právo manželů H. bylo do katastru nemovitostí zapsáno dne 19. 5. 1993, toho dne počala běžet subjektivní promlčecí doba, která uplynula v roce 1995. Objektivní promlčecí doba počala běžet v době, kdy žalobci předmětné pozemky zhodnotili, tj. před 8. 4. 1993, a uběhla tedy v roce 1996. Další žalovaný (město S.) není ve věci pasivně legitimován a vůči němu nelze uplatňovat zákon č. 58/1969 Sb. MNV ve S. jednal v rámci přenesených pravomocí státu a za jeho jednání tak plně odpovídá stát.



K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. 12. 2003, č. j. 26 Co 370/2003-234, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a dospěl rovněž k závěru o nedůvodnosti žaloby, i když z poněkud jiných důvodů než soud prvního stupně. Podle názoru odvolacího soudu se na odpovědnost za uzavření vadné kupní smlouvy nevztahuje zákon č. 58/1969 Sb., neboť nejde o škodu způsobenou státem. Kupní smlouva byla uzavřena dvěma smluvními stranami jako soukromoprávní vztah a prodej nemovitosti žalobcům nebyl projevem uplatnění státní moci. Nejednalo se tedy o úřední postup a nemohlo se jednat ani o nezákonné rozhodnutí. Pokud státní orgány schválily, resp. zaregistrovaly smlouvu, kterou jim sami žalobci předložili, nelze takový úkon považovat za vrchnostenský projev zásahu státní moci do jejich sféry, a podmínkou uplatnění nároku z odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je předchozí zrušení těchto rozhodnutí pro jejich nezákonnost, což u schválení smlouvy finančním referátem ONV ani u registrace smlouvy státním notářstvím nebylo splněno. Mezi těmito rozhodnutími a škodou vzniklou žalobcům pak neexistuje příčinná souvislost, vadou kupní smlouvy byli žalobci naopak zvýhodněni a nemovitosti byli povinni vydat až v důsledku restitučních předpisů, tedy v důsledku nového právního řádu, což považují za vznik škody.



Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Rekapitulují skutkové okolnosti, které vedly k tomu, že byli nuceni podle soudního rozhodnutí vydat restituentům dům, který od státu koupili, a dovozují, že postupem státu jim byla prokazatelně způsobena škoda. Jediným důvodem, proč bylo v restitučním sporu rozhodnuto, že jsou povinni předmětný dům restituentům vydat, byla skutečnost, že v kupní smlouvě bylo opomenuto ujednání o ztrátě výhody splátek. Soudy první a druhé instance se v této věci neshodly v tom, podle jakého právního předpisu je třeba jejich nárok posoudit a zda se na daný případ vztahuje zákon č. 58/1969 Sb. Poukazují na to, že žalobu opírali o tvrzení, že se jedná o nesprávné rozhodnutí, a soudu prvního stupně vytýkají, že nesprávně posoudil běh promlčecích lhůt, neboť podle něj by promlčecí lhůta uplynula ještě dříve, než škoda vůbec vznikla. Namítají, že i podle stávající judikatury (rozhodnutí NS 1 Cz 29/90 a R 2/1992) se den škodné události a den vzniku škody nemusí krýt a objektivní promlčecí doba běží až od vzniku škody. Dovozují, že za situace, kdy je prokázáno, že teprve pravomocným rozhodnutím soudu bylo rozhodnuto o vydání nemovitosti restituentům, pak teprve tímto okamžikem jim vznikla faktická škoda. Rozsudky v restituční věci nabyly právní moci dne 18. 1. 1996 a žaloba byla podána dne 18. 1. 1999. Soud prvního stupně nesprávně posoudil počátek běhu promlčecí doby a oproti tomu odvolací soud, který sice rozsudek potvrdil, uvedl, že zákon č. 58/1969 Sb. nelze na daný případ aplikovat vůbec. Závěrem dodávají, že se obrátili na Mezinárodní soud pro lidská práva ve Štrasburku, který stranám doporučil smírné řešení, a poukazují na to, že při uzavírání smlouvy neměli v úmyslu nikoho poškodit. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání.



První žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání poukázala na závěry soudů obou stupňů, které považuje za správné. Dovolání není podle jejího názoru přípustné, neboť napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam ani žalobci neuvádějí, v čem zásadní význam napadeného rozhodnutí spatřují. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl a přiznal jí náhradu nákladů řízení.



Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení, zastoupenými advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není důvodné.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).



Z tohoto hlediska nelze zásadní právní význam napadeného rozhodnutí připisovat v dovolání vytyčené otázce, týkající se aplikace zákona o odpovědnosti státu na jednání jeho orgánů při smluvním převodu státního majetku, neboť tato otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 25 Cdo 2222/2002, - Soubor civilních rozhodnutí NS, sv. 28, C 2391, a ze dne 25. února 2004, sp. zn. 25 Cdo 2274/2003 - Soubor civilních rozhodnutí NS, sv. 28, C 2390). Ostatně shodný názor zaujal Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 93/99, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 141/2001).

Podmínkou aplikace zákona o odpovědnosti státu (č. 58/1969 Sb. i nyní platného zákona č. 82/1998 Sb.) je, že stát prostřednictvím svých orgánů vystupuje jako nositel veřejné moci při jejím uplatňování. Úředním je postup při plnění úkolů státního orgánu, pokud tento postup slouží výkonu státní moci. Jestliže však stát jakožto vlastník disponuje se svým majetkem a prostřednictvím svých orgánů prodává vlastní majetek, tedy vykonává oprávnění, jež náleží vlastníkovi při nakládání se svým majetkem, nejedná se o úřední postup ve smyslu shora uvedených zákonů a odpovědnost státu za příp. pochybení při smluvním převodu jeho majetku nemůže být podle těchto zákonů založena. Proto v případě uzavřené kupní smlouvy, jejíž jednou smluvní stranou (prodávajícím) je stát, nelze uvažovat o jeho odpovědnosti za vadný obsah kupní smlouvy podle uvedeného zvláštního zákona. V tomto směru je právní názor odvolacího soudu plně v souladu s hmotným právem.

Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze spatřovat ani v řešení otázky promlčení nároku žalobců proti státu, a to nejen proto, že odvolací soud tuto otázku ve svém rozhodnutí neřešil, ale zejména proto, že není-li nárok dán, není důvodu zabývat se jeho případným promlčením.

Ve svém rozhodnutí se odvolací soud vyslovil k otázce příčinné souvislosti dalších úkonů orgánů státu při převodu nemovitosti na žalobce se vznikem jejich majetkové újmy. Vzhledem k tomu, že tato otázka nebyla zatím v rozhodování dovolacího soudu řešena a v dané věci má zásadní význam pro rozhodnutí, shledal dovolací soud napadené rozhodnutí po právní stránce zásadně významným pro její řešení (§ 237 odst. 1, písm c/ o. s. ř.)

Bez ohledu na úvahu odvolacího soudu o tom, zda rozhodnutí ONV o schválení kupní smlouvy a její registrace Státním notářstvím je či není uplatněním státní moci, je zcela správný jeho názor, že zde chybí vztah příčinné souvislosti se vznikem škody, za níž žalobci požadují náhradu.

Je totiž třeba vycházet z toho, že příčinná souvislost mezi kvalifikovanou škodnou událostí (zde nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem) a vznikem škody, která je jednou ze základních podmínek odpovědnosti za škodu, je dána, jestliže nebýt konkrétní škodné události, ke škodě by nedošlo. O vztah příčinné souvislosti (vztah příčiny a následku) se jedná, vznikla-li škoda jako následek určité události. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, která škodu způsobila a bez níž by škodlivý následek nenastal.

Vznik škody, spočívající ve ztrátě nemovitosti, kterou byli žalobci povinni vydat restituentům, nemůže mít příčinu v té okolnosti, na jejímž základě žalobci tento majetek do svého vlastnictví nabyli. Protože nemovitost nabyli do svého vlastnictví kupní smlouvou, schválenou ONV a registrovanou Státním notářstvím, je zřejmé, že uvedené úkony jim nemohly způsobit majetkovou újmu a nemohly se tak stát příčinou vzniku jejich škody, neboť koupí nemovitosti nedošlo k úbytku jejich majetkových hodnot. Jejich škoda (požadovaná ve výši rozdílu mezi tehdejší kupní cenou nemovitosti a cenou, za níž lze pořídit obdobnou nemovitost v době, kdy o nemovitost přišli) má příčinu v té okolnosti, která ztrátu jejich majetku způsobila. Příčinou vzniku této jejich škody bylo rozhodnutí soudu, na jehož základě byli povinni nemovitost vydat restituentům a o tento majetek tak přišli. V tomto směru je třeba přisvědčit jejich námitce v dovolání, že teprve pravomocným rozhodnutím soudu o jejich povinnosti vydat nemovitost restituentům došlo ke vzniku jejich škody.

Protože rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 18. 11. 1994, č. j. 8 C 254/91-77, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 12. 1995, č. j. 13 Co 318/95-115, které nabyly právní moci dne 18. 1. 1996, nebyly zrušeny, nelze uvažovat ani o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Jak podle ustanovení § 4 zákona č. 58/1969 Sb., tak podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 je totiž nezbytnou podmínkou pro vznik této odpovědnosti, aby pravomocné (nebo bez ohledu na právní moc vykonatelné) rozhodnutí, které je příčinou vzniku škody, bylo jako nezákonné zrušeno či změněno.

Proto pro chybějící vztah příčinné souvislosti mezi koupí nemovitosti od státu a škodou, spočívající ve ztrátě tohoto nemovitého majetku, a pro neexistenci tzv. nezákonného rozhodnutí, na jehož základě ke ztrátě majetku žalobců došlo, není odpovědnost státu za škodu založena.

Z uvedených důvodů vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, je věcně správné a dovolací důvod dle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není naplněn. Proto bylo dovolání žalobců zamítnuto (§ 243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, o. s. ř., § 224 odst. 1 o. s. ř., § 151 odst. 1 a § 150 o. s. ř., neboť žalobci nemají s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a přiznání náhrady za odměnu advokáta za sepis vyjádření žalované k dovolání by se vzhledem k okolnostem případu a zejména vzhledem k obsahu tohoto vyjádření jevilo jako nepřiměřená tvrdost vůči žalobcům.



Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. dubna 2005

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu