25 Cdo 1198/2006
Datum rozhodnutí: 31.08.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.





25 Cdo 1198/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně A. plus cz, s. r. o. zastoupené advokátem, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti ČR o 223.629,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 5/2003, k dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2005, č. j. 35 Co 299/2005-119, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:


Žalobkyně se domáhala na žalované náhrady škody z důvodu nesprávného úředního postupu Policie ČR, na základě jejíž výzvy podle § 78 trestního řádu jednatel žalující společnosti dobrovolně vydal dne 13. 8. 2001 osobní vozidlo Škoda Octavia, (téhož dne bylo vydáno usnesení o vydání věci). Na základě usnesení Policie ČR Krajského úřadu vyšetřování Středočeského kraje v K. ze dne 15. 8. 2001 byl předmětný automobil vrácen společnosti MB L., a. s., z podnětu stížnosti žalobkyně bylo toto usnesení rozhodnutím Krajského státního zastupitelství v P. ze dne 13. 9. 2001 zrušeno a vyšetřovateli uloženo, aby o věci rozhodl znovu. Policie ČR správa S. k., služba kriminální policie a vyšetřování v K. vydala dne 8. 1. 2002 usnesení, kterým byl předmětný automobil dán do úschovy. Na základě další stížnosti žalobkyně Okresní státní zastupitelství v M. usnesením ze dne 17. 4. 2002 napadené usnesení zrušilo jako nedůvodné a automobil byl vrácen dne 19. 7. 2002 žalobkyni. Uvedeným nesprávným postupem vznikla žalobkyni (dle jejího názoru) škoda spočívající v obecné ztrátě ceny auta ve výši 90.700,- Kč a nákladech za pronájem jiného vozidla ve výši 160.258,- Kč.


Rozsudkem ze dne 12. 4. 2005, č. j. 18 C 5/2003-102, Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu zamítl (a rozhodl o nákladech řízení) s odkazem na ustanovení § 7 odst. 1, § 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. s tím, že v daném případě se nejedná o škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, neboť jednání Policie ČR, jímž měla být škoda způsobena, souvisí s vydáním rozhodnutí o vrácení předmětného automobilu jinému subjektu, a protože usnesení Policie ČR K. ČVS:KVS-3003/2000 ze dne 15.8.2001, kterým byl předmětný automobil vrácen MB L. a. s., nikdy nenabylo právní moci ani nebylo předběžně vykonatelné, nebyly splněny ani podmínky odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím.


Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 9. 2005, č. j. 35 Co 299/2005-120, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Na základě skutkových zjištění soudu prvého stupně, jež korespondují se shora citovanými tvrzeními žalobkyně (vyjma vzniku škody), zdůraznil, že předpoklady odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem jsou nesprávný úřední postup, vznik škody a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody s tím, že tato odpovědnost je objektivní bez ohledu na zavinění. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, uvedl, že zákon nedefinuje, co je nesprávný úřední postup, ale soudní praxe dovodila, že jde o porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, ale neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Pro tuto formu odpovědnosti je rozhodující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Pokud orgán státu zjišťuje nebo posuzuje předpoklady pro rozhodnutí, shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Nesprávným úředním postupem je i porušení zásady rychlosti řízení, jak je uvedeno např. v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, publikovaném v časopise Soudní judikatura 1/2000 pod. č. 4. V posuzované věci k nesprávnému úřednímu postupu dle názoru odvolacího soudu ve shora uvedeném smyslu nedošlo, neboť orgány činné v trestním řízení zjišťovaly rozhodné skutečnosti, hodnotily je a tato činnost vyústila v rozhodnutí o vydání předmětného automobilu ( vrácení automobilu společnosti MB-L., a. s.), dále v rozhodnutí o předání automobilu do úschovy a konečně v rozhodnutí o vrácení automobilu žalobkyni. Postup orgánů činných v trestním řízení se tedy projevil v obsahu takových rozhodnutí a vady jejich postupu by soud mohl zvážit jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, avšak podle ust. § 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. je základním předpokladem této odpovědnosti zrušení pravomocného rozhodnutí pro nezákonnost, což se v daném případě nestalo a což sama žalobkyně ani nesporuje. Odvolací soud neshledal nesprávnost úředního postupu ani v hledisku časovém s tím, že právní předpis nestanoví lhůtu, ve které má příslušný orgán rozhodnout poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k novému rozhodnutí. Zdůraznil, že za porušení zásady rychlosti řízení, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem, lze považovat jen takový postup v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení příslušného orgánu v projednávané věci. V daném případě po zrušení rozhodnutí o vrácení předmětného automobilu společnosti MB L. a. s., bylo třeba, aby se vyšetřovatel Policie ČR seznámil se zrušovacím rozhodnutím a zvážil další postup, takže dobu necelých čtyř měsíců nelze považovat za porušení zásady rychlosti řízení namítané žalobkyní.


Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, ve kterém poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 804/1996 i 25 Cdo 743/2002, zabývající se otázkou nesprávného úředního postupu spočívajícího v opožděném vydání rozhodnutí


(i pokud nebyla stanovena lhůta pro jeho vydání), a vyjadřuje pochybnosti o tom, zda shora uvedené závěry soudů obou stupňů ohledně nesprávného úředního postupu dopadají i na pochybení vytýkaná policejnímu orgánu. Za zásadní otázku pokládá, co lze považovat za nesprávný úřední postup dle zák. č. 82/1998 Sb., kterou, jak sama uvádí, Nejvyšší soud ČR v obecné rovině opakovaně ve své praxi řešil, avšak je třeba, aby dovolací soud vyřešil i otázku, zda v případě žalobkyně došlo k průtahům a zda doba téměř čtyř měsíců mezi zrušením původního rozhodnutí a novým rozhodnutím za situace, kdy nebylo prováděno žádné další dokazování a navíc policejní orgán nerespektoval pokyn státního zástupce, je tímto průtahem. V této souvislosti poukazuje i na zákony č. 71/1967 Sb. a 500/2004 Sb., dle nichž se považuje za obecnou lhůtu třicet dnů. Z těchto důvodů navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vracení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.


Dovoláním lze napadnou pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. § 237 o. s. ř.


Podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní záznam [písm. c)].


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu, je ovšem podmíněn nejen tím, že dotčené právní posouzení věci je především významné pro věc samu, nýbrž i tím, že uvedené rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměru sporů jiných (obdobných). Z tohoto pohledu dovolatelkou vymezená otázka, zda v jejím případě došlo k průtahům, které představují nesprávný úřední postup, nemůže být zásadní právní otázkou ve smyslu odst. 3


§ 237 o. s. ř., když dovolatelka sama poukazuje na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, v nichž byl vysloven názor, že nesprávný úřední postup spočívá i v opožděném vydání rozhodnutí, a to i za situace, že lhůta pro jeho vydání není stanovena (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura 1/2000 pod č. 4, a ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 2, pod C 181). Otázka, zda v konkrétním případě žalobkyně došlo v činnosti policie v souvislosti s vydáním vozu k průtahům, je pak převážně otázkou skutkových zjištění, která navíc nemá judikatorní přesah, jenž by umožnil její zobecnění. Nelze přitom přehlédnout, že dovolací důvod zakotvený v ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. nelze uplatnit u dovolání, jehož přípustnost se opírá o ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


Tvrzené nesplnění pokynů státního zástupce policejním orgánem se pak nutně odrazí v obsahu vydaného rozhodnutí, a tudíž nemůže jít o nesprávný úřední postup, který je charakterizován jako porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí.


Dovolání žalobkyně tedy směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a proto je Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 5, věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.


O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na jejich náhradu právo.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 31. srpna 2006


JUDr. Marta Škárová, v.r.


předsedkyně senátu