25 Cdo 1192/2015
Datum rozhodnutí: 04.08.2015
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř., § 241a odst. 3 o. s. ř.



25 Cdo 1192/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Robertem Waltrem v právní věci žalobkyně České pojišťovny, a.s. , IČO 45272956, se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, proti žalovanému L. Č. , zastoupenému JUDr. Zdeňkem Broumem, advokátem se sídlem Děčín, Lázeňská 479/5, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 8 C 99/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 4. 2013, č.j. 11 Co 402/2013-103, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 305.836,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jež představuje pojistné plnění, které žalobkyně zaplatila Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR a poškozenému P. B. v důsledku dopravní nehody způsobené žalovaným.

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením ze dne 10. 4. 2013, č.j. 11 Co 402/2013-103, potvrdil usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 13. 2. 2013, č.j. 8 C 99/2012-95, v tom správném znění, že návrh žalovaného na ustanovení zástupce z řad advokátů, se zamítá.

Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal žalovaný, nezastoupen advokátem, dovolání, v němž se domáhal, aby dovolacím soudem byla vyřešená právní otázka posouzena jinak, než to učinil soud I. stupně (Okresní soud v Děčíně) a soud II. stupně (Krajský soud v Ústí nad Labem), který stanovisko soudu I. stupně v podstatě potvrdil . Uvedl, že se v předmětném řízení cítí být zkrácen na svých právech, jelikož nemá právního zástupce, čímž je jeho právní obrana proti žalobkyni znesnadněna a jeho postavení je vůči žalobkyni v řízení nerovné. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že projednávaná věc není po právní ani skutkové stránce složitá a že se v ní dostatečně orientuje, a proto nejsou splněny předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů.

S uvedeným dovoláním se na č.l. 167 ztotožnil právní zástupce žalovaného, který mu byl pro dovolací řízení ustanoven usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 8. 2014, č.j. 11 Co 461/2014-162.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolatelem uplatněný požadavek, aby dovolacím soudem byla (soudy obou stupňů) vyřešená právní otázka posouzená jinak, neodpovídá žádnému z případů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř.

Měl-li snad dovolatel na mysli tu z alternativ přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř., podle níž dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak , nestačí k založení přípustnosti dovolání pouhá (navíc nepřesná) citace § 237 o. s. ř. či jeho části, nýbrž musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého dřívějšího řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit ( usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo usnesení ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSCR 36/2014, srov. k tomu i usnesení ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).

Z obsahu dovolání též nevyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je napadáno z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jako jediného způsobilého dovolacího důvodu (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatel též vůbec nevymezil, čeho se podaným dovoláním domáhá (dovolací návrh).

Vzhledem k tomu, že z obsahového hlediska nesplňuje dovolání obligatorní zákonné požadavky na vymezení předpokladů jeho přípustnosti, dovolacího důvodu a dovolacího návrhu, Nejvyšší soud toto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly dovolatelem v dovolací lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. srpna 2015 JUDr. Robert Waltr předseda senátu