25 Cdo 1188/2002
Datum rozhodnutí: 19.09.2002
Dotčené předpisy:




25 Cdo 1188/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně P. Č. s., a. s., proti žalované L. Š., o 329.952,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 250/99, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2002, č. j. 37 Co 541/2000-71, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2002, č. j. 37 Co 213/2001-75, takto :

I. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2002, č. j. 37 Co 213/2001-75, se odmítá.

II. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2002, č. j. 37 Co 541/2000-71, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením ze dne 31. 1. 2002, č. j. 37 Co 213/2001-75, Krajský soud v Brně potvrdil usnesení Městského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2000, č. j. 41 C 250/99-41, kterým byla žalovaná vyzvána k zaplacení soudního poplatku z odvolání.



Proti tomuto usnesení podala žalovaná dovolání, ve kterém navrhla jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení.

Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( § 10a o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( § 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v tomto ustanovení pod písm. a) až g).

Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravuje ustanovení § 238a a § 239 o. s. ř.



Podle ustanovení § 238a odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo

a) změněno usnesení soudu prvního stupně: to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,

b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§ 208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,-Kč a v obchodních věcech 50.000,-Kč,

c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,

d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,

e) odvolání odmítnuto,

f) odvolací řízení zastaveno.

Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.



Proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně obsahující výzvu na zaplacení soudního poplatku, není tedy dovolání z hlediska ust. § 238a a § 239 o. s. ř. přípustné.



Přípustnost dovolání proti tomuto usnesení by tedy mohla být založena toliko z důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by usnesení odvolacího soudu trpělo některou z vad uvedených v ust. § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání žalované tedy směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání žalované proti tomuto usnesení odmítl podle § 243b odst. 4, věty první, a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Městský soud v Brně rozsudkem pro zmeškání ze dne 29. 5. 2000, č. j. 41 C 250/99-37, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 8. 2001, č. j. 41 C 250/99-50, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 329.952,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že jsou dány všechny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, protože žalovaná se bez omluvy nedostavila k prvnímu jednání ve věci dne 29. 5. 2000, ačkoliv jí předvolání s poučením o následcích nedostavení se k jednání bylo dne 31. 3. 2000 doručeno náhradním způsobem, žalobkyně se prvního jednání zúčastnila a navrhla vydání rozsudku pro zmeškání, a nejde o věc, v níž je vydání rozsudku pro zmeškání nepřípustné. Soud prvního stupně proto vycházel z nesporných tvrzení žalobkyně obsažených v žalobě, že žalovaná tím, že při řízení vozidla nepřizpůsobila rychlost jízdy stavu vozovky a svým schopnostem, způsobila dopravní nehodu dne 7. 12. 1997, při níž došlo ke škodě na jiném vozidle, jehož majiteli žalobkyně vyplatila z titulu pojištění 329.952,- Kč. Jelikož na žalobkyni přešlo podle ust. § 813 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody v uvedeném rozsahu, za kterou žalovaná odpovídá, soud žalobě v plném rozsahu vyhověl.

Odvolání žalované, pokud směřovalo do vyhovujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2002, č. j. 37 Co 541/2000-71, odmítnuto. Zároveň byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v části, kterou bylo rozhodnuto o lhůtě k plnění, a ve výroku o náhradě nákladů řízení, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení odvolacího. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že v dané věci byly dány všechny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, a proto odvolání jako nepřípustné odmítl. Vycházel přitom z obsahu spisu, z nějž vyplývá, že k prvnímu jednání ve věci nařízenému na den 29. 5. 2000 bylo žalované do vlastních rukou zasláno předvolání spolu s poučením o možnosti rozhodnutí rozsudkem pro zmeškání. Dne 27. 3. 2000 nebyla žalovaná v místě svého bydliště zastižena a byla vyrozuměna o doručování zásilky následující den, kdy nebyla opět zastižena a zásilka byla uložena na poště, o čemž byla žalovaná vhodným způsobem vyrozuměna. Jak vyplývá z údajů pošty, žalovaná se v místě bydliště v době doručování zdržovala; obsahem spisu tento údaj nebyl zpochybněn, a nezpochybňovala ho ani žalovaná v podaném odvolání. Protože si žalovaná zásilku nevyzvedla do tří dnů od jejího uložení, bylo jí doručeno náhradním způsobem dne 31. 3. 2000. Žalovaná se k jednání nedostavila, svoji neúčast neomluvila, a žalobkyně navrhla vydání rozsudku pro zmeškání, který je v dané věci přípustný. Tvrzení uvedená v žalobě pak i podle odvolacího soudu odůvodňují závěr o tom, že žalobkyní uplatněný nárok je dán, a argumentace žalované v odvolání pouze zpochybňující jejich správnost je irelevantní, neboť tato tvrzení je nutno považovat za nesporná. Ve zbývající části, tj. ohledně výroku rozsudku soudu prvního stupně o lhůtě plnění a o nákladech řízení, které nemají povahu rozsudku pro zmeškání, byl rozsudek soudu prvního stupně shledán věcně správným.

Proti tomuto usnesení podala žalovaná dovolání pro procesní chybu , když odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, aniž blíže zkoumal jeho oprávněnost. Uvádí, že v době doručování předvolání k prvnímu jednání ve věci měla přehled o příjmu pošty, což dokladuje např. hrazením nájmu a inkasa, a přestože se v místě jejího bydliště zdržoval E. Š., který zde má rovněž trvalý pobyt a sám pravidelně vybírá poštovní schránku, ani jemu není nic známo o vyrozumění pošty o uložení zásilky pro žalovanou. Navíc v době od 19. 3. 2000 do 21. 4. 2000 byla žalovaná na návštěvě u sestřenice J. P. v K. V., zásilku si tedy nemohla vyzvednout ani se dozvědět o jejím uložení, a není možné proto pokládat zásilku za doručenou náhradním způsobem. Navrhla zrušení usnesení odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.

Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).



Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10 a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a že je podle § 238a odst. 1 písm. e) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Tvrzení obsažená v dovolání, jimiž žalovaná vytýká nedostatek řádného doručení předvolání k jednání, ve svém důsledku směřují proti nesprávnému závěru odvolacího soudu o splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání (§ 153b odst. 1 o. s. ř.). V případě odůvodněnosti této námitky by nemohlo být správné usnesení, jímž odvolací soud odvolání pro nepřípustnost odmítl, neboť jestliže by předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání vskutku splněny nebyly, bylo by odvolání (podle § 202 odst. 1 o. s. ř.) naopak přípustné.

Podle § 153b odst. 1 o. s. ř. zmešká-li žalovaný, kterému bylo řádně doručeno předvolání nejméně pět dnů přede dnem, kdy se jednání má konat (§ 47), a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které bylo ve věci nařízeno, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkajících se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání.



Z odkazu na ustanovení § 47 v textu § 153b odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že tato zásilka musí být doručena do vlastních rukou. Místo, den a způsob doručení prokazuje při doručování poštou zásadně doručenka, kterou pošta vrací zpět odesílajícímu soudu. Doručenka je listinou, jež má povahu listiny veřejné, která se tedy od listin soukromých liší svou důkazní silou; potvrzuje, není-li prokázán opak, pravdivost toho, co je v ní osvědčeno (§ 134 o. s. ř.). Obsahuje-li všechny náležitosti vyžadované poštovním řádem (vyhláška č. 78/1989 Sb. v tehdy platném znění, zrušená sice od 1. července 2000 zákonem č. 29/2000 Sb., v době doručování však účinná), učiní soud zjištění potřebná z hlediska ustanovení § 153b odst. 1 o. s. ř. přímo ze spisu (v něm založené doručenky); jinak musí vyšetřit, zda bylo doručeno v souladu se zákonem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 1998, sp. zn. 2 Cdon 1532/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, pod poř. č. 127).

Doručenka na č. l. 33 spisu obsahuje razítko dodací pošty, podpis jejího pracovníka, údaj o datu ponechání výzvy s oznámením o doručování zásilky následující den, datum uložení písemnosti na poště, jako adresátka je na ní uvedena žalovaná a vyplývá z ní spisová značka řízení, datum nařízeného jednání i skutečnost, že předvolání bylo doručováno s poučením o následcích nedostavení se k jednání ve smyslu ustanovení § 153b odst. 1 o. s. ř. Z druhé strany vrácené zásilky vyplývá, že důvodem vrácení bylo nevyzvednutí zásilky v úložní době.

Jestliže za těchto okolností odvolací soud zjistil jako den doručení 31. březen 2000, je jeho závěr s uvedenými údaji v souladu.

Důsledek toho, že doručenka má povahu veřejné listiny, a toho, co obsahově potvrzuje, je ten, že je na účastníku, který proti tomu brojí, aby tvrdil opak (že totiž stanovený postup doručování dodržen nebyl), a aby ke svým tvrzením nabídl důkazy a jejich prostřednictvím tato tvrzení prokázal.

Tomuto požadavku však dovolatelka nevyhověla, neboť v odvolacím řízení (v němž nenamítala nesprávnost závěru o řádném doručení předvolání k prvnímu jednání ve věci a výlučně zpochybňovala pravdivost tvrzení o skutkových okolnostech obsažených v žalobě), ani netvrdila, že by k jednání nařízenému na 29. 5. 2000 nebyla řádně předvolána. Proto odvolací soud nemohl jinak než odvolání jako nepřípustné odmítnout.

Pokud dovolatelka teprve v dovolání uvádí, že ani pan E. Š., který v místě jejího bydliště v době doručování předmětné zásilky vybíral poštu, nic neví o uložení poštovní zásilky pro jmenovanou , a že v době doručování se v místě bydliště nezdržovala, protože byla na návštěvě u sestřenice v K. V. , prostřednictvím těchto tvrzení (k nimž ani žádné důkazy nenabízí) správnost závěrů odvolacího soudu o okolnostech doručení předvolání k jednání v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit nelze. Obecně totiž platí, že správnost nebo úplnost skutkových zjištění (a - analogicky - i šetření o okolnostech doručení předvolání k jednání) je vyloučeno poměřovat prostřednictvím tvrzení o skutkových okolnostech, jež byly uplatněny teprve v dovolacím řízení; v dovolacím řízení jsou tzv. skutkové novoty nepřípustné v tom smyslu, že ani dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b) ani podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. na takové námitce úspěšně založen být nemůže. Tomu odpovídá zásada, že se v dovolacím řízení neprovádí dokazování, resp. že se provádí jen k prokázání důvodu dovolání (§ 243a odst. 2 o. s. ř.). Ta se uplatní i tehdy, jestliže určité tvrzení o skutkových okolnostech mohl účastník objektivně uplatnit již v odvolacím řízení, přesto tak neučinil. Tak je tomu i v posuzované věci, kdy žalované nejpozději dnem doručení rozhodnutí soudu prvního stupně muselo být známo, že jde o rozsudek pro zmeškání, k jehož vydání bylo (kromě jiného) třeba, aby jí bylo doručeno předvolání k prvnímu nařízenému jednání do vlastních rukou, a že odvolání proti takovému rozsudku je přípustné (kromě dalšího důvodu v zákoně uvedeného) jen tehdy, nebyly-li splněny formální předpoklady pro jeho vydání, mezi něž patří i doručení předvolání k jednání. Přesto námitku, že jí nebylo předvolání k jednání řádně do vlastních rukou doručeno, vznáší teprve v dovolání.

Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu je správné. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243b odst. 1, část věty před středníkem, a odst. 5 o. s. ř. usnesením zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o. s. ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. září 2002

JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.

předsedkyně senátu
.