25 Cdo 1186/2009
Datum rozhodnutí: 19.10.2010
Dotčené předpisy: § 7 předpisu č. 82/1998Sb., § 4 předpisu č. 82/1998Sb., § 31 předpisu č. 82/1998Sb., § 4 předpisu č. 120/2001Sb.





25

Cdo 1186/2009



ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce
PREMOT Františkovy Lázně a.s.
, se sídlem ve Františkových Lázních, Chebská 72, IČO: 26374889, zastoupeného JUDr. Jitkou Tutterovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Ječná 1, proti žalované
České republice Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 14.699.610,28 Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 268/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2008, č.j. 64 Co 83/2008-73, takto:


I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2008, č. j. 64 Co 83/2008-73,
se
ve výroku o věci samé co do částky 13.012.917,88 Kč s příslušenstvím
zamítá
.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2008, č.j. 64 Co 83/2008-73, ve výroku o věci samé co do částky 1.686.692,40 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 9. 2007, č.j. 14 C 268/2006-53, ve stejném rozsahu
se zrušují
a věc
se
v tomto rozsahu
vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 7. září 2007, č.j. 14 C 268/2006-53, zamítl žalobu na zaplacení 14.699.610,28 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 11. 3. 2003 na návrh oprávněného Frenn Trading B. V. nařídil (na základě notářského zápisu o uznání dluhu č. N 424/99, NZ 347/99 ze dne 15. 9. 1999 a č. N 245/2002, NZ 193/2002 ze dne 25. 4. 2002) exekuci proti povinnému žalobci k vymožení pohledávky ve výši 13.012.917,88 Kč a nákladů exekuce. Usnesení o nařízení exekuce spolu s potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu bylo z důvodu materiální nevykonatelnosti notářského zápisu zrušeno rozhodnutím Nejvyššího soudu a věc byla k dalšímu řízení vrácena soudu prvního stupně, který usnesením ze dne 23. 8. 2005 návrh na nařízení exekuce zamítl. Žalobce ovšem předtím, po vydání exekučních příkazů soudního exekutora uhradil pohledávku ve výši 13.012.917,88 Kč a náklady exekuce 1.686.692,40 Kč a tyto částky požaduje nahradit z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Soud dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět, neboť v příčinné souvislosti s exekučními rozhodnutími žalobci škoda nevznikla; plnil-li žalobce dle vydaných a později zrušených exekučních rozhodnutí celkovou částku 14.699.610,28 Kč, zrušením uvedených rozhodnutí došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení u osob, jimž bylo plněno, neboť jim bylo plněno z právního důvodu, jenž posléze odpadl, a vznikl jim tak závazek zmíněné plnění žalobci vrátit.


K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. června 2008, č.j. 64 Co 83/2008-73, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a přisvědčil jeho závěru, že žalobci nevznikla škoda, jež je jedním ze základních předpokladů odpovědnosti státu dle zák. č. 82/1998 Sb. Majetek žalobce se o žalovanou částku nezmenšil, uhrazené peníze představují pohledávku za třetími osobami, jimž bylo plněno z právního důvodu, jenž odpadl.


Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a je v rozporu s hmotným právem, neboť došlo k nesprávné aplikaci a výkladu ustanovení § 2 zák. č. 82/1998 Sb. a § 442 odst. 1 obč. zák. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v otázce zda se stát může zprostit odpovědnosti podle zák. č. 82/1998 Sb. odkazem na to, že by žalobce měl vymáhat to, co musel podle nezákonného rozhodnutí zaplatit, po oprávněném a po soudním exekutorovi . Vzhledem k tomu, že zákon č. 82/1989 Sb. nedefinuje pojem škody ani nestanoví rozsah její náhrady, je nutno podpůrně užít ustanovení § 442 obč. zák. Uvádí, že důvodem vzniku škody na jeho straně v důsledku zmenšení jeho majetku o 13.012.917,88 Kč a 1.686.692,40 Kč, bylo vydání nezákonného rozhodnutí a nikoli jeho následné zrušení. Závěr soudu prvního stupně o právu na vydání bezdůvodného obohacení vůči osobám, jimž bylo plněno, by vedl k tomu, že by se stát své odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí nedovoleně zprostil. Dovozuje, že exekuční titul, který byl od počátku neplatný, neexistoval tedy ani v době, kdy bylo v exekuci plněno, a nemohlo tedy ani jako právní důvod plnění odpadnout. Soudem ustanovený exekutor vystupuje v exekučním řízení jako orgán státu, jeho úkony se považují za úkony soudu, mají tedy stejné právní účinky a požívají stejné autority jako úkony soudu, a stát nese za jeho činnost odpovědnost ve smyslu ustanovení § 4 zák. č. 82/1998 Sb., jak vyplývá z ustanovení § 32 zák. č. 120/2001 Sb. Bylo by proti smyslu zákona č. 82/1998 Sb., aby žalobce musel žalovat o vydání bezdůvodného obohacení ještě v dalším soudním řízení. Exekutor postupoval v souladu s usnesením o nařízení exekuce, jež je rozhodnutím procesním a nemůže zakládat hmotně právní nárok na vrácení poskytnutého plnění. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu jakož i soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud jako dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí podle ust. § 242 odst. 3 o.s . ř. a dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné pro zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v otázce vzniku škody, jež v rozhodování dovolacího soudu na obdobném skutkovém základě nebyla dosud vyřešena (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 19. 6. 2008, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).


Rozsudek odvolacího soudu spočívána závěru, že žalobci škoda nevznikla, neboť zrušením exekučních rozhodnutí odpadl důvod poskytnutého plnění a vznikl mu nárok na vrácení bezdůvodného obohacení od toho, komu plnil.


Tento právní závěr není zcela přesný. Samotné zrušení usnesení o nařízení exekuce a ostatně ani nevykonatelnost titulu, na jehož základě byla exekuce nařízena, není automaticky odpadnutím právního důvodu, na jehož základě bylo plněno, a neznamená tedy ve všech případech vznik bezdůvodného obohacení na úkor toho, kdo plnil. O takový případ se jedná toliko v situaci, že pro poskytnuté plnění neexistoval hmotněprávní důvod vzniku závazku, (§ 489 obč. zák.), tedy že mezi žalobcem a tím, komu bylo plněno, nešlo o vztah dlužníka a jeho věřitele; pak by vznikl žalobci nárok a vydání bezdůvodného obohacení, jak uvažovaly soudy obou stupňů.


Pokud by však právní předchůdce žalobce byl dlužníkem oprávněného a uhrazením vymáhané částky plnil svůj dluh, o bezdůvodné obohacení by nešlo, neboť jeho dluh v příslušné výši zanikl splněním. V obou případech je však výsledek tentýž: plnění žalobce oprávněnému neznamená vznik majetkové újmy žalobce jakožto předpoklad odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., a neznamená tedy ani vznik nároku žalobce na náhradu škody.


Protože rozhodnutí odvolacího soudu v uvedeném rozsahu je správné, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce v tomto rozsahu podle ustanoveni § 243b odst. 2 věty první před středníkem o. s. ř. zamítl.


Shora uvedený právní režim se však neuplatní v případě náhrady škody spočívající v nákladech exekuce zaplacených na základě exekučních příkazů, neboť náklady řízení jsou institutem práva procesního a mají původ v procesím právu. Jestliže žalobce na základě příkazu soudního exekutora mu uhradil náklady exekuce a rozhodnutí o nařízení exekuce bylo následně v dovolacím řízení zrušeno a usnesením soudu prvního stupně byl návrh na nařízení exekuce zamítnut, nepřichází v úvahu splnění nějakého závazku (dluhu) povinného vůči exekutorovi a nejde ani o vznik vztahu z bezdůvodného obohacení mezi povinným a exekutorem.


Posouzení nároku na náhradu škody proti státu závisí především na zjištění, jaký byl postup soudu v souvislosti se zamítnutím návrhu na nařízení exekuce, zda samotný příkaz soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce byl zrušen či změněn, popř. zda a jak bylo o nákladech následně rozhodnuto.


Podle § 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu, kterou způsobily právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona (dále jen "úřední osoby").


Podle § 4 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. za výkon státní správy podle § 3 písm. b) se považuje i sepisování veřejných listin o právních úkonech a úkony notáře jako soudního komisaře a úkony soudního exekutora při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu.


Dle § 31 odst. 1, 2 zák. č. 82/1998 Sb. náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí. Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána.


Zákon č. 82/1998 Sb. výdaje poškozeného v řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, považuje za škodu a náhradu nákladů řízení zahrnuje do náhrady škody. Tento nárok může být odškodněn, pouze nebylo-li o náhradě vynaložených nákladů poškozenému v původním (exekučním) řízení rozhodnuto.


Pokud jde o dovolatelem vymezenou otázku, zda se stát může zprostit odpovědnosti podle zák. č. 82/1998 Sb., je třeba uvést, že rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na závěru o možnosti státu zprostit se odpovědnosti za vzniklou škodu, ale na závěru, že nedošlo ke vzniku škody, a proto nemůže být dána odpovědnost státu k její náhradě.


Protože rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé není v uvedeném rozsahu správný, dovolací soud jej v tomto rozsahu a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení zrušil (§ 243b odst. 2, věta za středníkem, odst. 3, věta první o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v uvedeném rozsahu i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).


Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního a dalšího řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).


Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.


V Brně dne 9. června 2011

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu