25 Cdo 1184/2006
Datum rozhodnutí: 18.10.2006
Dotčené předpisy: § 415 předpisu č. 40/1964Sb., § 420 předpisu č. 40/1964Sb., § 427 předpisu č. 40/1964Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.





25 Cdo 1184/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. v právní věci žalobce T. G., zastoupeného advokátem, proti žalovanému S. R. F. G., o 2.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 7/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze 4. května 2005, č. j. 19 Co 115/2005-286, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 1, rozsudkem ze dne 14. 12. 2004, č. j. 26 C 7/98-270, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal náhrady škody na zdraví ve výši 2.000.000,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 29. 12. 1997 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Na základě provedeného dokazování včetně znaleckého posudku a obsahu spisu Policie ČR soud zjistil, že dne 4. 9. 1996 byl žalobce sražen osobním automobilem, který v koloně doprovázel automobil zpěváka Michaela Jacksona při jeho návštěvě v P. Když kolona vozů odbočila z nábřeží vlevo, žalobce, který chtěl přeběhnout na protější chodník, proběhl kolonou aut stojících u chodníku, vběhl do vzdálenějšího jízdního pruhu před osobní automobil žalovaného, projíždějící rychlostí maximálně 40 km/hod., a vytvořil mu tak náhlou překážku, na niž nemohl řidič včas reagovat a nemohl tak škodě zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které na něm lze požadovat. Své rozhodnutí postavil soud prvního stupně na závěru, že ke škodě došlo výlučně jednáním žalobce, a proto je na něm, aby ji nesl sám (§ 441 obč. zák.). Z hlediska odpovědnosti zaměstnavatele řidiče vozu podle ust. § 420 odst. 1, 2 obč. zák. neshledal nárok důvodným a pokud jde o odpovědnost provozovatele vozidla podle § 427 obč. zák., provozovatel se své odpovědnosti podle § 428 obč. zák. zprostil.


K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 5. 2005, č. j. 19 Co 115/2005-286, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právními závěry ohledně odpovědnosti žalovaného z hlediska § 420 a 427 a násl. obč. zák.


Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Uvádí, že soud prvního stupně i odvolací soud nesprávně zhodnotily provedené důkazy, když učinily závěr, že nehodu zavinil žalobce. Namítá, že znalecký posudek je založen na nesprávném posouzení vzniklé situace, neboť nezohlednil např. skutečnost, že silnici krátce před ním přeběhly další dvě osoby. Dovozuje, že nehodu nezavinil, a poukazuje na to, že bylo povinností řidiče přizpůsobit jízdu dané situaci, zatímco on jako dítě byl v momentální euforii , což omezilo jeho rozpoznávací schopnosti, a řidič si toho měl být vědom. Žalovaný nesplnil svou prevenční povinnost dle § 415 obč. zák. a řidič dokonce po nehodě ujel a neposkytl mu pomoc.


K dovolání se vyjádřil vedlejší účastník, který shledává dovolání za nepřípustné i nedůvodné a navrhuje je zamítnout.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.


Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Soud prvního stupně sice ve věci rozhodl již předtím (rozsudek ze dne 18. 2.2003, č. j. 26 C 7/98-202) a jeho rozhodnutí bylo zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2003, č.j. 19 Co 343/2003-230, avšak vzhledem k tomu, že nerozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (žaloba byla rovněž zamítnuta), nejde o přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.


Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.


Pokud dovolatel namítá nesprávná skutková zjištění a nesprávné hodnocení provedených důkazů, nejedná se o posouzení věci po právní stránce, nýbrž o otázku zjištění skutkového stavu a z něj vyvozených skutkových závěrů, tedy o skutečnosti, které nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tyto námitky, předložené k posouzení dovolacímu soudu, nejsou námitkami proti právnímu posouzení, tím méně pak mohou být právní otázkou zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.


Pochybení při hodnocení důkazů a nesprávné skutkové zjištění není dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Jak z dikce ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. To však není tento případ a k případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., lze v dovolacím řízení přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).


Pokud jde o aplikaci § 415 obč. zák. (tzv. generální prevence), zakládajícího obecnou povinnost každého počínat si takovým způsobem, aby svým jednáním nezpůsobil škodu na zdraví, na majetku a na jiných hodnotách, je třeba připomenout, že použití tohoto ustanovení přichází v úvahu jen v případech, není-li konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje. Pravidla silničního provozu a z toho vyplývající práva a povinnosti řidiče jsou však podrobně právními předpisy upravena.


Podle § 441 obč. zák. platí, že byla-li škoda způsobena výlučně zaviněním poškozeného, nese ji sám, což platí i v případě, že škoda vznikla následkem jednání poškozeného, jemuž by pro nedostatek schopnosti ovládnout své jednání a posoudit jeho následky nebylo možné přičítat zavinění. Proto ani namítaná okolnost nedostatku rozpoznávacích schopností žalobce v době nehody není z hlediska odpovědnosti žalovaného za škodu rozhodující (srov. R 3/1984, s. 100).


Protože není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.


Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle ust. § 243b odst. 5 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 18. října 2006


JUDr. Marta Škárová, v. r.


předsedkyně senátu