25 Cdo 1143/2006
Datum rozhodnutí: 26.09.2007
Dotčené předpisy:





25 Cdo 1143/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v právní věci žalobkyně U. S. AG, zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. J. K. zastoupenému advokátem, o 14.717,86 EUR a o 2.528,72 EUR, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 81/93, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. listopadu 2005, č. j. 20 Co 93/2005-201, takto:


Dovolání se zamítá.


Odůvodnění:


Městský soud v Brně usnesením ze dne 16. 12. 2004, č. j. 34 C 81/93-177, připustil, aby na místo původní žalobkyně V. d. ö. B. V. A. G. do řízení vstoupila společnost U. S. AG, se sídlem ve V., P. 1-7, R. Z předloženého výpisu z obchodního rejstříku Obchodního soudu ve Vídni zjistil, že podle smlouvy ze dne 22. 6. 1999 o nepeněžitém vkladu a převedení pojistného kmene došlo k převzetí dílčího provozu původní žalobkyně, konkrétně pojištění majetku (pojištění škod), a to v souladu s ustanoveními § 13 a 13c zákona Versicherungsaufsichtsgesetz VAG. Dospěl k závěru (i s ohledem na souhlas nynější žalobkyně), že jsou splněny podmínky pro postup podle ustanovení § 107a o.s.ř.


Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. 11. 2005, č. j. 20 Co 93/2005-201, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že soud prvního stupně svým rozhodnutím, kterým vyhověl návrhu na změnu v okruhu účastníků, postupoval v souladu s ustanovením § 107a o.s.ř. a s poukazem na předmětný výpis žalobkyně z obchodního rejstříku Obchodního soudu ve Vídni uvedl, že ta jednoznačně vstoupila na místo dosavadní žalobkyně a stala se tak jejím procesním nástupcem.


Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. a soudům obou stupňů vytýká, že při své rozhodovací činnosti vycházely pouze z tvrzení původní žalobkyně, která předložila výpis z obchodního rejstříku Obchodního soudu ve Vídni, a z rakouského právního předpisu, a aniž zjistily jeho oficiální obsah, spokojily se s neověřeným textem zákona či informací Ministerstva spravedlnosti ČR, ze které nebylo možné zjistit ani účinnost předmětného zákona ve vztahu k projednávané věci, a postupovaly tak v rozporu s ustanovení § 121 o.s.ř. Dále poukázal na výklad ustanovení § 53 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, podle kterého je úvaha soudu při zjišťování cizího práva možná, avšak v zájmu spravedlivého procesu a s ohledem na právní jistotu účastníků řízení je třeba, aby soudy obsah cizího práva zjistily spolehlivě a průkazně. Namítá konečně, že odůvodnění napadeného rozhodnutí neodpovídá požadavkům ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. a že není přesvědčivé. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o.s.ř.), a že je podle § 239 odst. 2 písm. b) o.s.ř. přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) a neshledal dovolání opodstatněným.


Podle § 107a odst. 1 o.s.ř. má-li žalobce zato, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107. Podle § 107a odst. 2 o.s.ř. soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány.


Uvedená právní úprava procesního postupu při nástupnictví z důvodu tzv. singulární sukcese je založena na tom, že soud ve vztahu k žalobcem označené právní skutečnosti zkoumá pouze to, zda jde o takovou právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují převod či přechod práva, zda opravdu nastala, a zda je způsobilá mít za následek přechod práva. Naopak nezjišťuje, zda v jejím důsledku právo skutečně na jiného přešlo (bylo převedeno), neboť by již posuzoval věc samu, nikoliv pouze otázku procesního nástupnictví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, publikované pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004).


V posuzované věci původní žalobkyně v návrhu, kterým se domáhala, aby na její místo vstoupil do řízení nový subjekt, označila za právní skutečnost, v důsledku které uplatněné právo na vrácení pojistného plnění za škodu na vozidle přešlo na tuto právnickou osobu, smlouvu o nepeněžitém vkladu a převedení pojistného kmene ze dne 22. 6. 1999. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, že taková smlouva mezi původní a nynější žalobkyní byla uzavřena, a dovodil, že takový typ smlouvy obecně zakládá přechod práv a povinností, které jsou předmětem řízení. Ztotožnil se přitom s právním závěrem soudu prvního stupně, že je tomu tak na základě ustanovení § 13 a 13c zákona č. 569/1978 Spolkové sbírky zákonů (dále jen BGB ) o dozoru nad pojišťovnictvím (Versicherungsaufsichtsgesetz), ve znění zákona č. 652/1994 BGB v tehdy platném znění (účinném od 1. 9. 1994).


Dovolatel nezpochybňuje, že k uzavření smlouvy došlo, nevznáší ani konkrétní výhrady k aplikaci citovaných ustanovení po věcné stránce a jeho námitky směřují pouze ke způsobu, jímž odvolací soud zjišťoval obsah předpisu rakouského práva. Namítá-li, že soudy obou stupňů v souvislosti s posouzení právní skutečnosti ve smyslu ustanovení § 107a o.s.ř. nevycházely z oficiálních pramenů rakouského práva a spokojily se s neověřeným textem zákona poskytnutého Ministerstvem spravedlnosti ČR, a že postupovaly v rozporu s ustanovením § 121 o.s.ř., nelze s jeho názorem souhlasit.


Podle ustanovení § 121 o.s.ř. není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky.


Z citovaného ustanovení vyplývá (s ohledem na zásadu iura novit curia - soud zná právo ), že předmětem dokazování nemohou být právní předpisy a byť zákon tuto zásadu výslovně uvádí jen ve vztahu k předpisům, jež jsou uveřejněny ve Sbírce zákonů České republiky, lze ji obecně vztáhnout i na právní předpisy cizozemské, neboť se v důkazním řízení dokazují jen skutečnosti účastníky tvrzené či v řízení jinak vyšlé najevo. V souvislosti s námitkou dovolatele je třeba uvést, že soud může získávat znalosti o cizím právu i jinak, tj. vlastním studiem, případně vyjádřením Ministerstva spravedlnosti ČR. Pokud tedy dovolatel zpochybňuje dostatečnou znalost práva ze strany soudů jen s poukazem na skutečnost, že při právním posouzení věci soudy obou stupňů vycházely z neověřených právních předpisů, aniž by konkrétně uvedl, v čem spatřuje pochybení soudů obou stupňů při aplikaci tohoto právního předpisu, zda v jeho nesprávném použití či výkladu, není tato jeho námitka důvodem k pochybám o správnosti právního posouzení věci.


Dovolateli nelze přisvědčit ani v tom, že by řízení trpělo vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí, spočívající v tvrzené nepřesvědčivosti a nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Odvolací soud i s odkazem na argumentaci soudu prvního stupně vyložil důvody svého rozhodnutí, a to v rozsahu odpovídajícím charakteru procesního rozhodnutí, aniž by bylo možno pochybovat o tom, proč dospěl k závěru o správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně.


Lze tedy uzavřít, že odvolací soud otázku procesního nástupnictví z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správně posoudil po právní stránce a že řízení není zatíženo vadou, která by měla vliv na správnost rozhodnutí. Nejvyšší soud ČR proto dovolání jako nedůvodné podle § 243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř. zamítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť jde o procesní rozhodnutí, jímž se řízení nekončí; o nákladech řízení včetně tohoto řízení dovolacího rozhodne soud v konečném rozhodnutí.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 26. září 2007


JUDr. Petr Vojtek, v. r.


předseda senátu