25 Cdo 1139/2009
Datum rozhodnutí: 22.07.2009
Dotčené předpisy:





25 Cdo 1139/2009


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce JUDr. D. R., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému městu L., zastoupenému advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 11 C 4557/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 10. 2008, č.j. 12 Co 30/2008-210, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se domáhal na žalovaném městu náhrady zisku, který mu ušel z uzavřené nájemní smlouvy k nebytovým prostorům v období, po něž žalovaný v rozporu se svými povinnostmi na žalobce nepřevedl vlastnictví nemovitosti, v níž se tyto prostory nacházejí.


Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 15. 5. 2003, č.j. 11 C 4557/99-66, uložil žalovanému zaplatit žalobci 950.000,- Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu ohledně 50.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o doplacení soudního poplatku.


K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 9. 9. 2004, č.j. 11 Co 809/2003-98, rozsudek okresního soudu v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Okresní soud v Mostě poté, co usnesením ze dne 21. 11. 2005, č.j. 11 C 4557/99-113, řízení pro zpětvzetí žaloby o 950.000,- Kč v této části zastavil, rozsudkem ze dne 4. 9. 2007, č.j. 11 C 4557/99-168, zamítl žalobu o 50.000,- Kč a o příslušenství z částky 1.000.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení.


K odvolání žalobce i žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 23. 10. 2008, č.j. 12 Co 30/2008-210, zrušil rozsudek okresního soudu v části zamítající (znovu) žalobu o 50.000,- Kč s příslušenstvím, potvrdil jej (s upřesněním) v zamítavém výroku o zaplacení příslušenství z částky 950.000,- Kč, změnil jej ve výroku o nákladech prvostupňového řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.


Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že nájemní smlouvou ze dne 21. 2. 1997 se žalobce zavázal pronajmout V. B. budovu č.p. 575 v L. na období od 1. 4. 1997 do 31. 3. 2002, přičemž nájemné mělo být měsíčně hrazeno započtením částky 50.000,- Kč na splátku úvěru poskytnutého svědkem B. žalobci na zakoupení této nemovitosti, a to vždy k poslednímu dni příslušného kalendářního měsíce. Jelikož žalovaný nedostál svému smluvnímu závazku na žalobce včas převést vlastnické právo k předmětné nemovitosti, uvedená nájemní smlouva nemohla být realizována. Žalobce nabyl vlastnictví nemovitosti až dne 31. 8. 1998 a k jejímu faktickému předání došlo dne 30. 11. 1998. S ohledem na tato zjištění soudy dospěly k závěru, že žalovaný porušil svoji povinnost převést vlastnictví předmětné nemovitosti na žalobce, avšak žalobce neprokázal, že by mu ušel zisk v tvrzené výši. Z výpovědi svědka B. vyplynulo, že v době od 1. 4. 1997 do 30. 11. 1998, za níž žalobce ušlý zisk požaduje, neměl v úmyslu si od žalobce nemovitost pronajmout. Nemovitost jednak nebyla v provozuschopném stavu a svědek B. rovněž nemohl žalobci zapůjčit finanční prostředky na její pořízení, neboť v té době byl již značně zadlužen; smlouvu podepsal pouze proto, že mu žalobce přislíbil odpuštění části dluhu, který u něho svědek měl. Tvrzení, že žalobce mohl nebytové prostory v rozhodném období objektivně pronajmout za 50 000,- Kč měsíčně, podle soudu neprokazuje ani nájemní smlouva ze dne 27. 10. 1999, kterou byly uvedené nebytové prostory pronajaty společnosti F. T. s.r.o. Tato smlouva byla uzavřena s účinností od 1. 1. 2000, tedy na jiné období nájmu, a navíc po téměř 11 měsících, co nemovitost nebyla užívána, aniž by tomu žalovaný bránil. Jelikož žalobce neprokázal, že mu ušel zisk v požadované výši, nemohl mu vzniknout ani akcesorický nárok na zaplacení úroku z prodlení z žalované částky.


Proti rozsudku odvolacího soudu (do jeho potvrzujícího výroku) podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Napadené rozhodnutí činí podle dovolatele zásadně právně významným posouzení otázek 1) platnosti nájemní smlouvy, kterou jako pronajímatel uzavírá nevlastník nemovitosti s odkládací podmínkou, jíž je nabytí vlastnictví nemovitosti pronajímatelem, 2) významu platnosti nájemní smlouvy pro nárok na ušlý zisk spočívající v ušlém nájemném a 3) počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na ušlý zisk. Dovolatel považuje za nesprávný závěr o neplatnosti nájemní smlouvy sjednané s V. B. a namítá, že rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 187/2004, o které soud prvního stupně opřel svoji argumentaci, na daný případ nedopadá. Pokud jde o počátek subjektivní promlčecí lhůty, je žalobce přesvědčen, že předpokládal-li, že nájemní smlouva byla uzavřena platně nemohla tato lhůta začít běžet dříve, než dnem následujícím po splatnosti sjednaného nájemného. Rovněž nesouhlasí se závěrem, že neprokázal, že by nebýt protiprávního jednání žalovaného nájemné obdržel; samotná existence odlišného závazku nájemce vůči žalobci totiž nevylučovala, aby by při pravidelném běhu věcí ze strany nájemce došlo k úhradě částky, kterou žalobce požaduje jako ušlé nájemné. Dovolatel odvolacímu soudu dále vytýká, že nesprávně hodnotil věrohodnost svědka B. Ačkoli žalobce zdůrazňoval negativní vztah uvedeného svědka k jeho osobě a k tomuto tvrzení navrhoval i patřičné důkazy, odvolací soud k těmto důkazním návrhům nepřihlížel; aniž by výslech svědka B. zopakoval, považoval jeho výpověď za věrohodnou, přestože soud prvního stupně dospěl k opačnému závěru. Odvolací soud rovněž neprovedl výslech svědka Š. za účelem prokázání výše ušlého nájemného, přestože tento svědek měl v téže době jako svědek B. zájem o pronájem předmětné nemovitosti. Protože soudy obou stupňů nepřihlédly k žalobcem navrhovaným důkazům, tyto důkazní návrhy neprovedly ani nezamítly, a protože učinily závěr o neprokázání příčinné souvislosti žalobcem, aniž by jej náležitě poučily a poskytly mu lhůtu k navržení příslušných důkazů, zasáhly do práva žalobce na spravedlivý proces vyplývajícího z článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z těchto důvodů žalobce navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek prvostupňový v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaný ve svém vyjádření odmítl dovolací důvody uplatněné žalobcem a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.


Podle čl. II bodu 12 věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 7. 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 23. 10. 2008, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].


Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně [dovolání tudíž není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno a v novém rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném) rozhodnutí v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).


Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozhodnutí řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.


Podle ustálené praxe v řízení o náhradu škody spočívající v tom, že žalobce v důsledku protiprávního jednání žalovaného (v tomto případě porušení závazku převést na žalobce vlastnictví nemovitosti) nemohl po určitou dobu pronajímat své nebytové prostory, čímž mu ušel zisk na nájemném, musí žalobce z hlediska vzniku škody a její výše tvrdit a prokazovat, že v předmětném období hodlal a současně měl reálnou možnost tyto prostory za určitou částku pronajmout a že by se tak při normálním běhu věcí stalo, jestliže by mu v tom nezabránilo protiprávní jednání žalovaného. Výše ušlého zisku se přitom odvíjí od částky nájemného, které by v předmětném období poškozený za obvyklých okolností v daném místě získal podle běžným poměrům odpovídající platné nájemní smlouvy, od níž je třeba odečíst částku, kterou by musel na dosažení tohoto zisku vynaložit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 676/2001, uveřejněný pod C 1680 v Souboru civilních rozhodnutí NS).


Dovolatel uplatněnými námitkami brojí zejména proti závěru, že neprokázal, že mu ušel zisk na nájemném v tvrzené výši, protože neunesl důkazní břemeno ohledně jeho reálné možnosti nebytové prostory v předmětném období pronajmout za částku 50 000,- Kč měsíčně. Jestliže dovolatel zpochybňuje zjištěný skutkový stav (tj. že svědek B. ve skutečnosti nezamýšlel si nebytové prostory v uvedeném období pronajmout, protože nebyly ve stavu způsobilém k užívání a zároveň v té době ani nebyl schopen nájemné sjednaným způsobem hradit), hodnocení provedených důkazů (věrohodnosti výpovědi svědka B. nebo závěr, že nájemní smlouva se společností F. T. s.r.o. neprokazuje jeho reálnou možnost prostory v předmětném období za tvrzené nájemné pronajmout) nebo nesouhlasí-li se závěrem o neexistenci příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti žalovaným a tvrzeným ušlým ziskem, jedná se o námitky obsahově odpovídající dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř., který v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nelze uplatnit (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994, pod č. 8).


Za této situace (neprokázal-li žalobce reálnou možnost nebytové prostory za tvrzené nájemné pronajmout) není pro posouzení nároku na ušlý zisk podstatné, zda nájemní smlouva ze dne 21. 2. 1997, ze které by podle učiněných zjištění nebylo plněno, byla sjednána platně či nikoli. Z téhož důvodu není třeba se zabývat otázkou promlčení části uplatněného nároku, neboť ani její případné odlišné posouzení by na závěru o nedůvodnosti žaloby nemohlo již nic změnit.


Pokud dovolatel odvolacímu soudu (respektive soudu prvního stupně) vytýká, že nepřihlížel k žalobcem navrhovaným důkazům, případně že neprovedl výslech svědka Š., a dále že učinil závěr o neprokázání příčinné souvislosti, aniž by žalobce poučil o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, jde o námitky podřaditelné dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jejichž prostřednictvím přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nelze, neboť zde nejde o otázku zásadního právního významu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2006, pod č. 130).


Z uvedeného vyplývá, že napadenému rozhodnutí nelze přisuzovat zásadní význam po právní stránce (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) a dovolání tak není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na jejich náhradu právo, a vyjádření žalovaného k dovolání (neobsahující žádnou bližší argumentaci) nelze považovat za náklady účelně vynaložené k bránění práva (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 22. července 2009


JUDr. Robert Waltr, v. r.


předseda senátu