25 Cdo 1136/2001
Datum rozhodnutí: 19.09.2001
Dotčené předpisy:




25 Cdo 1136/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A/ B. J. a B/ H. J. proti žalovanému Městu K., o 568.930,58 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 10 C 191/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. června 2000, č. j. 18 Co 379/2000-40, takto :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 10. 2. 2000, č. j. 10 C 191/99-28, zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobcům 568.930,50 Kč s 3 % úrokem od 1. 1. 1987 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.



K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. 6. 2000, č. j. 18 Co 379/2000-40, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, neboť podle jejich názoru má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, který spatřují v otázce počítání lhůt. Odvolacímu soudu vytýkají nesprávnost posouzení běhu promlčecích dob a dovozují, že nemohlo dojít k promlčení jejich nároku na náhradu škody. Navrhují zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.



Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že podle jeho názoru nemá rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam, a proto navrhl odmítnutí dovolání jako nepřípustného.

Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( § 10a o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( § 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v tomto ustanovení pod písm. a) až g).

Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé /§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř./ nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil /§ 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř./.

Podle ustanovení § 239 odst. 1, 2 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

V dané věci žalobci napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž byla vyslovena přípustnost dovolání ve smyslu § 239 odst. 1 o. s. ř. a aniž žalobci vůbec návrh na vyslovení přípustnosti před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu učinili ( § 239 odst. 2 o. s. ř.). Nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno.

Z hlediska ust. § 238 a § 239 o. s. ř. není tedy v této věci dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné. Přípustnost dovolání v dané věci by mohla být založena toliko z důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Dovolatelé netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ust. § 237 odst. 1 o. s. ř.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobců odmítl podle § 243b odst. 4 věty první, a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2, věty první (per analogiam) o. s. ř., neboť žalovanému náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. září 2001

JUDr. Marta Š k á r o v á, v.r.

předsedkyně senátu