25 Cdo 1135/2002
Datum rozhodnutí: 24.07.2002
Dotčené předpisy:




25 Cdo 1135/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Č. p., a. s., proti žalovaným 1/ B. C. a 2/ J. K., o 92.613,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 C 186/95, o dovolání první žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. března 2002, č. j. 42 Co 64/2002-110, takto :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 11. 2000, č. j. 28 C 186/95-67, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 7. 6. 2001, č. j. 28 C 186/95-91, a doplňujícím usnesením ze dne 16. 11. 2001, č. j. 28 C 186/95-96, uložil oběma žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 92.613,- Kč s 11 % úrokem z prodlení od 27. 9. 1999 do zaplacení, co do dále požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání první žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 3. 2002, č. j. 42 Co 64/2002-110, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé ve vztahu k první žalované a ve výrocích o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku podala první žalovaná dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť řeší určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem. Namítá, že žalobkyně není ve věci aktivně legitimována, neboť podle hmotného práva není nositelkou uplatněného práva na náhradu škody. Navrhla, aby dovolací soud připustil proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, a tento rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( § 10a o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( § 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v tomto ustanovení pod písm. a) až g).

Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].

Podle ustanovení § 239 odst. 1, 2 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

V dané věci první žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž byla vyslovena přípustnost dovolání ve smyslu § 239 odst. 1 o. s. ř. a aniž první žalovaná vůbec návrh na vyslovení přípustnosti před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu učinila ( § 239 odst. 2 o. s. ř.). Nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno.

Z hlediska ust. § 238 a § 239 o. s. ř. není tedy v této věci dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné. Přípustnost dovolání v dané věci by mohla být založena toliko z důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ust. § 237 odst. 1 o. s. ř.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání první žalované odmítl podle § 243b odst. 4 věty první, a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2, věty první (per analogiam) o. s. ř., neboť žalobkyni náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 24. července 2002

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu