25 Cdo 1130/2014
Datum rozhodnutí: 10.09.2014
Dotčené předpisy: § 243c o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



25 Cdo 1130/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce P. B. , zastoupeného JUDr. Petrem Maškem, advokátem se sídlem v Praze 9, Boušova 792, proti žalované L. B. , zastoupené JUDr. Filipem Behenským, advokátem se sídlem v Praze 4, Kropáčkova 563/14, o vydání věcí eventuelně zaplacení 286.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 38 C 122/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. října 2013, č. j. 25 Co 302/2013-156, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. října 2013, č. j. 25 Co 302/2013-156, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti v tomto ustanovení uvedené. Dovolatelka především zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu ohledně svého protiprávního jednání a existence příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a vznikem škody na straně žalobce; skutkovými námitkami však přípustnost dovolání založit nelze (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Její námitka, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu v hodnocení vztahu příčinné souvislosti, není důvodná, neboť odvolací soud existenci příčinné souvislosti posoudil mezi relevantními právními skutečnostmi (porušením povinnosti žalované vydat věci žalobci a existencí majetkové újmy na straně žalobce) a jeho rozhodnutí není ani v rozporu s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu, jak dovolatelka tvrdí. Odvolacímu soudu nelze vytýkat nesprávnou aplikaci § 420 a násl. obč. zák., ostatně právní kvalifikace uplatněného nároku je povinností soudu a z tohoto hlediska není rozhodné, jak právní nárok kvalifikoval žalobce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010, a další rozhodnutí v něm citovaná). Dovolatelka nesprávně dovozuje, že zánikem závazku podle § 575 obč. zák. zaniká rovněž odpovědnost za porušení právní povinnosti. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu nelze-li již vydat věc pro nemožnost plnění, dochází k zániku povinnosti věc vydat, avšak vzniká nárok na náhradu škody způsobené nesplněním ediční povinnosti (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 902/2008 a rozhodnutí v něm citovaná, popř. sp. zn. 3 Cdon 808/96).

Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů dovolatelka porušila povinnost vydat věci žalobci a svoji odpovědnost za škodu tím vzniklou žalobci nevyloučila exkulpací či prokázáním spoluzavinění na straně žalobce. Odvolací soud se při svém rozhodnutí neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ani nejde o řešení právní otázky, která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak.

Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. září 2014 JUDr. Marta Škárová předsedkyně senátu