25 Cdo 1129/2017
Datum rozhodnutí: 30.05.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



25 Cdo 1129/2017

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně PREdistribuce a.s. , se sídlem v Praze 5, Svornosti 3199/19a, IČO: 27376516, proti žalovanému P. J. , zastoupenému JUDr. Vítězslavem Květenským, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 226/16, o 576.377,87 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 85/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2016, č. j. 13 Co 320/2016-343, takto:

Dovolání se odmítá .

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2016, č. j. 13 Co 320/2016-343, byl potvrzen částečný a mezitímní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. června 2016, č. j. 6 C 85/2013-312, ve výroku II., jímž bylo rozhodnuto, že žaloba je vůči žalovanému co do základu nároku důvodná. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový stav věci, když po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný odebíral elektrickou energii přes zřízenou odbočku, kterou procházela neměřená elektřina, a dopustil se tak neoprávněného odběru ve smyslu § 51 odst. 1 písm. e) a § 52 zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V dovolání obsáhle cituje pasáže z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, rekapituluje dosavadní průběh řízení a polemizuje se zjištěným skutkovým stavem a se závěry znaleckých posudků. Namítá, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, neprokázala existenci neoprávněného odběru ani období, v němž k němu mělo docházet.

Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno po 1. 1. 2013, tj. po účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen o. s. ř. ) srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolatel nijak nezdůvodnil přípustnost podaného dovolání, pouze odkázal na § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ačkoli ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 již na odstavce a písmena členěno není.

Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a v čem konkrétně naplnění předpokladů přípustnosti spočívá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013). Tomuto požadavku dovolatel nedostál, neuvedl, v čem se odvolací soud při právním posouzení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014), navíc postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, jenž upravoval přípustnost dovolání v § 237 odlišně (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4345/2013, a ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3666/2013), tedy vycházel z dnes již neúčinné právní úpravy.

Z obsahového hlediska dovolání žalovaného nesplňuje požadavky na vymezení předpokladů jeho přípustnosti, trpí tedy vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tato vada nebyla v průběhu trvání lhůty k dovolání odstraněna (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.).

Protože podání dovolatele neobsahuje obligatorní náležitosti dovolání, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedený nedostatek pokračovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013).

Nad rámec důvodů, jež zcela postačují pro odmítnutí dovolání, lze poznamenat, že zjištěný skutkový stav nelze úspěšně napadnout dovoláním.

Rozhodnutí dovolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, proto nebylo rozhodováno o nákladech dovolacího řízení (např. usnesení Nejvyššího soudu z 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. května 2017

JUDr. Marta Škárová předsedkyně senátu