25 Cdo 1127/2012
Datum rozhodnutí: 31.07.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.



25 Cdo 1127/2012
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně J. G. , zastoupené JUDr. Bedřichem Prokopem, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Husova 137, proti žalovanému Společenství pro dům Masarykova 600, 601 Kutná Hora , se sídlem v Kutné Hoře, Masarykova 600, IČO 26721261, zastoupenému Mgr. Petrem Řehákem, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Husova 102, za účasti vedlejšího účastníka České podnikatelské pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/23, IČO 63998530, o zaplacení 835.335,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 7 C 21/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. února 2011, č. j. 26 Co 521/2010-156, takto:

Dovolání se odmítá .

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 2. 2011, č. j. 26 Co 521/2010-156, potvrdil mezitímní rozsudek ze dne 30. 9. 2010, č. j. 7 C 21/2009-135, jímž Okresní soud v Kutné Hoře vyslovil opodstatněnost základu žalobního nároku s tím, že o výši nároku a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Odvolací soud považoval za správné právní posouzení věci soudem prvního stupně o odpovědnosti žalovaného za škodu podle § 420 odst. 1 a 2 obč. zák., která vznikla žalobkyni poškozením zařízení nebytových prostor v přízemí domu, k němuž vykonává správu žalovaný, a to v důsledku jejich vyplavení odpadní vodou dne 5. 10. 2007 poté, co se pod domem ucpala kanalizace, která je letitá, má zde velmi mírný sklon a je náchylná k sedimentaci tuhých částí odpadu. Žalovaný porušil povinnost předcházet škodám podle § 415 obč. zák. tím, že jako správce kanalizační sítě nečinil potřebná preventivní opatření k zabránění vzniku nežádoucích sedimentů, a porušil i povinnost zajišťovat řádnou správu, provoz a opravy společných částí domu podle § 9 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, jakož i povinnost, která vyplývala z jeho stanov.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pro zásadní právní význam řešení otázky rozsahu prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák. Podle dovolatele založil odvolací soud svým rozhodnutím neomezenou prevenční povinnost, neboť za porušení ustanovení § 415 obč. zák. vlastně považuje každý vznik škody. Dovolatel tvrdí, že neporušil žádnou právní povinnost, která by mu ukládala údržbu odpadního potrubí; pečoval naopak o rozvod kanalizace řádně, o čemž svědčí i okolnost, že po problému s odpadem v únoru 2007 nechal potrubí protáhnout, a od té doby se až do předmětné havárie potíže nevyskytly. Dovolatel je pak na rozdíl od odvolacího soudu přesvědčen, že k vyplavení nebytových prostor vedl přívalový déšť, proto vznik škody není v příčinné souvislosti s jeho počínáním při správě domu. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření označuje dovolání za nepřípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení věci a již z tohoto důvodu nejde o rozhodnutí, které by mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 2. 2. 2011, Nejvyšší soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. dále též jen o.s.ř. ).

Podle § 237 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. splněny nejsou, zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Z pohledu právní otázky, kterou dovolatel formuluje jako právně významnou, nemá napadené rozhodnutí zásadní význam. Odvolací soud totiž dovodil odpovědnost žalovaného za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák., když porušení právní povinnosti plynoucí ze zákona a ze stanov společenství vlastníků jednotek shledal v nedostatečné údržbě zastaralé kanalizační sítě, k níž byl žalovaný ve spravované budově povinen, a dovodil je z jeho nečinnosti ve vztahu ke konstrukci kanalizace a k jejímu stavu; tu pak odůvodnil konkrétními skutkovými okolnostmi v daném místě a v průběhu roku 2007. Ačkoliv se soud poněkud nadbytečně zabýval i porušením tzv. povinnosti generální prevence (odpovědnost za porušení povinností plynoucích z § 415 obč. zák. se uplatní jen tehdy, není-li dána konkrétní právní úprava ukládající pravidlo chování - srov. zejména rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 4. 1984, sp. zn. 6 Cz 7/84, publikovaný pod č. 12/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1427/2001, publikované pod C 1212 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck), nemůže mít jeho rozhodnutí zásadní právní význam, neboť jím nebyla založena neomezená prevenční povinnost žalovaného správce společných částí domu, jak tvrdí dovolatel; z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by vznik škody byl považován automaticky za porušení povinnosti předcházet škodám. Polemika dovolatele, zda a nakolik se na vzniku škody mohl projevit přívalový déšť, je z tohoto pohledu bezpředmětná, navíc má charakter výhrad proti skutkovým zjištěním, avšak dovolací důvod podle § 241 odst. 3 o.s.ř. nelze v rámci přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. uplatnit.

Nejvyšší soud proto podle § 218 písm. c) ve spojení s § 243b odst. 5 větou první o.s.ř. dovolání odmítl.

Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť dovolání směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti mezitímnímu rozsudku soudu prvního stupně; o všech dosavadních i dalších nákladech řízení bude proto rozhodnuto v konečném rozhodnutí.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. července 2013

JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu