25 Cdo 1122/2013
Datum rozhodnutí: 26.02.2014
Dotčené předpisy: § 409 obch. zák., § 24 předpisu č. 85/1996Sb.



25 Cdo 1122/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. P. B., IČO 43103405 , zastoupeného Mgr. Barborou Kölblovou, advokátkou se sídlem Říčany - Radošovice, Tyrše a Fügnera 685/4, proti žalovanému JUDr. A. I., za účasti Generali pojišťovny a.s., IČO 61859869, se sídlem Praha 2, Bělehradská 132, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o 164.911,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C 187/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2012, č. j. 25 Co 391/2012-57, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 164.911,- Kč s příslušenstvím, kterou mu svým pochybením měl způsobit žalovaný, který ho jako advokát zastupoval v soudním sporu vedeném u Obvodního soudu Praha - východ pod sp. zn. 11 C 478/2006, v němž bylo žalobci uloženo vrátit kupní cenu za plemenného býka, kterou od kupujícího obdržel, a tohoto býka si převzít.

Okresní soud Praha východ rozsudkem ze dne 20. 1. 2012, č. j. 3 C 187/2011-36, zamítl žalobu na zaplacení částky 164.911,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný advokát zastupoval žalobce ve shora uvedeném sporu a proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žalobci uložena platební povinnost, podal opožděně blanketní odvolání, jež bylo soudem odmítnuto. Soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že žalovaný sice nepodal včas odvolání, avšak ani v případě včas podaného odvolání by žalobce neměl ve věci úspěch. V původním řízení bylo prokázáno, že žalobce 2. 6. 2006 prodal plemenného býka, který podle znaleckého posudku byl neplodný a pro chovné účely nepoužitelný, a kupující proto odstoupil od smlouvy. Soud shodně se závěry rozsudku ve věci sp. zn. 11 C 478/2006 posoudil závazkový právní vztah z kupní smlouvy podle obchodního zákoníku vzhledem k tomu, že prodávající i kupující jsou podnikateli v zemědělství a předmět koupě byl určen k hospodářským, podnikatelským účelům, a proto se ust. § 520 občanského zákoníku o délce záruční doby v daném případě neuplatní. Kupující žalobci vytkl vady předmětu koupě bez zbytečného odkladu po jejich zjištění a postupoval s péčí řádného hospodáře.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 10. 2012, č. j. 25 Co 391/2012-57, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením odpovědnosti žalovaného za škodu podle § 24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Závazkový právní vztah mezi účastníky původního řízení byl správně podřazen pod režim obchodního zákoníku, upravujícího v § 409 a násl. kompletní úpravu kupní smlouvy, neboť, jak bylo prokázáno, oba účastníci kupní smlouvy byli podnikatelé v zemědělské výrobě a předmětem koupě bylo zvíře určené rovněž k podnikatelským účelům. Vrozená vada plemenného býka, pro niž nebyl schopen plnit účel, pro který byl zakoupen, byla provedeným dokazováním prokázána a kupující postupoval s odbornou péčí, vytkl vadu bez zbytečného odkladu poté, kdy ji mohl zjistit. Po koupi bylo totiž zapotřebí dát plemennému býku určitý čas na adaptaci ve stádu, aby tak mohly být ověřeny jeho vlastnosti a schopnosti. Oznámil-li kupující vadu býka zhruba po 2 měsících, lze tuto dobu vzhledem ke konkrétním okolnostem považovat za přiměřenou, kupní smlouva byla porušena podstatným způsobem a kupující měl právo podle § 436 odst. 1 písm. d) obch. zák. odstoupit od kupní smlouvy. Žalobce proto nemohl být v předchozím řízení úspěšný ani v případě, že by žalovaný podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání včas.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Otázku zásadního právního významu spatřuje v posouzení, zda vztah vzniklý z kupní smlouvy uzavřené mezi dvěma podnikateli v zemědělské výrobě, jejímž předmětem je zvíře, se řídí občanským nebo obchodním zákoníkem. Další otázkou zásadního významu je podle dovolatele otázka včasnosti vytčení vad u zvířete, pokud by se vztah vzniklý z této smlouvy řídil obchodním zákoníkem. Po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení namítá, že tato otázka byla nesprávně posouzena, neboť prodej zvířat upravuje výhradně občanský zákoník, jedná se o občanskoprávní vztah. Dovolatel je přesvědčen, že kupující uplatnil vady předmětu koupě opožděně, a dovozuje, že by jeho včas podané odvolání bylo úspěšné. Namítá, že ani podle obchodního zákoníku nebyla vada uplatněna včas. Podle § 427 obch. zák. má kupující povinnost provést prohlídku zboží podle možnosti co nejdříve s přihlédnutím k jeho povaze, a dovozuje, že v daném případě měl kupující možnost provést odbornou prohlídku okamžitě po převzetí zvířete, a v této souvislosti poukazuje na znalecký posudek zpracovaný Výzkumným ústavem veterinárního lékařství. Kupující měl oznámit vadu bez zbytečného odkladu poté, co při vynaložení odborné péče mohl vady zjistit při prohlídce, a od té doby mu běžela lhůta k oznámení vad. Tím, že vadu oznámil až po 2 měsících, neoznámil ji včas. Proto nepodáním včasného odvolání vznikla dovolateli škoda. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 24. 10. 2012, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).

Přípustnost dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bylo sice nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu a je nadále použitelné nejen pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11), nýbrž i pro posouzení dovolání podaných po tomto datu, směřují-li proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému před tímto datem, když nová právní úprava dovolacího řízení, která částečně zrušenou úpravu nahradila, se uplatní se zřetelem k čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb. až u dovolání podaných proti rozhodnutím vydaným po 1. 1. 2013 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1200/2013).

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Žádná z námitek v dovolání není otázkou zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.

Samotná okolnost, že předmětem koupě je zvíře, není rozhodující z hlediska aplikace právního předpisu na vztah z kupní smlouvy mezi dvěma podnikateli ohledně věci koupené k podnikatelským účelům. Pro vztah obchodního zákoníku jako zákona zvláštního a občanského zákoníku jako předpisu obecného je charakteristické, že obecná úprava se uplatní jen tam, kde speciální předpis nemá vlastní právní úpravu. Vzhledem k tomu, že obchodní zákoník obsahuje komplexní úpravu kupní smlouvy včetně úpravy odpovědnosti za vady koupené věci, nepřichází v dané věci v úvahu aplikace občanského zákoníku na závazkový právní vztah z kupní smlouvy. Řešení této otázky odvolacím soudem nečiní jeho rozhodnutí zásadně právně významným.

K odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie se Nejvyšší soud opakovaně vyjádřil tak, že objektivní odpovědnost advokáta je dána, pokud nebýt pochybení advokáta při výkonu advokacie, byl by jeho klient v soudním řízení úspěšný a platební povinnost by mu nebyla uložena. Důkazní břemeno je na žalobci (srov. např. rozsudek ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 24, pod C 1743, a ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2533/2007). Pokud dovolatel nesouhlasí se skutkovým stavem, jak byl v řízení zjištěn a z něhož odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel, a ze znaleckého posudku dovozuje, že kupující měl možnost zjistit vadu plemenného býka odbornou prohlídkou vzápětí po převzetí zvířete, namítá vlastně nesprávné hodnocení důkazů a uplatňuje tak skutkové námitky, jež nemohou být právní otázkou zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., nýbrž by mohly naplňovat dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1164, ročník 2002).

Jelikož není důvod pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustný.

Dovolání není přípustné ani proti výroku o náhradě nákladů řízení, který není rozhodnutím ve věci samé a přípustnost dovolání není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolací soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. února 2014


JUDr. Marta Škárová předsedkyně senátu