25 Cdo 1117/2001
Datum rozhodnutí: 28.11.2001
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 234 odst. 2 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




25 Cdo 1117/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně E. F. proti žalované M. C., spol. s r. o., o určení neplatnosti smlouvy o půjčce, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C 171/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. září 2000, č. j. 6 Co 2289/2000-35, takto :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14. 7. 2000, č. j. 15 C 171/2000-23, zamítl žalobu s návrhem na určení neplatnosti smlouvy mezi účastníky ze dne 19. 2. 1999 označené jako smlouva o půjčce, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že dne 19. 2. 1999 účastníci uzavřeli smlouvu o půjčce, podle které žalovaná jako věřitel poskytla žalobkyni půjčku ve výši 50.000,- Kč, vyplacenou v hotovosti při podpisu smlouvy, a žalobkyně se zavázala úroky dohodnuté v článku čtvrtém, tj. 30.000,- Kč, vrátit žalované společně s jistinou podle splátkového kalendáře ve smlouvě uvedeného. Poskytnutá půjčka byla kromě smluvní pokuty zajištěna kupní smlouvou s odkládací podmínkou, uzavřenou ve stejný den, podle níž žalobkyně prodala žalované nemovitosti (dům čp. 626 se stavební parcelou č. 1416 a pozemkovou parcelou č. 1417 v k. ú. Č.) za kupní cenu 80.000,- Kč, která měla být zaplacena formou zápočtu na pohledávku žalované vzniklé z půjčky. Kromě tohoto řízení se u Okresního soudu v Českých Budějovicích vede pod sp. zn. 14 C 195/2000 řízení o návrhu žalobkyně na určení jejího vlastnictví k nemovitostem, které byly předmětem výše uvedené kupní smlouvy. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vzhledem k současně probíhajícímu řízení o určení vlastnictví k nemovitostem není dán naléhavý právní zájem na této určovací žalobě ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř., neboť v tomto řízení bude soud jako předběžnou otázku posuzovat též platnost či neplatnost smlouvy o půjčce ze dne 19. 2. 1999; z uvedeného důvodu byla žaloba zamítnuta.



K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19. 9. 2000, č. j. 6 Co 2289/2000-35, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že na straně žalobkyně není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o půjčce, když ta má úzkou souvislost s kupní smlouvou, a v probíhajícím sporu o určení vlastnictví by se měla řešit otázka platnosti obou smluv. Naléhavost právního zájmu žalobkyně nelze dovozovat ani z toho, že by její postavení zůstávalo nejistým, neboť pokud by se žalovaná domáhala plnění ze smlouvy o půjčce, má žalobkyně možnost bránit se v řízení o žalobě na plnění námitkou neplatnosti smlouvy o půjčce, a tato otázka by byla řešena jako otázka předběžná. Za situace, kdy se žalovaná žádného plnění ze smlouvy o půjčce nedomáhá, není dán na straně žalobkyně naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o půjčce. Odvolací soud současně nevyhověl návrhu žalobkyně na připuštění dovolání k otázce, zda je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení z důvodů uvedených v odvolání, neboť tato otázka již byla v obecné rovině judikaturou řešena, a dále ani k otázce, že soud prvního stupně nespojil obě související věci ke společnému projednání, neboť takové rozhodnutí je rozhodnutím, kterým se upravuje vedení řízení, a není proti němu přípustné odvolání ani dovolání.



Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, v němž uvádí, za jakých okolností získala předmětné nemovitosti a za jakých podmínek uzavřela smlouvu o půjčce s žalovanou. Poukazuje na to, že předmětné nemovitosti byly ihned po zápisu vlastnického práva žalované do katastru nemovitostí převedeny za 400.000,- Kč na nového vlastníka, s nímž pod hrozbou vystěhování uzavřela nájemní smlouvu. Pokud jde o souběžně probíhající spor o určení vlastnictví k těmto nemovitostem, dovolatelka uvádí, že její žaloba byla okresním soudem zamítnuta pro nedostatek pasivní legitimace žalované, neboť v době podání žaloby nebyla žalovaná již vlastníkem nemovitostí. Namítá, že závazky ze smlouvy o půjčce nezanikly žádným ze způsobů předpokládaných zákonem, a nepovažuje za správné, že odvolací soud odkázal řešení otázky platnosti smlouvy o půjčce na jiný spor, když navíc od řešení této otázky se odvíjí i odpověď na to, zda byla řádně zaplacena cena uvedená v kupní smlouvě. Ve sporu o určení vlastnictví také nebyla řešena otázka platnosti smlouvy o půjčce ve vztahu k nynějšímu vlastníku nemovitostí. Podle názoru dovolatelky byl soud prvního stupně povinen včas a řádně o jejím návrhu na spojení obou věcí rozhodnout písemným usnesením. Za otázku zásadního právního významu považuje otázku, zda soud může ignorovat návrh účastníka na spojení věcí ve smyslu § 112 o. s. ř., a zda lze žalobu zamítnout pro nedostatek naléhavého právního zájmu za situace, kdy otázka neplatnosti smlouvy může a nemusí být řešena jako prejudicielní v souběžném řízení, a její vyřešení v odůvodnění rozhodnutí je právně nezávazné. Navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů.

Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že v dané věci směřuje dovolání proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v § 237 odst. 1 o. s. ř.



Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].

Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Vady řízení vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nebyly dovolatelkou tvrzeny a ani z obsahu spisu nevyplývají. Přípustnost dovolání není dána ani podle § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nepředcházelo zrušení dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně.

Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.

O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam a která má současně po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře.

Podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. lze návrhem na zahájení řízení uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Existence naléhavého právního zájmu na žádaném určení podle § 80 písm. c) o. s. ř. je nezbytnou podmínkou přípustnosti určovací žaloby. Žalobce má právní zájem na žádaném určení, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo právní vztah, na němž je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho postavení bez tohoto určení stalo nejistým. Určovací žaloba je prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právního postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno, takže jejím cílem je zásadně poskytnutí preventivní ochrany před narušením nebo ohrožením práva nebo právního vztahu. Jestliže soud dospěje k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení, zamítne žalobu, aniž by se současně zabýval meritem věci. Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je tedy samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí.

Žalobkyně spatřuje naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o půjčce v tom, že bez tohoto určení by se její postavení stalo nejistým, protože žalovaná by se mohla kdykoliv domáhat splnění závazků z této smlouvy, a zejména v tom, že rozhodnutí soudu o určení neplatnosti smlouvy o půjčce má být podkladem pro řízení o určení vlastnictví k nemovitostem, které byly kupní smlouvou převedeny na žalovanou.

Vzhledem k tomu, že pravomocný rozsudek o kladné či záporné určovací žalobě netvoří překážku věci pravomocně rozsouzené k žalobě na plnění založené na tomtéž právu, nemůže ani příp. rozhodnutí o neplatnosti smlouvy o půjčce založit překážku věci pravomocně rozsouzené pro řízení o žalobě na splnění závazku, jenž z této smlouvy vznikl, a zabránit tak možnosti žalované domáhat se plnění z této smlouvy. Takové rozhodnutí neřeší totiž otázku řádného splnění závazů z kupní smlouvy. V případném řízení o žalobě na plnění ze smlouvy o půjčce by pak otázka platnosti této smlouvy byla řešena jako otázka předběžná, nehledě k tomu, že absolutní neplatnost smlouvy působí přímo ze zákona a právní úkon je absolutně neplatný bez ohledu na to, zda došlo k vydání soudního rozhodnutí určujícího jeho neplatnost či nikoliv. K absolutní neplatnosti se přihlíží z úřední povinnosti a není tedy k tomu třeba výslovného rozhodnutí ve výroku, jako je tomu např. v některých případech relativní neplatnosti.

Pokud žalobkyně spatřuje naléhavý právní zájem na požadovaném určení v tom, že rozhodnutí soudu by mělo být podkladem pro řízení o určení jejího vlastnického práva k nemovitostem, je třeba uvést, že k odstranění nejistoty či poskytnutí ochrany vlastnického práva žalobkyně k nemovitostem neslouží jí požadované určení neplatnosti smlouvy o půjčce, nýbrž určení vlastnického práva, a taková určovací žaloba je způsobilým právním prostředkem k odstranění nejistoty o skutečných právních vztazích k nemovitému majetku, zatímco požadované určení neplatnosti smlouvy o půjčce nemůže nic změnit na právním postavení žalobkyně ve vztahu k nemovitostem (nezaloží její vlastnické právo). Proto ani vzhledem k tomuto tvrzenému účelu není dán naléhavý právní zájem žalobkyně na určení neplatnosti smlouvy o půjčce, které ve svých důsledcích neřeší povinnost k plnění z předmětné smlouvy ani k určení či obnovení vlastnického práva žalobkyně k nemovitostem, které na základě kupní smlouvy byly převedeny na žalovanou.

Námitka, že soud prvního stupně nerozhodl o spojení věcí ke společnému řízení, není otázkou právního posouzení dané věci, z něhož vychází potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k tomu, že odvolací soud tuto otázku po právní stránce neřešil a jeho rozhodnutí na jejím právním posouzení nespočívá, nemá tato právní otázka, pro níž byl návrh na připuštění dovolání učiněn, vliv na posouzení správnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Jestliže v daném případě bylo řízení o žalobě na určení neplatnosti smlouvy o půjčce vedeno samostatně, a nikoliv podle návrhu žalobkyně společně s řízením o určení vlastnictví k nemovitostem, nezakládá tento procesní postup soudu v řízení vadu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., a jinými (tj. v ust. § 237 o.s.ř. neuvedenými) vadami řízení podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., pokud mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se může dovolací soud zabývat, jen pokud je dovolání přípustné.

O takový případ se však v dané věci nejedná. Jestliže odvolací soud - právě s odkazem na nedostatek naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení - rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, je jeho právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. správné. Dovolacímu přezkumu předložená právní otázka proto nezakládá důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Pak ovšem není dovolání proti tomuto rozsudku přípustné ani podle § 239 odst. 2 o. s. ř.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.



O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2, věty první (per analogiam) o. s. ř., neboť žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.



Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. listopadu 2001

JUDr. Marta Škárová, v.r.

předsedkyně senátu