25 Cdo 1114/2013
Datum rozhodnutí: 16.01.2014
Dotčené předpisy: § 27 předpisu č. 13/1997Sb.



25 Cdo 1114/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobkyně R. K. , zastoupené Mgr. Martinem Keřtem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 2059, proti žalovanému statutárnímu městu Pardubice , se sídlem úřadu v Pardubicích, Pernštýnské nám. 1, IČO 00274046, za účasti ČSOB Pojišťovny, a. s., člena holdingu ČSOB, se sídlem v Pardubicích, Masarykovo nám. 1458, IČO 45534306, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o 182.824,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 105 C 182/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 25. 10. 2012, č. j. 23 Co 316/2012-162, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 25. 10. 2012, č. j. 23 Co 316/2012-162, potvrdil rozsudek ze dne 13. 4. 2012, č. j. 105 C 182/2011-137, jímž Okresní soud v Pardubicích zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 182.824,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy obou stupňů neshledaly důvodným nárok na náhradu škody na zdraví, která žalobkyni vznikla pádem na vyšlapané cestě vedoucí přes zatravněnou plochu u sportovní haly. K úrazu totiž nedošlo na chodníku, tedy na místní komunikaci, kterou by byl žalovaný povinen udržovat podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které odůvodňuje odkazem na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá, že chodník je místní komunikací, a považuje za klíčové určit, zda místo jejího úrazu je součástí pozemkové parcely č. 2318/51, nebo 2319/1 v k. ú. P.. Spatřuje rozpor mezi ustanoveními § 12 odst. 4 a § 11 zákona o pozemních komunikacích, jde-li o přesné vymezení chodníku jako pozemní komunikace, resp. určení toho, zda chodník musí být vždy samostatnou věcí, nebo zda může být i součást jiné věci, tedy pozemní komunikace, a taktéž i toho, zda musí být vždy stavbou. Dovolatelka v této souvislosti odkazuje na závěr velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, z něhož se podává, že místní komunikace může být stavbou, nikoliv že jí být musí. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvádí, že parcelní číslo místa úrazu nesouvisí s určením, zda se jedná nebo nejedná o místní komunikaci. Shrnuje, že de iure ani de facto se o chodník ani o místní komunikaci nejedná a že udržování vyšlapaných cest na trávnících v zimě by bylo absurdní a zcela mimo finanční možnosti žalovaného, podobně jako by to bylo mimo finanční možnosti každé další obce. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.

Vedlejší účastník označil námitky dovolatelky za bezpředmětné a odkázal na argumenty, které uvedl již před soudy nižších stupňů. Napadené rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně, považuje za věcně správné.

Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 25. 10. 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. dále též jen o.s.ř. ) a shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o.s.ř., ovšem není přípustné.

Předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) ani písm. b) o.s.ř. nejsou naplněny, zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost dovolání pak může být dána pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.].

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací soud je vázán vymezením dovolacího důvodu (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.) a je oprávněn přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů v dovolání uplatněných.

Polemika dovolatelky o tom, v jakém konkrétním místě a na jaké parcele k jejímu úrazu došlo, je otázkou skutkového zjištění. Zpochybňuje-li dovolatelka v tomto směru skutkové závěry, uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jímž ovšem přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. založit nelze.

Závěr, že chodník je podle zákona č. 13/1997 Sb. místní komunikací a že jeho vlastník nese objektivní odpovědnost za škodu způsobenou závadou v jeho schůdnosti, není nikterak sporný, a z tohoto pohledu nelze dovozovat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Nezakládá jej ani řešení otázky, zda chodník musí být vždy samostatnou věcí nebo zda může být i součástí jiné věci, tedy pozemní komunikace, resp. zda musí být vždy stavbou. I když odvolací soud tento problém v rozhodnutí zmínil, není závěr o neopodstatněnosti uplatněného nároku na řešení této otázky založen, neboť podle skutkových zjištění soudu prvního stupně (jejich správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu) dovolatelka upadla na vyšlapané cestičce přes zatravněnou plochu, tedy nikoliv na komunikaci, kterou by bylo možno považovat za chodník.

Je tedy zřejmé, že uplatněné dovolací námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, a proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 218 písm. c) ve spojení s § 243b odst. 5 větou první o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému ani vedlejšímu účastníku žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. ledna 2014
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu