25 Cdo 1114/2005
Datum rozhodnutí: 29.11.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 420 odst. 1 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb.




25 Cdo 1114/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně I. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému A. H., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 180.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 3 C 129/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. září 2003, č. j. 22 Co 372/2003-123, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč k rukám advokáta, a to do tří dnů od doručení tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 2. 4. 2003, č. j. 3 C 129/2002-73, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 60.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 4% od 7. 8. 2002 do zaplacení, žalobu co do částky 120.000,- Kč s 6,5% úrokem z prodlení od 13. 6. 2002 do zaplacení, a ohledně úroků z prodlení z částky 60.000,- Kč od 13. 6. 2002 do 6. 8. 2002 ve výši 6,5% p.a. a ve výši 2,5% od 7. 8. 2002 do zaplacení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobkyně na náhradu škody za újmu na zdraví, kterou jí způsobil žalovaný, když ji dne 6. 1. 2002 napadl, udeřil ji pěstí do levé tváře a oka a poté ji táhl po schodech do přízemí domu, čímž spáchal trestný čin, za nějž byl pravomocně odsouzen. Soud vycházel ze zjištění učiněných především na základě znaleckého posudku, že žalobkyně trpí posttraumatickou stresovou poruchou, což má výrazně nepříznivé důsledky pro její uplatnění v životě. Ztížení společenského uplatnění vyvolané napadením žalobkyně znalec posoudil jako vážnou duševní poruchu vzniklou působením otřesných zážitků nebo jiných nepříznivých psychologických činitelů a tísňových situací a ohodnotil je 500 body. Soud vyslechl několik svědků navržených žalovaným, kteří se vyjadřovali k chování žalobkyně v době po napadení žalovaným, tyto výpovědi však i s ohledem na závěry znalce - nepřijal za rozhodující pro skutkové závěry o zdravotním stavu žalobkyně.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23. 9. 2003, č. j. 22 Co 372/2003-123, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení státu jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Odvolací soud neshledal odvolání žalovaného důvodným, neboť s jeho námitkami se náležitě vypořádal již soud prvního stupně, který v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč vycházel ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví - odvětví psychiatrie, který koresponduje s lékařskými zprávami, a proč při hodnocení důkazů o zdravotním stavu žalobkyně nepovažoval za rozhodující výpovědi svědků navržených žalovaným.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost odvozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a odůvodňuje je nesprávným právním posouzením věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.), a vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.). Namítá chybný způsob hodnocení důkazů a odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s jeho námitkami v odvolání a námitkami proti znaleckému posudku, že znalecký posudek nebyl revidován , ačkoliv to on navrhl, a odvolací soud nepřihlédl k výpovědím jím navržených svědků. Nesprávné právní posouzení spatřuje v tom, že žalobkyně, jak je přesvědčen, neunesla důkazní břemeno o svém tvrzení, že jí vznikla újma na zdraví v příčinné souvislosti s jeho jednáním, za něž byl v trestním řízení odsouzen.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že základem dovolání žalovaného je výtka nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a námitky proti hodnocení provedených důkazů a vzhledem k tomu dovolání není přípustné. Navrhla, aby bylo odmítnuto a jí přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Právním posouzením ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

I když žalovaný v dovolání uvedl, že uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř., z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že nesouhlasí s tím, jak soudy obou stupňů na základě provedených důkazů zjistily skutkový stav věci, namítá, že z provedených důkazů nebyl skutkový stav zjištěn správně a nesouhlasí se závěry znalce ohledně rozsahu škody na zdraví žalobkyně; ve skutečnosti tedy napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění. Rovněž v otázkách příčinné souvislosti směřují výhrady dovolatele do skutkových a nikoliv právních závěrů soudů obou stupňů. Dovolatel tak rozhodnutí odvolacího soudu napadá nikoliv z hlediska aplikace práva, nýbrž z hlediska zjištěného skutkového stavu, aniž by formuloval právní otázku, zásadně významnou pro rozhodnutí a pro rozhodovací činnost soudů vůbec ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.

Ani otázka důkazního břemene, předložená k posouzení dovolacímu soudu, není v dané věci otázkou zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Odvolacímu soudu nelze totiž vytýkat nesprávný právní názor při posouzení věci z hlediska důkazní povinnosti účastníků a rozložení důkazního břemene ve sporu.

Nesouhlas dovolatele se skutkovými závěry soudu prvního stupně, které převzal odvolací soud, a jeho výtky proti hodnocení důkazů, na nichž zjištěný skutkový stav věci spočívá, není dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesprávné skutkové zjištění zakládá totiž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (srov. např. R 8/1994).

Z uvedeného vyplývá, že není podklad pro závěr o zásadním významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce.

Pokud pak dovolatel namítá, že řízení je postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., protože v řízení nebyly provedeny všechny důkazy, které navrhl, je třeba uvést, že soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Soud je oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede (srov. ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř.). Ostatně k případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.), by pak mohlo být v dovolacím řízení přihlédnuto jen v případě přípustného dovolání.

Dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení není přípustné. Výrok o náhradě nákladů řízení, ačkoli může být obsažen v rozsudku, má povahu usnesení a je rozhodnutím, které věcně neřeší práva a povinnosti účastníků uplatněná žalobou, a není rozhodnutím o věci samé (srov. R 4/2003). Dovolání žalovaného, pokud směřuje do výroku o náhradě nákladů řízení, není přípustné podle ustanovení § 238 a § 238a o. s. ř., protože nejde o rozhodnutí ve věcech zde taxativně vyjmenovaných, a přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 239 odst. 1, 2 a 3 o. s. ř.

Dovolací soud proto dovolání odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 7.500,- Kč (odměna z částky určené podle § 2 a § 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vypočítaná podle ust. § 10 odst. 3 a § 3 odst. 1 bod 5. vyhlášky a snížená na polovinu podle § 14 odst. 1 a poté podle § 18 odst. 1 vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 75,- Kč, celkem tedy 7.575,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. listopadu 2006

JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.

předsedkyně senátu