25 Cdo 1110/2015
Datum rozhodnutí: 25.08.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 150 o. s. ř., § 243c odst. 1 o. s. ř., § 243c odst. 3 o. s. ř.




NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 25 Cdo 1110/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. C. F., zastoupeného JUDr. Tomášem Hemelíkem, CSc., advokátem se sídlem v Říčanech, Lipanská 331/7, proti žalovanému městysu Štěchovice, IČO 00241725, se sídlem úřadu ve Štěchovicích, Hlavní 3, zastoupenému JUDr. Vítězslavem Květenským, advokátem se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Křižíkova 226/16, o vyklizení, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 18 C 55/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2014, č. j. 25 Co 466/2014-119, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.502,- Kč k rukám JUDr. Vítězslava Květenského, advokáta se sídlem v Praze 6, Křižíkova 16, do tří dnů od právní moci usnesení.
Odůvodnění:


Usnesením ze dne 8. září 2014, č. j. 18 C 55/2012-102, Okresní soud Praha-západ podle § 96 odst. 2 o. s. ř. zastavil řízení pro zpětvzetí žaloby a s odkazem na § 146 odst. 2 o. s. ř. uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 143.530,20 Kč k rukám zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci usnesení.
K odvolání žalobce do výroku o náhradě nákladů řízení Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. října 2014, č. j. 25 Co 466/2014-119, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 119.669,- Kč, a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním s tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, který v několika svých rozhodnutích uvedl, že náklady řízení nemají být v zjevném nepoměru k projednávané věci a nemají působit vůči účastníkům řízení hrubě nespravedlivě. Namítá, že rozhodnutí o nákladech řízení je vůči němu krajně nespravedlivé a odvolací soud měl při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupovat podle § 150 o. s. ř. Žalobu totiž podával v r. 2012, kdy nebylo najisto postaveno, jaké povahy je územní plán, a Nejvyšší správní soud judikoval, že není oprávněn rozhodovat věci týkající se územního plánování, neboť účastníci řízení mají možnost domáhat se náhrady škody v civilním řízení; po podání žaloby byla judikatura změněna Ústavním soudem a žalobce vzal žalobu zpět poté, co byl soudem poučen o nedostatku věcné působnosti okresního soudu. Soud mu měl přiznat i náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť se svým odvoláním měl plný úspěch, když jemu uložená povinnost k náhradě nákladů řízení byla snížena o 24.000,- Kč. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu bylo změněno tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a aby žalovanému byla uložena povinnost nahradit mu nálady odvolacího řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že důvody dovolání žalobce jsou téměř totožné s jeho argumenty v odvolání; žalobu od počátku považuje za bezúspěšnou, neboť žalobci žádná škoda nevznikla. Při podání žaloby musel být žalobce srozuměn s možnými následky, žalovaný byl do sporu vtažen a je spravedlivé, aby mu byly nahrazeny náklady vzniklé v souvislosti s touto žalobou. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto a byla mu přiznána náhrada nákladů řízení.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce proti dovoláním napadenému usnesení není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti v tomto ustanovení uvedené.
Především je třeba vycházet z toho, že aplikace § 150 o. s. ř. je výjimečným opatřením, jež prolamuje základní zásady, jimiž se řídí rozhodování o náhradě nákladů řízení. Zda v konkrétním případě jde o výjimečný případ, řešila judikatura dovolacího soudu s tím, že úvaha o tom, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř., musí vycházet z posouzení všech okolností dané věci a je třeba vzít zřetel nejen na poměry na straně toho, kdo by měl podle zákona hradit náklady řízení, ale také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo poměrů oprávněného účastníka. Závěr soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení oprávněnému účastníkovi musí vycházet ze zjištěných okolností, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který by je měl hradit protistraně, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na oprávněném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1878/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4275/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 379/2014). Jestliže v dané věci nebyly zjištěny tak výjimečné skutkové okolnosti, které by soudu umožňovaly rozhodnout podle § 150 o. s. ř., zjištěným skutkovým stavem je dovolací soud vázán. Dovolatelem tvrzený důvod pro aplikaci § 150 o. s. ř. ohledně změny judikatury v mezidobí od podání žaloby je neurčitý, neboť neuvádí žádná rozhodnutí ohledně změny judikatury a o tom, že by v době podání žaloby nebyly územní plány považovány za opatření obecné povahy, nicméně z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá opačný názor (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2006, sp. zn. 1 Ao 1/2006, který se týkal územního plánu z roku 2005, a dále rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 2 Ao 2/2006, a ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 3 Ao 1/2006).
Vzhledem k tomu, že předmětem odvolacího řízení byl celý výrok o náhradě nákladů řízení, jímž bylo žalobci uloženo zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 143.530,20 Kč, a výrokem odvolacího soudu byla tato částka změněna na částku 119.669,- Kč, je jednoznačné, že žalobce měl úspěch pouze v 17 %, nikoliv v plném rozsahu, jak mylně namítá.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, odvolací soud se ve svém rozhodnutí neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ani nejde o řešení právní otázky, která by v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak.
Protože dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a žalovanému byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon (tj. vyjádření k dovolání, které bylo sepsáno dne 3. března 2015) ve výši 5.900,- Kč (§ 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměňování advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších změn, dále jen vyhláška), z náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky v částce 300,- Kč, a náhrady za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 1.302,- Kč, celkem tedy 7.502,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. srpna 2015
JUDr. Marta Škárová předsedkyně senátu