25 Cdo 1110/2006
Datum rozhodnutí: 28.06.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.





25 Cdo 1110/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce J. D., zastoupeného advokátem, proti žalovanému JUDr. J. Č., zastoupenému advokátem, o 326.516,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 107/2002, k dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2005, č.j. 12 Co 260/2005-178, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í:


Žalobce se na žalovaném domáhal náhrady škody ve shora uvedené výši s odůvodněním, že žalovaný jako advokát porušil povinnost řádně jej zastupovat v řízení vedeném u Krajského obchodního soudu v Praze, v němž se žalobce na Dřevozpracujícím výrobním družstvu v Č. domáhal výplaty transformačního podílu na základě vkladového listu, znějícího na částku 184.000,-Kč. Tvrdil, že žalovaný jej neinformoval o nařízeném jednání ve věci ani o vydání zamítavého rozsudku, čímž mu zabránil podat ve věci odvolání. Hlavním důvodem zamítnutí jeho žaloby bylo nepředložení vkladového listu. Je přesvědčen, že v odvolacím řízení mohl být po předložení tohoto listinného důkazu úspěšný, neboť nárok na výplatu vkladového listu se opíral o zák. č. 176/1990 Sb. Výše škody je dána původně uplatněným nárokem ve výši 184.000,-Kč a ušlým úrokem z prodlení za dobu od 4.1.1998 do 24.4.2002 ve výši 142.516,-Kč.


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. 11. 2004, č. j. 13 C 107/2002-162, byla žaloba na zaplacení částky 326.516,- Kč zamítnuta. Soud I. stupně zjistil z provedených důkazů následující skutkový stav. Žalobce, původně zastoupený advokátem , podal dne 5.5.1998 u Krajského obchodního soudu v Praze žalobu proti Dřevozpracujícímu výrobnímu družstvu v Č. na zaplacení částky 184.000,-Kč (řízení bylo vedeno pod sp. zn. 14 Cm 224/98) s tím, že dne 16.12.1991 byl schválen personifikační projekt družstva podle zák. č. 176/1990 Sb., byl mu vystaven vkladový list, ve kterém družstvo potvrzuje vlastnictví majetkového vkladu. Doba vázanosti tohoto vkladu byla 5 let a běžela od 1.1.1992 (výpovědní lhůta vkladu činila 1 rok). Vkladový list vydalo Dřevozpracující výrobní družstvo v Č. dne 20.12.1991 na základě personifikačního projektu schváleného členskou schůzí dne 16.12.1991. Podle vkladového listu žalobce získává do svého vlastnictví jako člen družstva 184.000,-Kč jako personifikovaný podíl, který je jeho majetkovým vkladem ve smyslu stanov družstva, částka se převádí na účet fond členských vkladů a vyčleňuje se zní částka 8.000,-Kč na zvýšený členský podíl. Stanovy schválené s účinností od 18.9.1992 v čl. 13 bod 5 stanovily, že za majetkové vklady se považují i personifikované podíly členů družstva a tyto vklady se stávají dalšími členskými vklady dle ust. čl. 12 a 13 stanov. Členství žalobce v družstvu bylo zrušeno dne 14.5.1992. Dne 30.7.2004 byl na majetek družstva prohlášen konkurs. Žalobce předmětný vklad s účinností od 1.1.1997 vypověděl, ale družstvo mu nic nezaplatilo. Dne 2.2.2000 byla do spisu založena plná moc pro žalovaného. Dne 6.10.2000 ve věci proběhlo jednání za účasti žalovaného, byl proveden důkaz dopisem z 14.2.1996 a sdělením z 14.10.1992, žalovaný nenavrhl provedení dalších důkazů a poté byl vydán rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta s odůvodněním, že žalobce neprokázal tvrzení o vkladovém listu, který má potvrzovat jeho majetkový vklad, ani schválení personifikačního projektu družstva, ze kterého nárok odvozuje. Rozsudek byl doručen žalovanému a dne 28.11.2000 nabyl právní moci. Vůči žalovanému bylo Českou advokátní komorou z podnětu stížnosti žalobce vedeno kárné řízení, stížnost byla shledána důvodnou a žalovanému bylo uloženo kárné opatření.


Na podkladě těchto skutkových zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce ve sporu o výplatu vkladového listu nemohl být úspěšný. Především shledal nedostatečně určitým a proto i neplatným personifikační projekt schválený družstvem, neboť z něho není zřejmé, kdy a jakým způsobem došlo k převodu vlastnictví a vlastnictví čeho na člena družstva, a tudíž žalobce nikdy nedisponoval částkou nebo majetkovou hodnotou ve výši 184.000,-Kč jako vlastník, nemá práva k vkladu v této výši a nemohl jej proto do družstva vložit . Poukázal na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 7 Cmo 357/2000, v obdobném sporu jiného člena žalovaného družstva o výplatu vkladového listu, v němž je vysloven závěr, že zák. č. 176/1990 Sb. neupravoval personifikaci a z žádného ustanovení zákona nevyplývá možnost vrácení vkladu za trvání členství nebo po jeho skončení, neboť vklad se stává majetkem družstva, s tím, že v případě ukončení členství vzniká nárok na vypořádací podíl, který není totožný s vkladem člena, ale jeho výše se do něj promítne (dle vypracovaného posudku byl navíc vypořádací podíl člena zmíněného družstva k 31. 12. 1995 nulový, protože se družstvo ocitlo ve ztrátě). Rovněž dovodil, že i za předpokladu, že by byla personifikace uznána jako platný způsob navýšení členského podílu člena družstva, nebylo by možno žalobě vyhovět, neb již ze zákona č. 176/1990 Sb., o bytovém, spotřebním a výrobním družstevnictví, s nímž stanovy družstev nesměly být v rozporu, vyplývalo, že člen družstva není vlastníkem vkladu, který vložil do družstva, vlastníkem majetkového vkladu se stává družstvo, které při zániku členství provede vyúčtování vzájemných práv a závazků. Vzhledem k době, kdy žalobce vypověděl vklad /k 1.1.1997/, soud nárok žalobce posoudil podle obchodního zákoníku, který v ust. § 233 pro případ zániku členství za trvání družstva upravuje jen nárok člena na vypořádací podíl. Obdobné ustanovení je také v čl. 22 stanov družstva účinných od 18.11.1996, kde je rovněž podrobně uvedeno, jak se výše vypořádacího podílu určí, jaká je jeho splatnost s tím, že uvedené zásady se vztahují i na bývalé členy družstva, jimž nebyly vráceny jejich členské podíly vzhledem k ustanovením zák. č. 42/1992 Sb. Členské vklady ,ať základní nebo další, jsou majetkem družstva, členové nejsou spoluvlastníky majetku družstva, od výše členského vkladu se odvíjí mimo jiné výše vypořádacího podílu, která není co do výše totožná s členským vkladem. Žalobce prostřednictvím svého právního zástupce JUDr. F. určil skutkový základ sporu tak, že se domáhal vyplacení vkladového listu poté, co jej vypověděl, a také v žalobě, kterou bylo zahájeno toto řízení, tvrdil, že měl nárok z vkladového listu, který řádně uplatnil. Na základě tohoto tvrzení ovšem nemohla být žaloba úspěšná. Pokud proto žalovaný neinformoval žalobce o průběhu řízení, nevedlo takové jednání ke vzniku škody.


Odvolací soud rozsudkem ze dne 2. 11 2005, č. j. 12 Co 260/2005-178, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalovanému nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení, přičemž se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a přisvědčil jeho závěru, dle kterého žalovaný sice porušil své povinnosti tím, že řádně neinformoval o průběhu a výsledku řízení svého klienta, který však nemohl být ve sporu úspěšný, a proto porušení povinností žalovaným není v příčinné souvislosti se vznikem škody. Odkázal přitom na shora citované usnesení Vrchního soudu v Praze, v němž je uvedeno, že tzv. personifikovaný podíl lze považovat za další členský vklad, jehož výplata nemá oporu v zákoně, a tudíž podle ustanovení § 233 obchodního zákoníku má člen družstva nárok na vypořádací podíl, ve kterém se majetkový vklad (personifikovaný podíl) promítne. V této souvislosti rovněž poukázal na stanovy shora citovaného družstva účinné od 18.9.1992 (tedy po účinnosti zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech), dle jejichž článku 13 bodu 5 se za majetkové vklady považují i personifikované podíly členů družstva a tyto majetkové vklady se stávají dalšími členskými vklady, přičemž dle článku 22 těchto stanov (bod 7) členské vklady (základní či další) jsou majetkem družstva, členové nejsou spoluvlastníky majetku družstva ve výši svých vkladů a od výše jejich vkladů se mimo jiné odvíjí výše vypořádacího podílu, což je dle bodu 1 tohoto článku jediný majetkový nárok, který má člen při zániku členství v družstvu. Závěrem odvolací soud uvedl, že se žalobce domáhal výplaty vkladového listu osvědčujícího jeho majetkový vklad, získaný na základě personifikačního projektu, což by s ohledem na výše uvedené muselo vést k zamítnutí žaloby (podané jiným advokátem než žalovaným) bez ohledu na předložení dalších listinných důkazů či zahájení odvolacího řízení.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce v zákonné lhůtě dovolání s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je tedy dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř, neboť posouzení charakteru tzv. personifikace řeší otázky po právní stránce zásadního významu, a to zda personifikace je určitým zvláštním dohodnutým způsobem transformace družstva, zda jako taková obstojí z hlediska platnosti, zda z ní vznikají účastníkům právní nároky a zda tyto nároky jsou nároky samostatnými nebo zda se transformovaly do majetku družstva (dle názoru dovolatele tyto právní otázky dosud v rozhodování dovolacího soudu řešeny nebyly). Namítá, že původní žalobou z roku 1998 se skutečně domáhal zaplacení personifikačního podílu podle vkladového listu, přičemž dodržel všechny podmínky vyplývající z personifikačního projektu, jenž byl přijat členskou schůzí družstva podle tehdy platného zákona č. 176/1990 Sb., dle jehož § 2 odst. 3 záležitosti družstva řídili členové prostřednictvím členské schůze a volených orgánů družstva v souladu s obecně závaznými právními předpisy a stanovami družstva, a proto lze personifikační projekt hodnotit jako projev vůle členů družstva v souladu s přijatými stanovami, jenž nebyl v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, které tento druh projektu nikterak nezakazovaly. Dovozuje, že transformační projekt je nutno především posoudit jako vícestranný právní úkon obdobný smlouvě a na výklad tohoto právního úkonu je nutno použít analogicky výkladové prostředky obsažené v tehdejším občanském zákoníku, neboť hospodářský zákoník upravoval právní úkony organizací, nikoliv jejích členů (§ 35 odst. 2 obč. zákoníku). Z personifikačního projektu jednoznačně vyplývaly nároky členů družstva vůči jmenovanému družstvu, tedy především výše majetkových podílů, ohledně nichž byly vydány vkladové listy, které osvědčovaly nárok člena družstva vůči družstvu. Nové stanovy družstva účinné od 18.9.1992 způsob nakládání s personifikačními podíly nikterak oproti původní úpravě nezměnily. Dle názoru dovolatele se tedy v daném případě jednalo o způsob transformace družstva, která rozdělovala majetek družstva nově na majetkové podíly svých členů, a odvolací soud tuto předběžnou otázku nesprávně posoudil. Závěrem pak ještě poukazuje na možnost doplňování žalobních tvrzení i žalobních důvodů v průběhu odvolacího řízení s ohledem na znění o.s.ř. účinného do 31.12.2000.


Žalovaný ve vyjádření k dovolání souhlasil se závěry odvolacího soudu ohledně neexistence příčinné souvislosti mezi údajným porušením jeho povinnosti a vznikem škody na straně žalobce, připomněl mnohamilionový propad jmenovaného družstva v době podání žaloby projednávané u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 224/98 a navrhl zamítnutí dovolání.


Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po řízení provedeném podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.4.2005 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 59/2005 Sb.), projednal dovolací soud dovolání podle téhož znění procesního předpisu (srov. čl. II bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).


Dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 věta prvá o.s.ř.) řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 věta prvá o.s.ř.) a z jeho obsahu je nepochybné (§ 243c, § 41 odst. 2 o.s.ř. ), že žalobce uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nejvyšší soud ČR se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.


Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné jen proti rozsudku odvolacího soudu či proti usnesení odvolacího soudu,


a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvého stupně ve věci samé,


b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně, kterým soud prvého stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,


c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Dle odstavce 3 téhož ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Právní otázku předloženou dovolacímu přezkumu neshledal dovolací soud zásadně právně významnou, neboť charakter tzv. personifikace a nároky členů z ní vyplývající byly již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.2.1998, sp. zn. 3 Cdon 1171/96, ze dne 12.12.2000, sp. zn. 29 Cdo 1513/2000, a ze dne 24.9.2001, sp. zn. 29 Odo 78/2001, od nichž dovolací soud neshledává důvodů se odchylovat. Ve zmíněných rozhodnutích Nejvyšší soud ČR uvedl, že na základě ustanovení § 32 odst. 1 zák. č. 176/1990 Sb. (dále též jen zákon ), dojde-li k zániku členství, provede družstvo vyúčtování vzájemných práv a závazků členství nejpozději do jednoho měsíce po schválení závěrky za kalendářní rok, v němž členství zaniklo, nejdéle do 30. června následujícího kalendářního roku. Podrobnosti o vyúčtování a vypořádání určí stanovy [§ 4 odst. 1 písm. e) zákona ]. Jestliže ustanovení § 32 odst. 1 zákona odkazuje ohledně vypořádání při zániku členství na § 4 odst. 1 písm. e) zákona, může se takové vypořádání týkat pouze členského podílu, popř. základního členského vkladu nebo jiné majetkové účasti, tedy majetku, který člen do družstva vložil. Ustanovení § 4 odst. 1 písm.e) zákona se totiž v souvislosti s vypořádáním při zániku členství zcela zjevně týká pouze této části majetku družstva, když určuje, že stanovy družstva musí obsahovat ustanovení o výši či způsobu určení výše členského podílu, případně základního členského vkladu nebo jiné majetkové účasti ..a jejich vypořádání při zániku členství a nikoli majetku z výsledků činnosti družstva (§ 5 odst. 2 zákona), když nejde o majetek, který člen do družstva vložil. Žádné jiné vypořádání mezi družstvem a členem družstva, jehož členství zaniklo, než vypořádání vloženého majetku, ustanovení § 32 zákona neumožňuje. Uvedenému závěru odpovídá i ustanovení § 14 citovaného zákona, které výslovně stanovilo, že dokonce i pokud dojde k likvidaci družstva, rozdělí se likvidační přebytek postupně tak, že se každému členovi uhradí částka do výše jeho členského podílu a dalšího majetkového vkladu, popř. částka, o kterou ručební povinnost člena přesahuje členský podíl. Prostředky zbylé po tomto vypořádáním měl převést likvidátor u družstev nově vzniklých založením po 1.7. 1988 mezi členy družstva, a to podle stanov, u ostatních družstev na rozvoj obcí, v nichž družstvo vyvíjelo činnost. Z uvedeného vyplývá, že zákon č. 176/1990 Sb. nepřipouštěl u družstva vzniklého před 1.7.1988, a shora zmíněné družstvo je třeba za takové považovat, neb vzniklo již 12.8.1953, rozdělení majetku z hospodaření družstva mezi jeho členy. Dále Nejvyšší soud ČR v těchto rozhodnutích poukázal i na zákon č. 42/1992 Sb., který sice umožnil stanovit majetkový podíl členů na čisté jmění družstva a určil kriteria pro jeho stanovení, současně však pro výrobní a spotřební družstva určil, že je družstvo povinno odečíst od čistého jmění určeného k transformaci družstva částku ve výši 75% čistého jmění a převést ji do nedělitelného fondu družstva. Tato částka pak nesmí být rozdělena na majetkové podíly členů. V případě zániku družstva do deseti let, se částka převedená při transformaci do nedělitelného fondu družstva uloží do fondu národního majetku a bude použita na podporu družstevního podnikání (§ 18 odst. 2 a 3 citovaného zákona). Z uvedeného je zřejmé, že nejen před transformací družstva, ale ani po jeho transformaci nemohla družstva rozdělovat mezi své členy veškerý svůj majetek. Pokud tedy stanovy shora citovaného družstva možnost takového rozdělení připouštěly, byla jejich ustanovení, týkající se rozdělení majetku družstva mezi členy, neplatná pro rozpor se zákonem. Nejvyšší soud ČR ve výše citovaných rozhodnutích zdůraznil, že jestliže družstvo ve stanovách rozhodlo o rozdělení hospodářského výsledku družstva mezi členy (personifikační projekt), postupovalo v rozporu se zákonem, neboť zákon takové rozdělení, natož výplatu takto určeného podílu na majetku družstva jednotlivým členům, nepřipouštěl, a proto nemohla členská schůze o personifikaci majetku vůbec rozhodovat.


Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska otázek předložených k dovolacímu přezkumu zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písmeno c), odst. 3 o.s.ř., dovolání není přípustné, a proto je dovolací soud podle ustanovení § 218 písm. c) za použití ustanovení § 243b odst. 5 o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty prvé o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému náklady v dovolacím řízení nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 28. června 2006


JUDr. Marta Škárová,v.r.


předsedkyně senátu