25 Cdo 1109/2007
Datum rozhodnutí: 24.01.2008
Dotčené předpisy:





25 Cdo 1109/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. Ž., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. p. a.s., o 170.925,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 229/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2006, č. j. 20 Co 228/2006-88, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9. 3. 2005, č. j. 24 C 229/2003 74, zamítl žalobu na zaplacení částky 170.925,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Rozhodl tak o nároku žalobce na pojistné plnění ze smlouvy o pojištění vozidla, kterou uzavřel s žalovanou dne 1. 11. 2002, s tím, že jeho vozidlo bylo poškozeno dne 18. 3. 2003 při dopravní nehodě. Soud vyšel ze zjištění, že na pojistné smlouvě ze dne 1. 11. 2002 je uveden podpis Ž. a statistický znak s nečitelným podpisem, bez razítka žalované . Žalovaná doložila další pojistnou smlouvu ze dne 26. 7. 2002 týkající se téhož pojistníka (žalobce) a téhož předmětu pojištění, kterou uzavíral L. N. jako zástupce žalované. Tato smlouva je opatřena razítkem žalované a jménem L. N. Jak vyplývá z protokolu o vysvětlení ze dne 26. 3. 2003, žalobce na Dopravním inspektorátu Policie ČR v P. mimo jiné uvedl, že havarijní pojištění mu zařizoval pan S. a že na originální smlouvě není podepsán. Svědek L. N. s žalobcem uzavíral dvě smlouvy, a to smlouvu o pojištění vozidla a smlouvu doplňující. Podle znaleckého posudku ze dne 15. 10. 2005 (z oboru písmoznalectví specializace ruční písmo) k otázce pravosti podpisu žalobce na pojistných smlouvách ze dne 26. 7. 2002 a ze dne 1. 11. 2002 nejsou s největší pravděpodobností ani na jedné z těchto smluv podpisy žalobce. S ohledem na dobu uzavření zmíněných smluv soud prvního stupně posoudil jejich náležitosti podle § 788 a násl. obč. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2004) a s odkazem na § 791 ve spojení s § 40 odst. 1 obč. zák. dospěl k závěru, že mezi žalobcem a žalovanou uzavřené pojistné smlouvy, které nejsou opatřeny podpisem žalobce, jsou absolutně neplatné a mezi účastníky tedy právní vztah z pojištění nevznikl. Žalobu pro nedostatek věcné legitimace účastníků zamítl jako nedůvodnou.


K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 9. 2006, č. j. 20 Co 228/2006-88, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Po doplnění dokazování obsahem protokolu o podaném vysvětlení, sepsaném s žalobcem dne 26. 3. 2003 na Okresním ředitelství Policie ČR, D. i.-SDK, uzavřel, že je nepochybné, že žalobce před nehodou žádnou ze zmíněných smluv nepodepsal. Konstatoval, že soud prvního stupně si opatřil dostatek skutkových zjištění a ztotožnil se s jeho závěrem, že obě pojistné smlouvy jsou pro nedostatek jejich podpisu ze strany žalobce absolutně neplatnými právními úkony (§ 791 obč. zák. ve spojení s § 40 odst. 1 obč. zák.).


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že soudy obou stupňů příliš nekriticky převzaly závěry znaleckého posudku ze dne 15. 10. 2005. Protokol sepsaným s ním Policií ČR považuje za zmatený a pro jeho neurčitost a zmatenost z něj nelze v žádném případě vycházet. Rozhodující je to, zda subjekty právního vztahu identifikují, že se jedná o jejich podpis či nikoliv. Tvrdí, že pokud oba subjekty právního úkonu potvrdily, že při sjednávání pojistné písemné smlouvy byly přítomny a jednající osoby je podepsaly, pak prohlášení o tom, že tento podpis není shodný s nějakými jinými podpisy jednající osoby, nemůže znamenat, že jednající osoba právní úkon neučinila a že je tudíž neplatný. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.


Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 3080, sešit č. 31, ročník 2005). Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Dovolací důvod se neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník v dovolání označuje, ale především podle jeho obsahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1384/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 469, svazek 5, ročník 2001). Ačkoliv dovolatel uvádí dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), žádnou z jeho námitek nelze pod něj podřadit. Námitky dovolatele se týkají otázek skutkových, tedy hodnocení důkazů soudy obou stupňů, a naplňují tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1164, svazek 16, ročník 2002).


Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek


V Brně dne 24. ledna 2008


JUDr. Marta Škárová, v. r.


předsedkyně senátu