25 Cdo 1106/2008
Datum rozhodnutí: 21.10.2010
Dotčené předpisy: § 7 odst. 3 předpisu č. 440/2001Sb.




25 Cdo 1106/2008

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce O. F. , zastoupeného JUDr. Vlastou Miklušákovou, advokátkou, se sídlem Praha 4, Zelený pruh 1294/50, proti žalované ČSOB Pojišťovně, a. s., člen holdingu ČSOB , IČ 455 34 306, se sídlem Pardubice, Zelené předměstí, Masarykovo náměstí čp. 1458, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 23 C 284/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 4. října 2007, č.j. 23 Co 249/2007-112, takto:

I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 4. října 2007, č.j. 23 Co 249/2007-112, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. února 2007, č.j. 23 C 284/2006-74, ohledně částky 645.000,- Kč, se zamítá ; jinak se dovolání odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se (po částečném zpětvzetí žaloby o 176.603,- Kč v důsledku mimosoudního plnění) domáhal zaplacení částky 1.738.500,- Kč jako náhrady škody na zdraví utrpěné při dopravní nehodě, za niž odpovídá pojištěnec žalované. Požadovaná částka představovala zvýšení náhrady bolestného a za ztížení společenského uplatnění.

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 8. 2. 2007, č.j. 23 C 284/2006-74, zastavil řízení v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby co do částky 176.603,- Kč, žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 1.367.100,- Kč, ohledně částky 371.440,- Kč (správně 371.400,- Kč) žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 19. 6. 2002 byl žalobce účastníkem dopravní nehody, kterou zavinil řidič, jenž měl se žalovanou uzavřenu smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Žalobce v důsledku dopravní nehody utrpěl ve věku 25 let velmi vážná zranění, která si vyžádala náročné, dlouhodobé a bolestivé léčení a rehabilitaci, přičemž budoucí prognóza jeho zdravotního stavu není příznivá. Je výrazně omezen v běžném pracovním a společenském životě, neboť trpí bolestmi, snadno se unaví, a nemůže se buď vůbec, nebo jen ve velice omezené míře, věnovat dosavadním sportovním aktivitám a dalším činnostem (např. domácí stavební práce apod.), má rovněž psychické potíže, zejména strach z budoucnosti. Znaleckými posudky bylo ztížení společenského uplatnění žalobce ohodnoceno 210 a 1800 body, přičemž ohodnocení 1800 body bylo znalcem navýšeno o 50 %. Bolestné bylo ohodnoceno 887,5 body. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci náleží zvýšení odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. na čtyřnásobek. Zohlednil částky 349.200,- Kč a 106.500,- Kč, kterou na uplatněných nárocích žalovaná žalobci již zaplatila, a přiznal mu náhradu bolestného 319.500,- Kč a náhradu za ztížení společenského uplatnění 1.047.600,- Kč.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 4. 10. 2007, č.j. 23 Co 249/2007-112, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části vyhovujícího výroku tak, že žalobu co do částky 645.000,- Kč (213.000,- Kč na bolestném a 432.000,- Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění) zamítl, zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolání žalobce proti zamítavému výroku neshledal důvodným, neboť přiznaný čtyřnásobek základního bodového hodnocení ztížení společenského uplatnění považoval za přiměřený. Konstatoval, že věk žalobce, jeho pracovní zařazení i perspektivy byly zohledněny správně, závěr soudu respektuje princip proporcionality a odpovídá judikatuře Ústavního i Nejvyššího soudu. Odvolání žalované shledal částečně opodstatněným, když dovodil, že soud prvního stupně pochybil při výpočtu zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění v tom, že v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (sp. zn. 25 Cdo 1279/2005) vycházel z bodového hodnocení zvýšeného o 50 % podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb., nikoli ze základního bodového ohodnocení. V otázce bolestného pak odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci s ohledem na celkovou dobu léčení a délku pracovní neschopnosti náleží odškodnění ve výši dvojnásobku základního bodového ohodnocení, tj. po odečtení již uhrazené částky 106.500,- Kč.

Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalobce v celém rozsahu . Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), z opatrnosti odkazuje také na ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v otázce posouzení nároku na mimořádné zvýšení odškodnění u mladého člověka, který sice nebyl v důsledku poškození zdraví zcela vyřazen ze života, ale poškození bude mít výrazné zdravotní dopady v budoucnu. Uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Soudy podle něj nesprávně zhodnotily provedené důkazy, když dopad poškození zdraví na jeho budoucí život byl v podstatě bagatelizován, nebylo dostatečně zhodnoceno zdlouhavé, bolestivé a psychicky i fyzicky náročné léčení. Zásadní pochybení soudů obou stupňů spatřuje dovolatel v nezohlednění velmi špatné prognózy jeho zdravotního stavu do budoucna, neboť artritické a degenerativní změny jeho pohybového aparátu lze důvodně očekávat již ve velmi mladém věku a hrozí mu totální endoprotéza. Srovnání s případy řešenými judikaturou Nejvyššího soudu, jež provedl odvolací soud, je nepřípadné; bylo by namístě, kdyby již nedocházelo k dalším změnám a zhoršování následků úrazu. Dovolatel napadá rovněž způsob, jakým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soud prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání v souladu s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen o. s. ř. ) a shledal, že bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), v souladu se zákonem sepsáno a podepsáno advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je pouze částečně přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že se žaloba co do 645.000,- Kč zamítá, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

V tomto rozsahu dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu z hlediska posouzení předpokladů mimořádného zvýšení náhrady bolestného a ztížení společenského uplatnění.

Dovolatel v obecné rovině uplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř., podle něhož je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o.s.ř. Nic takového však dovolatel ve skutečnosti netvrdí, nýbrž pouze namítá, že byla bagatelizována intenzita poškození jeho zdraví. Tím však nezpochybňuje oporu skutkových zjištění v obsahu spisu, nýbrž správnost právního posouzení věci.

Dovolatel především nesouhlasí se závěrem, že mu s ohledem na celkovou dobu léčení a délku pracovní neschopnosti náleží toliko odškodnění ve výši dvojnásobku základního bodového ohodnocení. Odvolací soud dle dovolatele nedostatečně zhodnotil zdlouhavé, bolestivé, fyzicky i psychicky náročné léčení. Dále dovolatel vytýká odvolacímu soudu nedostatečné zohlednění špatné prognózy vývoje jeho zdravotního stavu při úvaze o mimořádném zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění.

Podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen vyhláška ) se odškodnění bolesti určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 1 a 3 této vyhlášky, a to za bolest způsobenou škodou na zdraví, jejím léčením nebo odstraňováním jejích následků; za bolest se přitom považuje každé tělesné a duševní strádání způsobené škodou na zdraví osobě, která tuto škodu utrpěla.

Podle § 3 odst. 1 vyhlášky odškodnění ztížení společenského uplatnění se určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 této vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví (dále jen "následky"). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.

Podle § 4 odst. 1 vyhlášky při určování bodového ohodnocení bolesti se hodnotí akutní fáze bolesti, přitom posuzující lékař vychází z podrobných písemných informací předaných předchozím ošetřujícím lékařem. Při určování bodového ohodnocení bolesti stanoveného rozmezím bodů se dále přihlíží zejména k rozsahu a způsobu poškození zdraví, jeho závažnosti, k průběhu léčení včetně náročnosti použité léčby a ke vzniklým komplikacím.

Podle § 6 odst. 1 vyhlášky pokud škoda na zdraví

a) vyžadovala náročný způsob léčení, zvýší se bodové ohodnocení škody na zdraví podle příloh č. 1 a 3 této vyhlášky nejvýše o 50 % celkové částky bodového ohodnocení; náročným způsobem léčení se rozumí zejména infekce rány prodlužující dobu léčení,

b) vyžadovala mimořádně náročný způsob léčení, zvýší se bodové ohodnocení škody na zdraví podle příloh č. 1 a 3 této vyhlášky nejvýše na dvojnásobek celkové částky bodového ohodnocení; mimořádně náročným způsobem léčení se rozumí zejména léčení zahrnující dlouhodobou plicní ventilaci, kanylaci velkých cév nebo dialýzu.

Podle § 7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku. Podle odst. 3 tohoto ustanovení může soud ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.

Odškodnění bolesti již samo o sobě v základní výměře představuje náhradu za nepříznivé následky poškození zdraví spočívající ve vytrpěné bolesti. Rozsah a způsob poškození zdraví, jeho závažnost, průběh léčení včetně náročnosti použité léčby a vzniklé komplikace jsou zohledněny již při určení základního bodového ohodnocení bolesti v mezích sazeb stanovených v přílohách vyhlášky. Rovněž odškodnění ztížení společenského uplatnění samo ve své podstatě již v základní výměře představuje náhradu za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů. Již přiznání základního odškodnění tedy předpokládá, že dosavadní možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti jsou v důsledku poškození zdraví objektivně omezeny. Při určení základního ohodnocení ztížení společenského uplatnění je v rámci sazby zohledňován i věk poškozeného v době vzniku škody, jak to výslovně stanoví § 3 odst. 1 vyhlášky. Zvýšení odškodnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky přichází v úvahu ve výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy se intenzita bolesti vytrpěné v důsledku úrazu, způsob a doba léčení jeho následků výrazně odlišují od obdobných případů, popřípadě kdy možnosti poškozeného uplatnit se v životě jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody. Soud je při úvaze o míře zvýšení vázán zásadou přiměřenosti. Úsudek soudu o přiměřenosti míry zvýšení odškodnění vychází jednak z konkrétních, individuálně určených okolností posuzované věci, jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu.

Jestliže odvolací soud, vycházeje z toho, že žalobce v souvislosti s úrazem podstoupil bolestivé lékařské zákroky, zejména prodlužování levé dolní končetiny, absolvoval zdlouhavé léčení a rehabilitaci a téměř dva roky byl v pracovní neschopnosti, dospěl k závěru, že jsou dány předpoklady pro zvýšení základního bodového ohodnocení na dvojnásobek, tj. na částku 213.000,- Kč, je zřejmé, že daný případ posoudil jako výjimečný, hodný mimořádného zřetele. Dovolací soud nemá důvod považovat s ohledem na skutkové okolnosti posuzovaného případu přiznané zvýšení za nepřiměřené, odporující principu proporcionality, proto neshledal opodstatněnou v dovolání uplatněnou námitku, že odvolací soud dostatečně nezohlednil zdlouhavé, psychicky i fyzicky náročné léčení následků úrazu žalobce. Ačkoli přiznání mimořádného zvýšení náhrady za bolest podle § 7 odst. 3 vyhlášky není podmíněno zvýšením náhrady lékařem dle § 6 odst. 1 písm. a) nebo b) vyhlášky, přece jen nelze přehlédnout, že v daném případě lékař stanovící bodové ohodnocení bolesti neshledal předpoklady pro zvýšení odškodnění dle § 6 odst. 1 písm. a) nebo b) vyhlášky, tedy neměl za to, že škoda na zdraví vzniklá žalobci vyžadovala náročný či mimořádně náročný způsob léčení.

Rovněž při úvaze o mimořádném zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění odvolací soud náležitě zhodnotil relevantní okolnosti zjištěné soudem prvního stupně (že žalobce utrpěl úraz ve věku 25 let, že se lékařům nepodařilo zdravotní problémy žalobce zcela úspěšně vyřešit, že budoucí prognóza v podobě endoprotézy není dobrá, že žalobce je limitován v pracovní činnosti i v běžném životě bolestmi zad a častou únavou, že před nehodou jezdil v zimě na snowboardu, v létě na kole, hrál floorbal a tancoval a že již nemůže v takové míře vykonávat domácí a jiné náročnější práce, má psychické potíže v důsledku mnohočetných jizev) a ztotožnil se i s jeho závěrem, že tyto okolnosti odůvodňují mimořádné zvýšení náhrady společenského uplatnění o 615.000,- Kč (vedle mimosoudně vyplacené částky 349.200,- Kč). Odvolací soud správně zdůraznil zásadu přiměřenosti odškodnění a přiléhavě porovnal částku náhrady s náhradami přiznanými v jiných případech s poukazem na příslušná rozhodnutí dovolacího soudu.

Rozhodující pro posouzení přiměřenosti odškodnění není matematický postup, jímž soud ke stanovení náhrady škody dospěl, nýbrž reálná hodnota peněžní částky, jíž mají být kompenzovány imateriální požitky, o které poškozený v důsledku poškození zdraví přišel, a že při určení částky zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky tzv. násobkem není podstatné, zda za základ násobků je zvoleno základní bodové ohodnocení dle § 3 odst. 1 vyhlášky anebo bodové ohodnocení zvýšené dle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky, nýbrž pouze to, zda finální částka odškodnění je s ohledem na následky poškození zdraví pro uplatnění poškozeného ve všech sférách života přiměřená, a to zejména se zřetelem k významu zdraví v hierarchii obecně uznávaných hodnot, k potřebě naplnění satisfakční i preventivní funkce náhrady a k požadavku srovnatelnosti s výší náhrad jiných nemateriálních újem přiznávaných soudy (srov. např. rozsudky ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, nebo ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2258/2008). Správnost stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění nemůže tedy zpochybnit ani odvolacím soudem vyslovený právní názor (odkazující na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1279/2005), že zvýšení dle § 7 odst. 3 vyhlášky se odvíjí od základní výměry odškodnění určené podle § 3 odst. 1 vyhlášky a nikoli od výměry zvýšené lékařem dle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky.

K námitce žalobce, že jeho zdravotní stav se má dle medicínsky ověřeného předpokladu dále zhoršovat v důsledku pokračujících artrotických a degenerativních změn, že mu hrozí endoprotéza, což bude mít zásadní dopad na jeho kvalitu života, je nutno připomenout, že případné zhoršení již ustáleného zdravotního stavu v příčinné souvislosti s odškodňovaným úrazem vede ke vzniku nového nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 25 Cdo 275/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 209, sp. zn. 25 Cdo 1925/2008) a vznik takového nároku nelze nyní předjímat.

V případě přípustného dovolání dovolací soud přihlíží k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence takových vad v posuzovaném případě tvrzena nebyla a ani z obsahu spisu nebyly tyto vady zjištěny.

Nejvyšší soud tedy dovolání žalobce, pokud směřovalo proti měnící části výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu, podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.).

Z povahy dovolání jako opravného prostředku vyplývá, že jej není oprávněn podat kterýkoli účastník, nýbrž jen ten, jemuž byla napadeným rozhodnutím způsobena újma odstranitelná zrušením takového rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura, ročník 1998, pod č. 28, nebo rozsudek ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod C 154). Žalobce proto není oprávněn podat dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl (z obsahového hlediska) potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu 106.500,- Kč, neboť v této části není rozhodnutím na svých právech nikterak dotčen.

Přípustnost dovolání v části směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, připadá v úvahu jen za splnění předpokladů podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé přípustné, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má zásadní význam po stránce právní.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Bylo-li na základě věcného přezkumu výroků odvolacího soudu, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích změněn tak, že žaloba byla zčásti zamítnuta ohledně uplatněných nároků na náhradu bolestného a ztížení společenského uplatnění, shledáno rozhodnutí odvolacího soudu věcně správným (tedy souladným s hmotným právem i judikaturou), je tím zároveň vyloučeno, že by rozhodnutí odvolacího soudu ve výrocích, jimiž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o částečném zamítnutí žaloby ohledně týchž nároků, mohlo mít zásadní právní význam.

Rozsudek odvolacího soudu je dovoláním výslovně napadán i ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Nákladové výroky, ač jsou součástí rozsudku, mají povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce, pokud směřovalo proti potvrzujícím výrokům napadeného rozsudku odvolacího soudu a proti výrokům o náhradě nákladů řízení, podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) a c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na jejich náhradu právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. října 2010

JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu