25 Cdo 1097/2004
Datum rozhodnutí: 31.03.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.




25 Cdo 1097/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce P. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Ing. P. O., a 2) I., spol. s r. o., oběma zastoupeným advokátem, o 26.739,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 17 C 173/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. prosince 2003, č. j. 11 Co 659/2003-216, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 17. 7. 2003, č. j. 17 C 173/98-192, zamítl žalobu, aby byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 26.739,50 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že není dána odpovědnost žalovaných za škodu způsobenou na zdraví žalobce dne 1. 9. 1997.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 12. 2003, č. j. 11 Co 659/2003-216, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil, ve výrocích o náhradě nákladů řízení jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., z důvodů podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že soudy obou stupňů nehodnotily důkazy v souladu s ust. § 132 o. s. ř., neboť přihlédly jen k některým provedeným důkazům a k dalším, které žalobce považuje za podstatné, nepřihlédly, aniž v rozhodnutí uvedly, z jakých důvodů. Bez bližšího zdůvodnění se soudy odchýlily od stanoviska Inspektorátu bezpečnosti práce v O., založeného v trestním spise, i od znaleckého posudku K. N., a jejich rozhodnutí jsou v proto nepřezkoumatelná. Dovolatel dále poukazuje na usnesení Policie ČR, okresního vyšetřování O. ze dne 30. 11. 1998, podle kterého byla naplněna skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví dle

§ 221 odst. 1 tr. zák. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, popř. také soudu prvního stupně a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že důvody tvrzené žalobcem v dovolání nemají oporu v obsahu spisu a že žalobce pouze opakuje důvody uvedené již v odvolání, se kterými se odvolací soud ve svém rozsudku náležitě vypořádal. Navrhl, aby bylo dovolání jako bezdůvodné odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V dané věci žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 26.739,50 Kč s příslušenstvím. Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobcem požadovaná částka z titulu náhrady škody na zdraví je součtem částek nárokovaných na náhradě za ztrátu na výdělku ve výši 12.397,- Kč, na náhradě bolestného ve výši 4.087,50 Kč, za ztížení společenského uplatnění v částce 9.300,- Kč a na náhradě věcné škody v částce 1.000,- Kč. Jedná se o dílčí nároky (§ 442 odst. 1, § 444 odst. 1 a § 445 obč. zák.) se samostatným skutkovým základem, byť požadované jako důsledek jedné škodné události. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí je proto třeba posoudit u každého nároku, o němž bylo rozhodnuto, zvlášť bez ohledu na to, zda nároky byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 9/2000, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 55/2000). Předmětem řízení před odvolacím soudem byly jednotlivé nároky ve výši 12.397,- Kč, 4.087,50 Kč, 9.300,- Kč a 1.000,- Kč, z nichž žádný nepřevyšuje 20.000,- Kč. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o peněžitých plněních nepřevyšujících 20.000,- Kč je vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., byť celkový součet výše požadovaného plnění z jednotlivých nároků uvedenou částku převyšuje.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání v dané věci je vyloučena zákonem a vzhledem k obsahu a stručnosti vyjádření žalovaných k dovolání, nelze náklady žalovaných na odměnu advokáta za sepis tohoto vyjádření považovat za potřebné k účelnému uplatňování či bránění práva. Žalobci proto nebyla uložena povinnost k jejich náhradě.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. března 2005

JUDr. Marta Škárová, v.r.

předsedkyně senátu