25 Cdo 1090/2004
Datum rozhodnutí: 14.04.2005
Dotčené předpisy: § 420 předpisu č. 40/1964Sb., § 421 předpisu č. 40/1964Sb.




25 Cdo 1090/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně J. F., zastoupené advokátem, proti žalovanému A. D., spol. s r. o., zastoupenému advokátem, pro 87.000,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 14 C 409/96, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. listopadu 2003, č. j. 9 Co 446/2002-98, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. listopadu 2003, č. j. 9 Co 446/2002-98, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ústní nad Labem mezitímním rozsudkem ze dne 30. 5. 2002, č. j. 14 C 409/96-84, rozhodl, že uplatňovaný nárok žalobkyně je co do základu opodstatněný. V řízení bylo zjištěno, že osobní automobil zn. Fiat Uno DS, , který žalobkyně koupila dne 10. 7. 1995 za částku 87.000,- Kč, byl od 6. 9. 1995 do 16. 9. 1995 v opravě u žalovaného. Dne 22. 9. 1995 z důvodů reklamace opravy předala dcera žalobkyně automobil i s klíči a malým technickým průkazem k reklamační opravě žalovanému, jejíž zaměstnanec P. S. jí o tom vydal potvrzení. Z parkoviště u opravny žalovaného se auto ztratilo. Soud dospěl k závěru, že žalovaný odpovídá za škodu vzniklou žalobkyni ztrátou automobilu podle ust. § 421 obč. zák., neboť jej převzal do opravy a byl povinen učinit všechna opatření k zamezení ztráty vozidla. Žádný důvod, který by jej zprostil odpovědnosti, neprokázal. Soud proto návrhu žalobkyně vyhověl mezitímním rozsudkem s tím, že o výši škody a o nákladech řízení bude rozhodnuto v dalším řízení.



K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 11. 11. 2003, č. j. 9 Co 446/2002-98, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, neztotožnil se však s jeho závěrem právním. Shodně s ním nárok na náhradu škody posoudil podle ust. § 421 obč. zák., dovodil však, že žalobkyně podle hmotného práva není aktivně legitimována k uplatnění nároku podle tohoto ustanovení. K jeho uplatnění je oprávněna osoba, s níž došlo k uzavření smlouvy o provedení služby, neboť právní vztah z odpovědnosti za škodu na věci převzaté ke splnění závazku podle tohoto ustanovení vzniká mezi účastníky smlouvy o této službě. Dojde-li však k předání věci bez uzavření smlouvy o provedení služby, bude ten, kdo věc převzal, odpovídat v případě ztráty věci tomu, kdo mu věc do opravy předal. Vzhledem k tomu, že automobil předala žalovanému dcera žalobkyně, není žalobkyně účastníkem právního vztahu, z něhož by jí mohlo svědčit oprávnění k podání žaloby na náhradu škody za převzatou věc podle § 421 obč. zák. Žalobkyně jako vlastník věci může sice uplatnit právo na náhradu škody podle obecných ustanovení o náhradě škody, avšak v tomto směru neuvedla žádné rozhodné skutečnosti ani nenavrhla důkazy.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání. Namítá, že odvolací soud nesprávně věc posoudil podle hmotného práva, když dospěl k závěru o její chybějící aktivní legitimaci. Uvádí, že z publikované judikatury a literatury nevyplývá, že by k podání žaloby mohl být aktivně legitimován pouze ten, kdo věc předal jinému do dispozice za účelem splnění závazku, naopak podle R 29/1966 při ztrátě věci se může náhrady škody domáhat osoba, s níž podnik uzavřel smlouvu o provedení služby, i když tato osoba není vlastníkem věci. Z toho pak vyplývá, že nároku se může domáhat zejména vlastník věci. S poukazem na předložené důkazy dovozuje, že zmocnila svou dceru, aby jejím jménem a na její účet dala vozidlo do opravy a případně reklamovala vady opravy, navíc v zadání opravy ze dne 6. 9. 1995 a v daňovém dokladu je jako zákazník uvedena žalobkyně. Její dcera po provedení vadné opravy pak jen opět jménem své matky provedla reklamaci. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání.



Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je důvodné.



Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že žalobkyně není aktivně legitimována k uplatnění nároku a náhradu škody podle ust. § 421 obč. zák., a tento závěr dovolatelka napadá.



Podle ust. § 421 obč. zák. každý, kdo od jiného převzal věc, jež má být předmětem jeho závazku, odpovídá za její poškození, ztrátu nebo zničení, ledaže by ke škodě došlo i jinak.

Odpovědnost za škodu podle tohoto ustanovení je odpovědností objektivní, která se odvíjí od existence závazkového vztahu mezi účastníky právního vztahu, na jehož základě byla věc - coby předmět závazku - předána. Typicky jde o předání věci do opravy, k níž se zhotovitel zavázal, o předání materiálu ke zhotovení věci na zakázku apod. V právním vztahu vzniklém ze smlouvy, jakou je např. smlouva o dílo (§ 631 a násl. obč. zák.), odpovědným subjektem za poškození, ztrátu nebo zničení věci je zhotovitel, který věc převzal ke splnění svého závazku, oprávněným je objednatel, a to i když není vlastníkem věci, jež má být předmětem závazku (srov. R 29/1966). Nebyl-li vlastník věci účastníkem smlouvy se zhotovitelem (nebyl objednatelem), pak v případě poškození, ztráty nebo zničení věci převzaté za účelem splnění závazku by zhotovitel odpovídal vlastníkovi věci pouze podle ustanovení o obecné odpovědnosti za škodu na principu presumovaného zavinění (§ 420 obč. zák.). Totéž platí o odpovědnosti toho, kdo věc převzal, za její poškození, ztrátu nebo zničení vůči vlastníkovi věci, jestliže smlouva o provedení určité služby nebyla vůbec uzavřena; avšak vůči tomu, od koho bez uzavření smlouvy věc převzal např. k provedení opravy, by odpovídal za škodu na této věci způsobenou obdobně podle § 421 obč. zák., tedy objektivně (srov. závěry uvedené v R 12/1989 k ust. § 237 obč. zák. před novelou, které jsou použitelné i v současné době).

Odvolací soud v podstatě z uvedených zásad ve své úvaze o aktivní legitimaci žalobkyně vycházel. Jeho pochybení při právním posouzení věci však spočívá v otázce vymezení účastníků právního vztahu ze smlouvy o opravě věci.

Z dosavadních důkazů, zejména z dokladu o převzetí vozidla do opravy ze dne 6. 9. 1995 (č. l. 65) a z rekapitulace zakázky ze dne 16. 9. 1995 (č. l. 66) vyplývá, že objednatelem opravy vozidla byla žalobkyně, byť smlouvu o opravě jejím jménem uzavřela její dcera. Smlouvou o opravě automobilu, uzavřené 6. 9. 1995 mezi žalovaným jakožto zhotovitelem a žalobkyní coby objednatelem opravy vozu vznikl závazkový právní vztah, v jehož rámci byla 22. 9. 1995 uplatněna reklamace provedené opravy. Práva z odpovědnosti za vady provedené opravy (stejně jako práva z odpovědnosti za vady věci prodané, zhotovené na zakázku apod.) vůči zhotoviteli (či prodávajícímu) uplatňuje zásadně objednatel (či kupující), tedy jedna smluvní strana vůči druhé smluvní straně. Pokud smluvní strany jsou ve smlouvě o opravě věci jednoznačně jako zhotovitel a objednatel označeny, je zřejmé, kdo je ve vzájemném závazkovém smluvním vztahu. Bez ohledu na to, zda reklamace je důvodná či nikoliv, předpokladem jejího uplatnění není uzavření nějaké nové smlouvy či navázání nového smluvního vztahu.

Jestliže objednatelem opravy vozidla ze dne 6. 9. 1995 byla žalobkyně, byla ona v závazkovém právním vztahu se zhotovitelem a ona měla právo v rámci tohoto právního vztahu vady provedené opravy později reklamovat (srov. § 652 a násl. obč. zák.). Úvaha odvolacího soudu, že žalobkyně není ve smluvně založeném právním vztahu k žalovanému a není proto věcně legitimována k uplatnění nároku na náhradu škody za věc žalovaným převzatou ke splnění jeho závazku ze smlouvy o opravě vozu (§ 421 obč. zák.), není tedy správná. V právním vztahu se žalovaným, vyplývajícím z uplatněné reklamace, je žalobkyně coby objednatelka provedené opravy, a to bez ohledu na to, kdo v rámci tohoto vztahu auto k reklamační opravě přivezl.

Odpovědnost zhotovitele za škodu podle § 421 obč. zák. by nebyla dána pouze v rozsahu případného zavinění poškozeného ( § 441 obč. zák.) a zprostit se této odpovědnosti lze jedině z důvodu, že ke škodě na věci by došlo i jinak, buď z vnitřních příčin (spočívajících např. v povaze věci a v jejich vadách) nebo z vnějších příčin (např. při živelné pohromě), jejichž vliv by se stejnou měrou projevil, i kdyby zhotovitel věc ke splnění závazku nepřevzal.

Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné, proto jej dovolací soud zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta za středníkem, o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný (§ 243d odst. 1, věta první za středníkem, o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 2 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. dubna 2005

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu