25 Cdo 1085/2006
Datum rozhodnutí: 18.09.2008
Dotčené předpisy: § 442 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.





25 Cdo 1085/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce S. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému s. m. B., zastoupenému advokátkou, o 1.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 39/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. září 2005, č. j. 44 Co 268/2004-150, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 1. 2004, č. j. 30 C 39/97-134, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 8. 4. 2004, č. j. 30 C 39/97-138, uložil žalovanému statutárnímu městu (dále jen žalovaný ) povinnost zaplatit žalobci 1.000.000,- Kč s příslušenstvím, řízení ohledně části příslušenství zastavil, rozhodl o vrácení přeplatku na soudním poplatku ve výši 20.180,- Kč a o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že poté, co žalobce dne 30. 9. 1992 oprávněně uplatnil restituční nárok na vydání nemovitostí podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, byla rozhodnutím Magistrátu města B., Pozemkového úřadu, ze dne 25. 4. 1994, č. j. 390/91 c) RD, schválena dohoda účastníků řízení o vydání v dohodě specifikovaných nemovitostí v B., mezi nimi i id. ½ tří pozemků zapsaných v k. ú. Č. P. (dále též jen předmětné nemovitosti nebo předmětné pozemky ). Již předtím však kupní smlouvou ze dne 18. 3. 1993 žalovaný prodal předmětné nemovitosti Č. s. a. s., která je následně převedla na další osoby. Dne 15. 12. 1994 uzavřel žalobce jako budoucí prodávající s O. P. jako budoucím kupujícím smlouvu o budoucí kupní smlouvě se závazkem uzavřít o prodeji těchto nemovitostí kupní smlouvu do 30. 6. 1995 za cenu ve výši 10.318.750,- Kč. Dopisem Katastrálního úřadu B.-m. ze dne 27. 6. 1995 bylo žalobci sděleno, že podle katastru nemovitostí svědčí vlastnické právo k těmto pozemkům jiným osobám a že má situaci řešit soudní žalobou na určení vlastnictví; převod zamýšlený smlouvou o smlouvě budoucí se tak neuskutečnil. Nápravy tohoto stavu bylo dosaženo na základě notářského zápisu ze dne 25. 6. 2007, v němž jeho účastníci deklarovali neplatnost kupní smlouvy. Soud prvního stupně dospěl závěru, že žalovaný tím, že převedl předmětné pozemky na třetí osobu poté, co k nim žalobce řádně uplatnil restituční nárok, porušil ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. a žalobci v příčinné souvislosti s jednáním žalovaného vznikla škoda, neboť nemohl realizovat smlouvu o smlouvě budoucí ze dne 15. 12. 1994 uzavřenou s O. P., podle níž měl reálnou možnost nemovitosti prodat za kupní cenu ve výši 10.318.750,- Kč; při normálním běhu událostí, tj. nebýt protiprávního jednání žalovaného, by se smlouva o smlouvě budoucí realizovala. Majetek žalobce se tedy ke dni 30. 6. 1995, tj. ke dni, do kdy měla být nejpozději uzavřena kupní smlouva, nezvětšil o rozdíl mezi cenou pozemků k tomuto datu obvyklou (stanovenou znaleckým posudkem na 200.000,- Kč) a cenou, za niž by je prodal O. P., nebýt porušení právní povinnosti ze strany žalovaného (žalobní petit zněl po částečném zpětvzetí žaloby na 1.000.000,- Kč, proto soud zavázal žalovaného k náhradě škody v této výši). Námitka žalovaného, že žalobce je i nadále vlastníkem těchto nemovitostí a může je kdykoli prodat, nevyvrací skutečnost, že se v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného nerozmnožil v roce 1995 majetek žalobce, a nepředstavuje tedy okolnost, díky které by se žalovaný odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. zprostil.


K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 9. 2005, č. j. 44 Co 268/2004-150, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výrocích o povinnosti žalovaného nahradit žalobci a státu náklady řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, ztotožnil se i s jeho právním posouzením odpovědnosti žalovaného za škodu podle § 420 obč. zák. Uvedl, že žalovaný v rozporu s právní povinností zdržet se v určité době určitého právního úkonu, tj. dispozice s nemovitostmi, k nimž byl uplatněn restituční nárok, takový úkon učinil, v důsledku čehož došlo k chybnému stavu v katastrální evidenci vlastnictví a k tomu, že žalobce nedosáhl zisku z uvedeného prodeje předmětných nemovitostí přesto, že jej jinak měl legitimním právním jednáním (smlouvou o smlouvě budoucí) zajištěn. Ačkoli není pochyb o tom, že nemovitosti stále vlastní, v řízení jde nikoli o plnou hodnotu těchto věcí, nýbrž o ušlý zisk z předjednané koupě, která byla zahrnuta ve smlouvě o smlouvě budoucí a proti níž nelze z hlediska právních formalit a náležitostí vlastního provedení tohoto obchodu ničeho namítat. Odvolací soud neshledal opodstatněnou ani námitku žalovaného, že O. P. by musel koupit i další pozemky nacházející se vedle předmětných nemovitostí, neboť je nelze samostatně užívat, a uvedl, že ačkoli nelze pravděpodobně zastavět pozemky nespojené a navíc pouze spoluvlastněné a případnou stavbu užívat bez zajištění právní přístupnosti, je zcela možné, že by si věcné nebo obdobné právo ke zbytku potřebných pozemků a právo jejich dostupnosti O. P. obstaral později.


Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a které podává z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. písm. b) o.s.ř. Namítá, že žalobci nevznikla jím tvrzená škoda v podobě ušlého zisku, neboť je i nadále spoluvlastníkem id. ½ předmětných pozemků, které nebyly znehodnoceny ani nedošlo ke snížení jejich ceny oproti roku 1995, žalobce má možnost s nimi libovolně disponovat, prodat je za dohodnutou kupní cenu a dosáhnout jejich prodejem zisk. Poukazuje na to, že žalobce i budoucí kupující O. P. v době uzavření smlouvy o smlouvě budoucí věděli, že žalobce není zapsán v katastru nemovitostí jako spoluvlastník předmětných pozemků, neboť bylo-li rozhodnutí Magistrátu města B., Pozemkového úřadu, ze dne 25. 4. 1994, č. j. 390/91 c) RD, o schválení dohody o vydání pozemků, vydáno dne 25. 4. 1994 a nabylo-li právní moci dne 29. 9. 1994, mělo být žalobcovo vlastnické právo zapsáno do katastru nemovitostí do 30 dní od právní moci (§ 7 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb.), tedy nejpozději do 29. 10. 1994. Při běžné opatrnosti měl proto žalobce kdykoli nahlédnutím do katastru nemovitostí zjistit, že není veden jako vlastník ideálních polovin předmětných pozemků, ačkoliv tomu tak už víc než měsíc mělo být. Navíc neučinil nic pro zjednání nápravy i přesto, že osoby zapsané v katastru nemovitostí jako vlastníci předmětných pozemků jeho právu neodporovaly, a po zápisu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí o prodej pozemků již neusiloval. Žalovaný dále brojí proti výši kupní ceny dohodnuté ve smlouvě o smlouvě budoucí (ta se vztahovala právě jen na ty pozemky, ohledně nichž nebylo v katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo žalobce), která mnohonásobně převyšuje cenu tržní stanovenou znalcem s přihlédnutím k poloze a umístění pozemků a k jejich samostatné nevyužitelnosti. Pokud by totiž O. P., který ani neměl zajištěn dostatek finančních prostředků na zaplacení kupní ceny, neznal umístění pozemků a nezajímal se o možnost nabytí těch přilehlých, chtěl skutečně pozemky koupit a užívat je ke svému podnikání, musel by zakoupit i další související pozemky, bez nichž by ty předmětné nebyly využitelné. Z těchto důvodů navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že soudy obou stupňů se řádně vypořádaly se zákonnými předpoklady odpovědnosti za škodu a vyřešily věc v souladu s hmotným právem. Námitky dovolatele jsou pouhou nepřípadnou polemikou s věcně správnými právními závěry soudů obou stupňů, jeho tvrzení, co žalobce, resp. jeho obchodní partner, měl a mohl činit, jsou pouhou účelovou spekulací, směřující k relativizaci dopadu flagrantního porušení zákona. Navrhl, aby bylo dovolání žalovaného zamítnuto .


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.


Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu. Přípustnost dovolání tak může být posuzována pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního právního významu. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Tento závěr je oprávněn učinit toliko dovolací soud, nikoliv snad odvolací soud, jak dovozuje dovolatel mylně z ne zcela přesně formulovaného poučení napadeného rozsudku.


Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.), včetně jejich obsahového vymezení. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, tedy jedině prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.), vše za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá. Právním posouzením ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.


Odvolací soud dovodil odpovědnost žalovaného za škodu podle § 420 obč. zák. na základě zjištění [správnost skutkového základu věci, jak bude dále uvedeno, nelze v režimu přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. napadnout a nepodléhá tak dovolacímu přezkumu], že žalovaný v rozporu se zákonem č. 229/1991 Sb. prodal třetí osobě nemovitosti, jež byly předmětem restitučního nároku žalobce, čímž mu znemožnil, aby je prodal O. P., který je podle smlouvy o budoucí kupní smlouvě hodlal koupit za 10.318.750,- Kč. Jelikož k realizaci smlouvy o smlouvě budoucí, tj. k uzavření smlouvy kupní, nedošlo v důsledku stavu v katastru nemovitostí (uveden do souladu až v roce 1997), vyvolaného protiprávním jednáním žalovaného (převod nemovitostí, k nimž byl řádně a včas uplatněn restituční nárok, na třetí osobu), ušel žalobci majetkový prospěch ve výši rozdílu mezi dohodnutou kupní cenou a tržní hodnotou nemovitostí.


Dovolatel, ačkoliv tvrdí, že podává dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, ve skutečnosti namítá především nesprávnost skutkových zjištění a nesprávné hodnocení provedených důkazů (jednak že žalobce v době uzavření smlouvy o smlouvě budoucí věděl, že není zapsán v katastru nemovitostí jako spoluvlastník předmětných pozemků, resp. tuto skutečnost měl při běžné opatrnosti kdykoli nahlédnutím do katastru nemovitostí zjistit, neučinil však nic pro zjednání nápravy i přesto, že osoby zapsané v katastru nemovitostí jako vlastníci předmětných pozemků jeho právu neodporovaly, jednak že O. P. by si v případě uskutečnění převodu pozemků musel koupit i další přilehlé parcely, neboť samy o sobě nejsou hospodářsky využitelné). Je tedy zřejmé, že dovolatel v tomto ohledu předkládá v dovolání svoji vlastní představu o skutkovém stavu věci, odlišnou od zjištění, z nějž vyšel odvolací soud, a na tomto základě buduje své vlastní právní závěry s kritikou závěrů soudu odvolacího. Pak ovšem dovolací námitky nesměřují proti posouzení věci po právní stránce, nýbrž proti zjištěnému skutkovému stavu a z něj vyvozených skutkových závěrů, tedy proti skutečnostem, které nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejde-li o námitky proti právnímu posouzení, tím méně pak mohou vymezovat právní otázku zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. Pochybení při hodnocení důkazů a nesprávné skutkové zjištění není dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., nýbrž dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Jak z dikce § 241a odst. 3 o.s.ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., nikoliv v této věci; stejně tak k případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], lze v dovolacím řízení přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.).


Odvolacímu soudu nelze vytknout ani nesprávnost právního závěru ohledně vzniku škody. Dovolatel dovozuje, že žalobci nevznikla jím tvrzená škoda v podobě ušlého zisku, neboť je i nadále spoluvlastníkem ideální poloviny předmětných pozemků, které nebyly znehodnoceny ani nedošlo ke snížení jejich ceny oproti roku 1995, má proto možnost s nimi libovolně disponovat, prodat je za dohodnutou kupní cenu a dosáhnout jejich prodejem zisk; tvrzená škoda, jak ji vymezil žalobce a posoudil i odvolací soud, však spočívá v něčem jiném.


Teorie i praxe chápe škodu jako újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz, nedochází-li k naturální restituci. To, co poškozenému ušlo (ušlý zisk), je újmou spočívající v tom, že u něj nedojde v důsledku protiprávního jednání či škodní události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1970, sp. zn. Cpj 87/70, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 55/71). Charakter ušlého zisku může mít i majetková újma spočívající v tom, že nedošlo ke zvětšení majetkového stavu poškozeného v souvislosti se zamýšleným převodem vlastnického práva k nemovitostem, resp. že se mu nedostalo majetkového přínosu v hodnotě rozdílu mezi smluvenou kupní cenou a skutečnou hodnotou nemovitostí. U kupní smlouvy se sice zásadně předpokládá zaplacení adekvátní ceny, avšak není vyloučeno, že se prodávajícímu podaří sjednat natolik výhodnou cenu, že obvyklou cenu (tržní ekvivalent) převyšuje, takže při neuskutečnění převodu může tento rozdíl mezi hodnotou věci a sjednanou lukrativní kupní cenou představovat ušlý zisk (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1415/2006), a to bez ohledu na to, že vlastníku zůstalo vlastnické právo k nemovitosti; ušlý zisk spočívá právě v nedosažení popsaného rozdílu. A žalobce požaduje náhradu tohoto ušlého přínosu (jeho části), nikoliv náhradu hodnoty pozemku, tj. škody na věci, o kterou nepřišel, jak mylně dovozuje dovolatel.


Protože ze všech těchto důvodů nelze dospět k závěru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 7.500,- Kč [odměna z částky určené podle § 15 a § 14 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006 (dovolací řízení bylo zahájeno dne 13. 1. 2006), a snížená na polovinu podle § 18 odst. 1 vyhlášky] a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006 (vyjádření k dovolání bylo sepsáno dne 18. 4. 2006), v částce 75,- Kč; celkem má tedy žalobce právo na částku 7.575,- Kč.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 18. září 2008


JUDr. Petr Vojtek, v. r.


předseda senátu