25 Cdo 1020/2012
Datum rozhodnutí: 28.06.2012
Dotčené předpisy: § 236 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




25 Cdo 1020/2012


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce Ing. P. Ch. , proti žalované Creseus, s. r. o. , IČ 453 12 460, se sídlem Praha 1, Celetná 38, o 2.100.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 208/2007, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. srpna 2011, č.j. 21 Co 317/2011-144, takto:

Dovolání se odmítá.
Odůvodnění: Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 8. 2011, č.j. 21 Co 317/2011-144, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 3. 2011, č.j. 14 C 6/2009-114 (správně 14 C 208/2007-114), jímž soud prvního stupně zamítl návrh žalovaného (správně mělo být uvedeno žalobce ) na vydání rozsudku pro zmeškání; akcentoval přitom, že rozhodnutí vydává, jsa si vědom, že nemá povinnost vydávat zvláštní rozhodnutí, dospěje-li k závěru, že nejsou splněny podmínky pro postup podle § 153b odst. 1 o. s. ř., s ohledem na zásadní postoj žalobce.

Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce nezastoupený advokátem dovoláním, v němž navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k nepřípustnosti dovolání je zcela bez významu skutečnost, že není splněna podmínka povinného zastoupení odvolatele ve smyslu ustanovení § 241 o. s. ř. (§ 241b odst. 2 o. s. ř.).

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. nepřichází v posuzovaném případě v úvahu, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu věc sama srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998, pod pořadovým číslem 61, případně usnesení ze dne 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1997, pod poř. č. 88).

Přípustnost dovolání není dána ani podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., neboť usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně zamítl návrh na vydání rozsudku pro zmeškání ve smyslu ustanovení § 153b odst. 1 o. s. ř., nespadá mezi případy taxativně vyjmenované v uvedených ustanoveních.

Nejvyšší soud proto podle § 218 písm. c) ve spojení s § 243b odst. 5 větou první o. s. ř. dovolání odmítl.

S ohledem na nepřípustnost dovolání neshledal Nejvyšší soud návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí opodstatněným a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.

Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí a o všech dosavadních i dalších nákladech řízení tak bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. června 2012

JUDr. Robert Waltr, v. r. předseda senátu