25 Cdo 1019/2002
Datum rozhodnutí: 06.11.2003
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 42 odst. 1 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb.




25 Cdo 1019/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobce M. B., zastoupeného advokátem, proti žalované Obci S., zastoupené advokátkou, o 319.345,- Kč, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 11 C 10/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. února 2002, č. j. 31 Co 519/2001-129, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 5. 6. 2000, č. j. 11 C 10/2000-34, zamítl žalobu na zaplacení částky 319.345,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Neshledal důvodným nárok žalobce na náhradu škody, která mu v období od 1. 10. 1998 do 28. 2. 2000 měla vzniknout v důsledku jednání žalované, pro které byl nucen předčasně vyklidit nebytové prostory pronajaté mu žalovanou; výši škody žalobce vyčíslil rozdílem mezi nájemným, které platil od 1. 10. 1998 podle nájemní smlouvy se společností A., spol. s r. o., a nájemným podle původní smlouvy uzavřené s žalovanou. Soud vyšel ze zjištění, že žalovaná nájemní smlouvou ze dne 26. 3. 1996 pronajala žalobci dům čp. 8 v S. za účelem provozování živnosti restaurační, obchodní, zprostředkovatelské, výroby reklam a činností s tím souvisejících, a to za měsíční nájemné 11.215,- Kč na dobu neurčitou od 1. 3. 1996, s výpovědní lhůtou dva roky, zkrácenou pro případ nedodržení stanovených povinností (nebo pro více než třicetidenní prodlení žalobce s úhradou nájemného) na tři měsíce. Dopisem ze dne 18. 2. 1998 dala žalovaná žalobci výpověď z nájmu z důvodu porušení stanovených povinností s tím, že nájemní vztah končí ke dni 1. 6. 1998. Dne 8. 4. 1998 byla z podnětu žalované v nemovitosti provedena inspekce Okresní hygienické stanice v P. se závěrem, že kumulace provozu pohostinství s výrobou reklam, při níž v prostorách společenského sálu dochází k lepení fólií a barvení autoplachet, není z hygienického hlediska vhodná. Žalobce se téhož dne s pracovníky hygienické stanice dohodl, že svoji provozovnu nejpozději do 31. 7. 1998 přemístí do jiného objektu mimo obec S., následně pronajatou nemovitost vyklidil a předal žalované. Provozovnu na výrobu reklam si zřídil v prostorách, které si počínaje dnem 1. 10. 1998 pronajal od společnosti A., spol. s r. o., nájemní smlouvou ze dne 15. 9. 1998 za měsíční nájemné ve výši 30.000,- Kč. Soud za tohoto stavu spatřoval důvod skončení nájmu nebytových prostor v tom, že žalobce nemohl z hygienických důvodů vedle sebe provozovat restaurační živnost a výrobu reklam, aniž by bylo podstatné, zda žalovaná byla oprávněna ukončit nájemní vztah účastníků výpovědí ze dne 18. 2. 1998 již ke dni 31. 5. 1998. Ze strany žalované přitom nedošlo k porušení žádné smluvní povinnosti, neboť povinnost zajistit dodržování hygienických či jiných obecně závazných právních předpisů při provozování živnosti je věcí nájemce nebytových prostor, nikoliv pronajímatele. Protože tak není naplněna podmínka existence příčinné souvislosti mezi porušením právních povinností žalovanou a případným vznikem škody (§ 420 odst. 1 obč. zák.), nezabýval se soud otázkou, zda a v jaké výši žalobci vznikla škoda.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. 12. 2000, č. j. 31 Co 237/2000-55, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že si soud prvního stupně neopatřil dostatek skutkových zjištění a v důsledku toho učinil nesprávný právní závěr především ohledně platnosti nájemní smlouvy ze dne 26. 3. 1996, zejména z hlediska ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Odvolací soud dále uložil soudu prvního stupně zjistit, zda nájemné bylo dohodnuto pouze na nemovité věci nebo zda se vztahuje i na inventurní seznamy zařízení (§ 3 odst. 3 citovaného zákona) a zda nájemní smlouva je platným právním úkonem podle ustanovení § 39 obč. zák. s přihlédnutím k účelu, k němuž je nemovitost jako předmět nájmu stavebně určena.

Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 29. 8. 2001, č. j. 11 C 10/2000-93, žalobu na zaplacení částky 319.345,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že podmínka předchozího souhlasu obecního úřadu byla splněna a že nájemné bylo sjednáno platně, neboť se netýkalo movitých věcí. Shledal však nájemní smlouvu neplatnou pro rozpor s ustanovením § 3 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb. (nebytové prostory se pronajímají k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny), neboť ačkoliv předmětné nebytové prostory mají podle projektové dokumentace sloužit nevýrobním účelům a lze v nich případně provozovat pouze obchodní činnost a služby, byla nájemní smlouva ze dne 26. 3. 1996 sjednána též za účelem provozování výrobní živnosti, a to výroby reklam a činností souvisejících, tedy byly nebytové prostory pronajaty k jiným účelům, než ke kterým jsou stavebně určeny. Soud z toho dovodil, že z právního úkonu, absolutně neplatného pro rozpor se zákonem ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák., se žalobce nemůže domáhat náhrady škody.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 2. 2002, č. j. 31 Co 519/2001-129, rozsudek soudu prvního potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že k nájemní smlouvě mezi účastníky byl dán předchozí souhlas obce. Kromě toho, že souhlasil i se závěrem o neplatnosti nájemní smlouvy ve smyslu § 39 obč. zák. pro rozpor s ustanovením § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., dovodil neplatnost nájemní smlouvy rovněž pro nedostatek náležitostí ohledně výše nájemného (§ 3 odst. 3, 4 zákona č. 116/1990 Sb.). Protože nájemní smlouva uzavřená mezi účastníky je neplatným právním úkonem, nemůže se podle odvolacího soudu žalobce domáhat odpovědnosti za škodu vzniklou porušením povinností ze smlouvy plynoucích. Vedle povinnosti subjektů neplatného právního úkonu vypořádat se podle zásad o bezdůvodném obohacení přichází v úvahu pouze případná odpovědnost žalované za škodu ve smyslu ustanovení § 42 obč. zák., podle nějž vznikne-li pro neplatnost právního úkonu škoda, odpovídá se za ni podle ustanovení tohoto zákona o odpovědnosti za škodu. Odvolací soud dospěl k závěru, že ani podle tohoto ustanovení žalovaná za škodu neodpovídá, byť zavinila neplatnost nájemní smlouvy tím, že dům čp. 8 v S. pronajala v rozporu s jeho stavebním určením, které jí muselo nebo mělo být známo. Následkem toho však byla pouze povinnost žalobce nemovitost vyklidit (mohl by požadovat náhradu nákladů na stěhování), zatímco skutečnost, že žalobce poté uzavřel další nájemní smlouvu s jiným subjektem a za jiných podmínek, již bezprostředním následkem neplatnosti původní nájemní smlouvy není. Škoda vyčíslená žalobcem za dobu části dvouleté výpovědní lhůty ve výši rozdílu mezi nájemným v nově pronajatých prostorách a původním nájemným ze smlouvy s žalovanou tedy není v příčinné souvislosti s porušením povinnosti ze strany žalované.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. a které odůvodňuje podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci v otázce příčinné souvislosti mezi zaviněnou neplatností právního úkonu a škodou, kterou je podle jeho názoru třeba vykládat extenzivně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Nesouhlasí se závěrem, že jediným následkem uzavření neplatné smlouvy byla povinnost žalobce vyklidit nebytové prostory, a poukazuje na to, že je podnikatelským subjektem, předmětnou nájemní smlouvu uzavíral výlučně za účelem užívání prostor pro svou podnikatelskou činnost, kterou bez možnosti užívání příslušných prostor nemohl vůbec provozovat. Byl tedy, pokud nechtěl svou činnost ukončit, nucen uzavřít novou smlouvu zajišťující mu takové užívání v potřebném rozsahu. Dovolatel dále namítá, že odůvodnění uvedené otázky v rozsudku odvolacího soudu je v rozporu s odůvodněním výroku, jímž žalované nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení právě proto, že svým jednáním způsobila neplatnost nájemní smlouvy a postavila tak žalobce před nutnost najít si nové prostory. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, neboť není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) ani podle písm. c) o.s.ř. Ztotožňuje se s rozhodnutím odvolacího soudu a doplňuje, že žalobce poté, co mu byla zaslána žalovanou výpověď z nájmu ze dne 18. 2. 1998, zaslal k této výpovědi vyjádření nesouhlasu ze dne 5. 3. 1998 a poté, bez jakéhokoliv nátlaku ze strany žalované, dne 24. 9. 1998 nemovitost vyklidil a vyklizenou žalované předal. Nebyl nikým nucen a nebyl ani v žádné časové tísni, aby uzavíral pro něj nevýhodnou nájemní smlouvu s vysokým nájemným, proto tedy nemůže svůj podnikatelský neúspěch nyní přenášet na žalovanou.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., a po přezkoumání věci podle § 243a odst. 1 věty první o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž by soud prvního stupně rozhodl dřívějším rozsudkem ve věci samé jinak. Nejde tedy o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ani podle písm. b) tohoto ustanovení. Přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., která však není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení jen takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné ( nové ) řešení této právní otázky].

Dovolatel napadá závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi neplatností nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky a majetkovou újmou, která žalobci poté, kdy vyklidil nebytové prostory žalované, vznikla tím, že v nově uzavřeném nájemním vztahu s jiným subjektem vynakládal oproti původní smlouvě vyšší nájemné.

Existence příčinné souvislosti (vztah příčiny a následku) mezi zaviněným způsobením neplatnosti právního úkonu a vznikem škody (§ 42 obč. zák.) je jedním z nezbytných předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem zaviněného způsobení neplatnosti právního úkonu, tedy je-li zaviněné způsobení neplatnosti právního úkonu a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává.

V posuzovaném případě vyšel odvolací soud ze zjištění [dovolatel skutková zjištění odvolacího soudu nezpochybňuje, ostatně jejich správnost ani nemůže být vzhledem k možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. předmětem dovolacího přezkumu], že žalobce platil společnosti A., spol. s r.o., za pronájem nebytových prostor vyšší nájemné, než jaké měl sjednáno neplatnou smlouvou ze dne 26. 3. 1996 se žalovanou. Činil tak od 1. 10. 1998 za situace, kdy nebytové prostory žalované vyklidil na základě dohody s pracovníky Okresní hygienické stanice v P., čímž reagoval na výsledek kontroly, podle nějž výrobní činnost spočívající zejména v lepení fólií a barvení autoplachet není v těchto prostorách z hygienického hlediska vhodná.

Za tohoto skutkového stavu je zřejmé, že bezprostřední příčinou žalobcem tvrzeného vzniku škody v podobě plateb vyššího nájemného bylo uzavření nájemní smlouvy se společností A., spol. s r.o., k němuž žalobce přistoupil po vyklizení nebytových prostor žalované po dohodě s Okresní hygienickou stanicí v P., nikoliv sama o sobě neplatnost nájemní smlouvy ze dne 26. 3. 1996 se žalovanou. I když sice obecným právním důsledkem neplatnosti původní nájemní smlouvy byla od počátku povinnost žalobce vyklidit nebytové prostory žalované, žalobce ve skutečnosti tyto prostory vyklidil (a následně uzavřel novou nájemní smlouvu) bez ohledu na neplatnost smlouvy, o níž ostatně účastníci v té době nevěděli, i na výpověď z nájmu v tříměsíční lhůtě, kterou nerespektoval. Učinil tak teprve po zjištění hygienické stanice, že provozování výrobní živnosti v nebytových prostorách žalované je z hygienických důvodů nevhodné, to znamená v důsledku toho, že vyšlo najevo, že z objektivních důvodů nelze nebytové prostory ke sjednanému účelu provozovat, nikoliv tedy pro neplatnost nájemní smlouvy ze dne 26. 3. 1998 ani pro výpověď žalované. Z toho vyplývá, že odvolací soud správně za bezprostřední příčinu, proč se majetkový stav žalobce od 1. 10. 1998 zmenšil o rozdíl ve výších nájemného z obou smluv, nepovažoval neplatnost nájemní smlouvy uzavřené se žalovanou.

Z hlediska řešení právní otázky příčinné souvislosti odvolacím soudem tedy není napadený rozsudek rozhodnutím po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a dovolání tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 2 věty první před středníkem o.s.ř.; s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem. Výše odměny byla vypočtena z peněžité částky, jež byla předmětem dovolacího řízení (319.345,- Kč), podle § 3 odst. 1 a § 10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., sazba byla snížena podle § 14 odst. 1 a § 15 citované vyhlášky na 15.000,- Kč (dovolání bylo odmítnuto) a dále o 50% podle § 18 odst. 1 věty první citované vyhlášky (byl učiněn pouze 1 úkon - vyjádření k dovolání) na výsledných 7.500,- Kč; žalované kromě toho náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. listopadu 2003

JUDr. Petr Vojtek,v.r.

předseda senátu